BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Jsem zvyklý u Debbie neklepat a rovnou jít dovnitř a přesně to jsem udělal i dnes, navíc jsem nechtěl, aby Debbie popřípadě vylítla z kůže, kdyby se lekla zvonku. Dole jsem ji však nenašel, tak jsem zamířil rovnou nahoru do jejího pokoje... kde mám pocit, že už jsem zaklepat asi měl, protože hned v další chvíli jsem pěkně litovat toho, že jsem to neudělal, poněvadž na mě Debbie vyskočila zpoza dveří s lampičkou a jen tak tak se mi podařilo uhnout, jinak bych asi schytal pěknou ránu do hlavy...
Debbie: "Co tady, zatraceně, děláš, Kinney?!"
B: "Já?! To ty na mě jdeš s lampičkou!"
Debbie: "Myslela jsem, že se mi sem někdo vloupal... to neumíš zvonit!?"
B: "Nikdy nezvoním!"
Debbie: "Tak se to konečně nauč!"
Debbie šla položit lampičku zpátky na noční stolek, následně si zavázala župan a beze slova odešla z pokoje. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje, ale... ona byla zkrátka vyděšená. A já jí rozhodně moc nepomáhal.
B: "Debb?" došel jsem za ní do kuchyně.
Debbie: "Dáš si čaj?" zdála se být klidnější.
B: "Co třeba kafe?"
Debbie: "Dobře."
B: "Promiň, že jsem sem tak vtrhnul, mělo mi dojít, že..."
Debbie: "Co? Že ze mě bude vyděšená stará ženská."
B: "Nejsi stará..."
Debbie: "Radši bych byla stará, než vyděšená... nesnáším, že mi tohle někdo udělal... donutil mě cítit se takhle v mém vlastním domě... dřív by mě ani nenapadlo, že by se ke mně někdo mohl vloupat."
B: "Je to logické, stalo se to teprve včera... navíc, ani já jsem neměl zrovna klidné spaní."
Debbie: "Copak? Snad ne i náš nepřemožitelný Brian Kinney?"
B: "Zdá se, že nejsem zas tak nepřemožitelný... tohle je něco, u čeho ani já nemůžu předstírat, že jsem v pohodě..."
Ačkoliv je tu očividně někdo, kdo to dokáže a tím někým je podle všeho Justin. Anebo v pohodě opravdu je a mě to svým způsobem štve, protože já sám mám upřímně nahnáno... něco, co bych však nahlas říct nedokázal.
Debbie: "To mi připomíná... neměl si náhodou dnes vyzvednout Justina v nemocnici?"
B: "Měl a byl jsem pro něj, jenže odešel s Jennifer... prý se o něj chce postarat, tak šel..."
Debbie: "Vážně?" podívala se na mě udiveně.
B: "Co?"
Debbie: "To mi nezní jako Justin, kterého znám... já jen... obvykle by se s ní hádal, aby mohl zůstat u tebe."
To je právě to, já sám si uvědomuju, že tohle by Justin normálně neudělal, ale... nevím, co by za tím mohlo být. Možná jen zkrátka chce Jennifer ujistit, že je v pořádku, vzhledem k tomu, co se stalo, je to asi logické...
B: "Já vím, taky mi to přišlo divný."
Debbie: "Možná... ah... ale nic."
B: "Co... co si chtěla říct?"
Debbie: "No napadlo mě, že... to možná nezvládá tak dobře, jak se snaží působit a nechce, abys ho tak viděl."
B: "Justin? On není já," ani mi nedošlo, že jsem nevědomky přiznal, že jsem expert na předstírání toho, že jsem v pořádku, až dokud jsem to nedořekl.
Debbie: "Možná není ty, ale rozhodně chce být před tebou stejně silný jako ty před ním... ale třeba je to hloupost. Určitě je v pořádku."
Debb před nás postavila dva hrnky, š čajem pro sebe a s kafem pro mě a pak už jsme o Justinovi nemluvili. Já na to ale nedokázal přestat myslet a to celou dobu, co jsem u ni byl, což bylo celkem dlouho, poněvadž mě poprosila, ať u ní zůstanu, než přijde domů Carl. Nakonec ho ale předběhl Maikey...
Maikey: "Koukám, že máš společnost, ma."
Debbie: "Společnost, která už se nemůže dočkat, až odtud uteče..." zasmála se.
B: "Nutila mě koukat na teleshopping," zakroutil jsem očima a už jsem se hnal ke dveřím.
Maikey: "Jajks."
Vrazil jsem Debbie pusu na tvář a následně polibek Maikeymu a vzápětí jsem vyrazil domů. Nakonec jsem ale změnil směr, aniž bych to vůbec plánoval, ale jednoduše jsem měl pocit, že něco není v pořádku... v pořádku s Justinem a potřeboval jsem ho vidět, ujistit se, že je to opravdu "jenom" pocit...
Jennifer: "Briane? Koukám, že to bez Justina nemůžeš vydržet," z jejího pohledu bylo znát, že je ráda za to, že je tu někdo, kdo jejího syna tak moc miluje.
B: "Jen se chci ujistit, že je v pořádku."
Jennifer: "Tak za ním běž."
B: "Děkuju."
V předsíni jsem si sundal bundu a boty a vzápětí jsem vyrazil rovnou k jeho pokoji, sice jsem tu byl jen párkrát, ale kde je jeho pokoj jsem si rozhodně pamatoval. Tentokrát jsem nechtěl opakovat stejnou chybu jako s Debbie, nerad bych to tou lampičkou fakt schytal a tak jsem raději zaklepal...
J: "Dále!"
B: "Ahoj."
J: "Briane, co... co tady děláš?"
B: "Měl jsem cestu kolem."
J: "Vážně? Nepamatuju si, že by tu někde v blízkosti byl nějaký gay klub."
B: "Možná jsem si udělal cestu kolem."
J: "Copak, to jsem ti tak moc chyběl?"
B: "Prosím tě, tolik klidu už jsem dlouho nezažil."
J: "Jo, jasně," než jsem se nadál, už byl u mě a líbal mě.
Přišel jsem se kvůli něčemu úplně jinému, ale když se o mě Justin otíral, myslel jsem, že zešílím... jenže pak se ozvalo jeho rameno a hned bylo po všem.
J: "Au!"
B: "V pohodě?"
J: "Jo, jen jsem si s tím blbě hnul... ale jsem v pořádku, neboj."
Justin na chvíli zmizel v koupelně, tak jsem si sedl na jeho postel, když se však vrátil zpátky, tvářil se nějak jinak... divně bych řekl.
B: "Justine, jsi v pořádku?"
J: "Už jsem říkal, že jsem!" zakřičel zničehonic.
Zůstal jsem jako opařený, ještě před chvílí se Justin usmíval jako to klasické sluníčko, kterým je... a najednou z něj bylo pomalu tříhlavé monstrum...
J: "Promiň, já jsem... nechtěl."
B: "V pořádku. Jen... proč mám pocit, že nejsi tak v pohodě, jak se snažíš tvářit?"
J: "Co tím myslíš?" dělal, že vůbec netuší, o čem mluvím, ale něco mi říká, že tušil moc dobře.
B: "To, co se včera stalo... bylo hrozný... a nemusíš jen kvůli mně dělat, že ti nic není."
J: "Všechno není jenom o tobě, Briane!"
Justin se zničehonic vydal ke dveřím, jako by snad byl rozhodnutý odejít a v tom pokoji mě nechat... nechápal jsem, co se děje, tohle zkrátka nebyl on... a přes to jsem to chápal moc dobře, protože jsem tak nějak procházel tím stejným, co on...
B: "I já jsem vyděšenej, Justine, není nic špatného na tom, pokud jsi i ty."
Věděl jsem, že je to na mě velké přiznání, ale tak nějak jsem měl pocit, že to Justin potřebuje slyšet. A zdálo se, že to zabralo, protože se těsně mezi dveřmi zastavil.
J: "Myslel jsem..."
B: "Co?"
J: "Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím," Justin se otočil čelem ke mně a měl úplně skelné oči.
B: "Justine..."
J: "Měl jsem tak hrozný strach, myslel jsem, že mě zabije... že zabije Debbie... a že už tě nikdy neuvidím... horší pocit jsem nikdy v životě nezažil," po tvářích se mu začaly kutálet slzy. "A nechtěl jsem, aby si mě viděl v tomhle stavu... naprosto vyděšeného... bylo snazší schovat se u mámy."
V tu chvíli jsem už na nic nečekal a šel jsem rovnou k němu. Justin se hned schoval do mé náruče a já ho držel, jak nejpevněji a zároveň nejopatrněji vzhledem k jeho rameni, jak jsem jenom mohl. V Justinovi se to v tu chvíli zlomilo a brečel tak moc, že jsem sám měl co dělat, nesnášel jsem, že ho musím vidět takhle.
Následně jsme si lehli do postele a Justin si položil hlavu na moji hruď, netrvalo dlouho a naprosto odpadl a za nedlouho i já. Hned druhý den ráno se Justin rozhodl, že chce jít se mnou domů, Jennifer z toho sice byla smutná, ale chápala, že tohle je to, co Justin potřebuje.
No comments:
Post a Comment