Zůstat s Tebou // 7 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Vidět Justinův smích, úsměv, výraz plný radosti, ve mně celý večer vyvolávalo neskutečný pocit štěstí. Jako bych konečně zase žil, protože on se mi vrátil. Představa, že to asi nebude mít dlouhého trvání, pro mě byla příšerná, ale snažil jsem si to touhle myšlenkou nekazit a prostě jsem si užíval tu možnost s ním být a vidět, jak je šťastný, že je tady.

Všichni jsme blbnuli jako malí kluci u kulečníku a šipek, kdy jsem se trochu držel zpátky, aby měl Justin možnost vyhrát, což se mu celkem dařilo, a s každou výhrou si běžel pro polibek, který jsem mu s radostí dal. Byli jsme jak nějací zamilovaní puberťáci, ale mně to bylo upřímně jedno. 'Nevěřím na lásku, věřím na šukání,' je rozhodně motto, které by asi potřebovalo trochu pozměnit.

Emmett: "Je čas na Babylooon," div se nezadusil, jak se to snažil zazpívat.

Maikey: "Tak to bychom měli vyrazit."

Ben: "Máš tam snad nějaký rande, na které se musíš nutně dostavit?"

Maikey: "To je tajný."

Zatímco se ti dva popichovali, já si všiml něčeho v Justinově výrazu. Jeho úsměv zaměnil zvláštní pohled v očích. Nešlo mi do hlavy, co se stalo... a pak mi to docvaklo.

B: "Jsi v pořádku?"

J: "Huh?" probudil se ze svého zasnění.

B: "Nemusíme tam chodit."

J: "Co? Proč bychom neměli?"

B: "Protože když si tam byl naposled, skoro jsi umřel... jestli je to na tebe moc, půjdeme domů."

J: "Miluju, že se o mě tak staráš, ale jsem v pořádku."

B: "Určitě?"

J: "Jsou to už tři roky, budu v pohodě."

Viděl jsem na něm, že i když se snažil usmívat, aby mě ujistil, že je v pohodě, tak si nebyl tak úplně jistý, ale bylo mi jasné, že tohle je něco, co musí překonat a moje snaha mu to rozmluvit, by ničemu nepomohla. Proto jsem ho vzal za slovo a vyrazili jsme.

Ted: "Jdeme dovnitř nebo čekáme na nějaký znamení?"

Stáli jsme tam vedle sebe jako parta pitomců, jenže zatímco já chápal, proč se nehýbáme, protože Justinovi zkrátka zatuhly nohy, tak ostatní byli naprosto mimo.

B: "Běžte napřed, hned jsme tam."

Kluci se podívali na Justina a asi jim v tu chvíli došlo, o co jde a tak se ani neptali a šli rovnou dovnitř. Justin byl bílý jako stěna a bylo znát, že mu tohle nedělá dobře... ale já ho znám, pokud se teď sebere a půjde domů, bude toho litovat... on má pocit, že vše musí zvládnout, nesnáší selhání, v tom je zkrátka stejný jako já...

B: "To zvládneš," zašeptal jsem mu do ucha a následně ho na něj políbil.

Justin se konečně vzpamatoval a podíval se na mě s úsměvem, který byl plný vděku. Následně se zhluboka nadechl a prošel hlavními dveřmi. Byl jsem na něj šíleně hrdý.

J: "Nevím, co bych bez tebe dělal... vlastně nevím, co jsem bez tebe dělal celé ty tři roky," natáhl se, aby mě políbil a následně se vydal směrem k baru, kde byli kluci.

Já jsem však zůstal stát na místě a v hlavě si přehrával jeho slova. Těšilo mě to vědomí, že mě opravdu tak moc miluje, tak, jak jsem si myslel, že mě nikdy nikdo milovat nemůže... ale bylo mi hrozně z toho, že o něj zas brzo přijdu.

Když jsem se oklepal, zamířil jsem taky na bar. Okamžitě jsme začali objednávat panáky a naplno si užívat večer. Justin se konečně zase uvolnil a bylo znát, že i přes to, co se tu stalo, byl rád, že je tady a zase si užívá, jako tomu bylo dřív.

Emmett: "Tuhle písničku miluju! Pojď, zlatíčko," Emmett chytil Justina za ruku a už ho vláčel na parket.

"Vrátím ti ho vcelku!" zakřičel na mě Emmett, když si všiml, jak se na něj dívám a následně se na mě Justin výmluvně usmál. Sice jsem chtěl být ten, s kým tancuje, ale hlavní bylo, že si dnešní večer užívá.

Následně na parket zamířili i Michael s Benem a Ted s Blakem, připadal jsem si zase chvilku jako kolečko navíc, ale i když jsem nestál právě vedle Justina, k úsměvu mi stačilo vidět, jak tancuje jako o život a usmívá se jako to nejzářivější slunce.

Po nějaké chvíli si však Justin všiml mého pohledu a něco Emmettovi zašeptal do ucha. Následně se vydal mým směrem...

J: "Snad tu nebudete jenom tak stát, pane Kinney?"

B: "Asi s tím budete muset něco udělat, Taylore."

Justin se usmál a následně se na mě přitiskl a hladově mě políbil. Hned na to mě chytil za ruku, prsty si propletl s těmi mými a už mě vedl na parket. Ruce jsem mu dal kolem krku, zatímco on ty svoje kolem mého pasu. Dívali jsme se do očí a tančili s těly natisknutými těsně na sobě.

Jestli existovala šance, že se od jeho příjezdu budu cítit ještě šťastněji, tak ta chvíle právě teď nastala. Ani nedokážu popsat, jak skvěle mi bylo, když jsem ho tu objímal, díval se do jeho očí jako bych skoro viděl až do jeho duše a viděl, že to, co cítím já k němu, on cítí ke mně.

B: "Miluju tě, Justine."

Ta slova ze mě vypadla naprosto neplánovaně, ale tuším, že říkat někomu, co k němu cítíte, nikdy není plánované, to jen já to vždy dělal komplikovanější, než to bylo. No tak už nikdy víc... protože milovat ho je pro mě ta nejlepší věc v životě.

J: "A já tebe, Briane."

Naše rty se spojily v něžném a krásném polibku. A následně jsme dotančili a s ostatními jsme se vrátili zase zpátky na bar. Noc byla zkrátka ještě mladá a my jsme si ji rozhodně chtěli užít. Zvlášť tedy Justin, který měl nakonec dost velký problém s chůzí... musel jsem se mu smát, vlastně my všichni, byl fakt vyřízený...

B: "Neříkej mi, že tě budu muset nést domů, ty opilče."

J: "Jsem úúúplně v pohodě," zasmál se a smích zakončil škytnutím.

Emmett: "To je vidět, zlato."

Justin se ještě chvíli snažil tvářit jako, že je úplně v pořádku, ale nakonec byl rád, že se s mojí a Maikeyho pomocí dostal do auta. Skoro jsem chtěl prosit, aby s námi jel Ben a vynesl ho do loftu místo mě, ale nakonec jsem usoudil, že je to přeci jen moje práce, že?

B: "Tak co s tebou, ty blázne jeden?" otočil jsem se k němu, když jsem zastavil před domem a musel jsem se usmát, když jsem ho viděl rozpláclého na tom okýnku.

K odpovědi se však neměl a tak jsem obešel auta a následně ho velmi zajímavým způsobem dotáhl až nahoru. Nebylo to zrovna romantické přenesení přes práh, ale hlavní bylo, že jsme to nějak zvládli a nezůstali spát ve výtahu.

Následně jsem mu pomohl dostat oblečení dolů, což byla část, která mi vůbec nevadila a hned na to jsem ho dostal pod deku... vypadal tak roztomile.

B: "Mám pocit, že budeš mít kocovinu ještě na cestě zpátky do New Yorku," nevím, zda jsem si myslel, že tím získám nějaké konkrétnější časové rozmezí, kdy by se tak asi mohl vracet, ale prostě jsem to zkusil.

J: "Nebudu," zamumlal.

B: "Jak si můžeš být tak jistý?" pohladil jsem ho po vlasech a pousmál se.

J: "Protože se tam nevrátím... chci zůstat s tebou."

Justin se následně otočil na druhý bok a já na něj jen v úžase zíral. Ta slova zamumlal tak tiše skoro nesrozumitelně, že tu byla dost velká možnost, že jsem si to jen vsugeroval, ale... jsem si stoprocentně jistý, že to opravdu řekl.