BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Od incidentu v jídelně uběhlo 14 dní a já stále nemám klidné spaní. Je to lepší, ale... pořád se mi zdají sny. A nejsem jediný, Justin se v noci neustále budí, řekl bych, že pro něj je to ještě mnohem těžší... on byl postřelený a jeho se Chris Hobbs pokusil zabít pomocí baseballové pálky... takže je to vlastně logické. Jsem však rád, že tentokrát se mi nestraní ani se nebojí mých doteků jako tenkrát... myslím, že to je něco, co bych nezvládl znovu zažít. Vidět ho tak vyděšeného, že i můj dotek by způsobil, že pomalu vyletí z kůže. Ale i přes to to není žádná sláva, dostat ho z loftu je téměř nemožné. Všichni za ním chodí a on se tváří, že je úplně v pořádku, ale já vím moc dobře, že není.
Dneska mu však nezbývá nic jiného, než překonat strach a z domu vylézt. Je s doktorem domluvený na vyndání stehů, takže pokud nehodlá vzít nůžky a sám si je vytahat nebo to chtít po mně, bude muset zkrátka někde sebrat odvahu.
B: "Justine," začal jsem ho jemně líbat na záda ve snaze ho probudit.
J: "Uhmm," pohlédl na mě svýma unavenýma očima.
B: "Musíš vstát, za chvíli vyrážíme do nemocnice."
J: "Shit... to je vlastně dneska co?"
B: "Ehm. Tak šup," plácl jsem ho přes zadek.
J: "Však už vstávám," hříšně se na mě usmál.
Justin následně zmizel v koupelně, aby si dal sprchu. Já nám mezitím udělal alespoň provizorní snídaně obsahující kafe a nějaké cereálie s mlíkem... není to moc, ale na mě je to dost. A hned po snídani jsme zamířili do nemocnice, na Justinovi bylo znát, že se necítí úplně pohodlně, ale dělal co mohl.
Doktor: "Může to trochu bolet, ale není se čeho bát."
J: "Dobře."
Doktor začal s vyndáváním stehů, a jak říkal, bylo znát, že Justina to opravdu bolí. Měl jsem vztek, kdyby se mi ten chlap dostal do rukou, opravdu nevím, co bych udělal.
Doktor: "Vypadá to hezky. Hojí se to rychle a myslím si, že byste ani nemusel mít tak velkou jizvu, jak jsem se nejprve obával."
J: "A mohlo by to nějak ovlivnit můj třes? Nerad bych, aby se mi to zhoršilo... celkem dlouho jsem s tím bojoval."
Doktor: "Rozhodně ne, toho se nemusíte bát. Měl byste být na sto procent v pořádku."
J: "Super, to jsem rád. Děkuju, doktore."
B: "Jo, díky, že jste se o něj takhle postaral."
Doktor: "Je to moje práce... nemáte za co."
Na Justinovi bylo vidět, že se mu hodně ulevilo stejně jako mně. A následně jsme zase vyrazili zpátky k autu, těsně než jsme nastoupili mi však zazvonil telefon...
J: "Kdo to je?"
B: "Linds. Copak se děje, Lindsay, chybím ti?" zvedl jsem telefon.
Lindsay: "Chci vědět, jak Justin dopadl u doktora."
B: "Akorát od něj jdeme... všechno vypadá dobře."
Lindsay: "To je skvělá zpráva. A nechcete to vzít cestou kolem nás? Na ten oběd, co mi dlužíš."
B: "Oh, nevím, jestli by Justin chtěl."
Lindsay: "Tak se ho zeptej!"
J: "Co jestli bych chtěl?"
B: "Jít k holkám na oběd..."
J: "Ah... ehm..."
Lindsay: "Účast povinná!" Linds zakřičela takovým stylem, že mi málem praskl bubínek a Justin měl možnost ji slyšet, následně zkrátka zavěsila.
B: "Tak hádám, že asi... jedeme k holkám na oběd."
Justin se usmál, ale bylo vidět, že z toho není dvakrát nadšený. Ne, že by je nechtěl vidět, ale myslím, že se momentálně cítí nejbezpečněji doma zachumlaný v peřinách.
B: "Tváříš se umučeně," popíchl jsem ho před domem holek.
J: "Promiň, jen... to nic."
B: "Nebudeme tam dlouho, slibuju."
Věnoval mi vlídný úsměv, ze kterého jsem mohl vyčíst, jak vděčný je za to, že mě má. Stejně jako jsem vděčný já tomu nahoře za to, že mi ho nevzal.
Lindsay: "Tady jste," nadšeně otevřela dveře a oba nás objala.
B: "Říkala si, že účast je povinná."
Lindsay: "Tím jsem myslela především Justina..."
Než jsme se nadáli, najednou jsme stáli v obýváku, kde visel obrovský transparent, na kterém bylo napsáno 'We love you, Justin!' a všichni začali křičet hlasitě "Překvapení!"
J: "Já mám snad narozky?" nervózně se pousmál.
Debbie: "To ne, ale chtěli jsme ti dát najevo, jak moc tě máme rádi, Sunshine... a že ti moc děkuju."
J: "Debb, no tak..."
Maikey: "Máma má pravdu, zachránil si jí a tohle je to nejmenší, co pro tebe můžeme udělat."
J: "Ty si o tomhle věděl?" obrátil svou pozornost ke mně.
Lindsay: "Ten je v tom pro jednou nevině."
B: "Jak říká ona. Neměl jsem o tom ani ponětí."
Emmett: "To víš, Sunshine, některé věci umíme držet dobře v tajnosti."
Ted: "Vlastně bych řekl, že jsme v tom nejlepší."
J: "To koukám. A moc vám děkuju. Upřímně jsem mi opravdu zvedli náladu... uvědomuju si teď, že můj život neskončil... přežil jsem a Debb taky... a mám vás všechny a to je to nejdůležitější."
Všichni ho začali objímat a já byl neskutečně rád, že si konečně uvědomoval, že život pro něj neskončil, že i když se stalo něco hrozného, dokonce už dvakrát za jeho krátký život, on je pořád tady.
Lindsay: "A ještě něco, Justine..."
J: "Co?"
Melanie: "LGBT centrum tě chce odměnit za tvoje hrdinství... dostaneš cenu za záchranu životů."
J: "To fakt?"
Lindsay: "Jop. Zasloužíš si to."
J: "Ale vždyť jsme jen udělal to, co by udělal každý... nejsem žádnej hrdina."
Ben: "Riskoval si život, abys zachránil ostatní... to je dost velké hrdinství."
Poprvé od té doby, jsem zase viděl toho Justina, kterého tak dobře znám a miluju a nemůžu popsat, jak šťastný jsem za to byl. Ale nebudu lhát, trochu mě mrzelo, že jsem to nebyl já, kdo mu s tímhle pomohl... avšak hlavní pro mě bylo, že teď už snad bude v pořádku.
Následně jsme se všichni pustili do jídla, které ostatní připravili a zapíjeli to dobrým alkoholem. Jsme asi jediní lidé, co dokáží pít už po poledni.
J: "Tady jsi," našel mě s Gusem v jeho pokojíčku.
B: "Gus mi chtěl ukázat nějaké hračky."
J: "Ahaa. A můžu se připojit, Gusi?"
Gus: "Jooo!"
Justin šel okamžitě ke mně a propletl si svoje prsty s těmi mými a následně si položil hlavu na moje rameno. Věděl jsem moc dobře, co to znamená, bylo to jeho mluvení beze slov... gesto říkající 'miluju tě a děkuju za všechno'. Ihned jsem ho políbil do vlasů a následně jsme si šli hrát s Gusem, který byl celý bez sebe.
Pár hodin na to jsme vyrazili domů. Lehli jsme si společně do postele a jen si povídali, dívali se vzájemně do očí a užívali si blízkost toho druhého. Víc, než kdy dřív jsem si vážil toho, že je tady, živý a zdravý... a se mnou.
Justin se najednou natáhl a něžně, ale dlouze mě políbil... nebyl to však jen tak nějaký polibek...
B: "Za co to bylo?"
J: "Za to, že mě zachránil... a že tu pro mě jsi. Nechci, aby sis myslel, že si mi nepomohl..."
Nevím, jak to věděl, ale věděl... věděl přesně, co jsem si myslel o tom, jak mě mrzí, že jsem to nebyl já, kdo mu pomohl k tomu cítit se zase naživu a šťastný... a právě teď mi chtěl dokázat, že i já jsem důvod, proč je mu teď líp. A za to jsem byl opravdu rád.
No comments:
Post a Comment