BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Za noc jsem toho opět moc nenaspal, tentokrát jsem se sice neujišťoval, že tu Justin opravdu je, protože na to mě upozorňovalo jeho roztomilé chrápání. Spíš jsem si neustále v hlavě přehrával slova, která řekl... která se mi zdají tak nereálná. Řekl, že už se do New Yorku nevrátí... že chce zůstat se mnou. A to jsou slova, která mě dokázala doslova pohladit po duši, na malý okamžik jsem se nemohl cítit šťastněji. Ale když jsem nad významem těchto slov začal víc a víc přemýšlet, tím víc jsem si začínal uvědomovat, jak nemožné to je, protože...
J: "Hmmm."
Otočil jsem se na bok, abych na něj viděl, zatímco on se protahoval a podíval se na mě těma svýma pronikavě modrýma očima. Hned na to se usmál od ucha k uchu, jako sluníčko. Bože, milovat tě víc už asi nejde.
J: "Dobré ráno," zašeptal rozespalým tónem.
B: "Dobré. Tak jak se cítíš?" prsty jsem mu projel ve vlasech.
J: "Popravdě? Líp, než si zasloužím... ale asi jsem to včera trochu přepískl."
B: "Trochu?" povytáhl jsem obočí.
J: "Dobře... tak možná trochu víc," zasmál se.
Usmál jsem se taky, ale abych pravdu řekl, nebylo to tak upřímné, jak bych chtěl. Zkrátka jsem pořád musel myslet na to, co řekl, měl jsem z toho žaludek na vodě. Zajímalo by mě, jestli si vůbec pamatuje, že to řekl a zda to vůbec myslel vážně. Třeba to plácl jen tak, přeci jen byl opilý. Nejsnazší by asi bylo se na rovinu zeptat, ale víte jak... moje odvaha na to to udělat je zakopaná kdesi hluboko v zemi.
J: "Ale bylo to skvělý, takhle jsem se dlouho nebavil."
B: "Copak v New Yorku nemáte kluby a bary a pěkný kluky?"
Je ode mě sobecké doufat, že si s mnoha pěknými kluky neužíval vzhledem k tomu, že tohle je mojí celoživotní náplní? I když celoživotní asi vlastně ne, ty poslední tři roky byly... no řekněme slabší.
J: "No to všechno se tam rozhodně najde, ale nic z toho není super, pokud kolem sebe nemáš lidi, se kterýma by sis to užíval... jasně, mám tam nějaké kamarády, ale není to takové, jako tady."
B: "Kamarády, hmm?"
J: "Tady někdo žárlí?"
B: "Netuším, o čem to mluvíš."
J: "Ehmm," začal se smát a hned na to se natáhl pro polibek.
Následně se ale odtáhl a chytil se za spánky. "Zas tak dobře ti není, co?" zasmál jsem se a hned na to mu skočil do kuchyně pro dva aspiriny a vodu.
J: "Děkuju. Připomeň mi, ať už se nikdy neopiju takovým stylem."
B: "Stačí si vzpomenout na tohle a hned si to rozmyslíš."
Justin se zašklebil a následně se zase usmál. Nic lepšího, než Sunshine mu Debbie fakt vymyslet nemohla. Ale za to já se usmívat už tolik nemohl. Zkrátka jsem věděl, že co nevidět povedeme konverzaci, která se mi pravděpodobně nebude vůbec líbit.
J: "Mám děsnej hlad."
B: "Ty jsi asi jediný, kdo dokáže mít obří kocovinu a hlad zároveň."
J: "To víš, jsem výjimečný."
B: "Jo, to jsi," šel jsem k němu a políbil ho. Sakra, proč mi tak dlouho trvalo začít mu dávat najevo, že ho miluju?
J: "Co takhle zajít do jídelny?"
B: "No vzhledem k mým kuchařským dovednostem a tvé indisponovanosti asi ani nemáme na výběr."
J: "Tak já si ještě skočím do sprchy."
Když jeden z nás řekne, že si skočí do sprchy, většinou to spíš znamená skočíme a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Sice jsme se nemohli oddat kdoví, jak žhavému sexu, vzhledem k tomu, jak bylo Justinovi, ale něžné polibky a vzájemné myti, tak nebylo vůbec na škodu. A hned na to jsme vyrazili do jídelny.
Debbie: "Tady měl někdo bujarou noc."
B: "No jo, někdo se holt neumí krotit."
J: "Ha-ha-ha. Jen jsem si chtěl užít večer no."
Debbie: "A užil, koukám. Takže hádám nějakou lehkou snídani?"
J: "To by bylo nejlepší."
Debbie: "A pro tebe to, co vždycky?"
B: "Buď od té dobroty."
Justin se rozplácl na baru a já v tu chvíli aspoň na pár vteřin zapomněl na toho brouka v hlavě a upřímně se začal smát, vypadal tak odrovnaně.
Debbie: "Tady máte jídlo... i když tuším, že pro tebe bude poslední, Justine, vypadáš jak před umřením."
J: "Jsem v po..."
Zničehonic se zarazil a dalo by se říct, že během vteřiny naprosto zezelenal, hned na to se zvedl a rychlostí blesku běžel na záchody.
Debbie: "Něco mi říká, že v pohodě není."
Na nic jsem nečekal a šel jsem rovnou za ním, sice bylo jasné, že jde prostě jen o kocovinu, ale stejně jsem se o něj bál a chtěl se ujistit, že je v pohodě.
B: "Justine?" zastavil jsem před kabinkou, která byla jediná zavřená.
J: "Ne, nechoď sem, tohle vidět nemusíš!"
B: "Prosím tě, kolikrát jsi ty mě viděl zvracet kvůli chemoterapii?" bez váhání jsem vešel.
J: "No ale taky si z toho neměl zrovna dvakrát velkou radost," sotva tu větu dokončil a už měl hlavu v záchodě.
Byli jsme tam ještě nějakou chvíli, než se byl konečně schopný zvednout. Hned na to jsme zas sedli do auta a vyrazili rovnou domů, aby to vyležel. Usnul doslova jako špalek a prospal v podstatě celý den. Celkem jsem mu i záviděl, taky bych radši spal a na nic nemyslel, než abych myslel na to, co pro nás má budoucnost připravený.
Snažil jsem se ale rozptýlit alespoň přípravou různých věcí do práce a na večer jsem si sedl k televizi, dalo by se ale říct, že jsem ji vůbec nevnímal...
J: "Ahoj," zničehonic seděl vedle mě.
B: "No nene, tady se nám někdo probudil."
J: "Nemůžu uvěřit, že jsem spal celý den."
B: "Aspoň si to zaspal. Je ti už líp?"
J: "Nerad bych to zakřiknul, jako předtím, ale je."
B: "To jsem rád," objal jsem ho kolem ramen a on se přitiskl ke mně.
Následně se mi hned ta televizi vnímala líp. Bylo to sice směšně romantické, ale když jsme tam tak seděli v objetí a sledovali nějakou komedii, bylo to hrozně fajn. A fakt hodně jsem si přál, aby moje večery vypadaly občas přesně takhle. To by ovšem znamenalo, že by Justin neodešel, ale copak to po něm můžu chtít?
J: "Briane?"
B: "Co?"
J: "Promluvíme si konečně?"
B: "O čem myslíš?" znervózněl jsem.
J: "O tom, na co se mě chceš očividně zeptat od rána, ale zatím si neměl příležitost ani odvahu."
Nebudu lhát, doslova jsem zatrnul, ale na druhou stranu jsem byl vlastně rád, že to takhle Justin rozseknul za mě a já se nemusel zbytečně nervovat ohledně toho, kdy na tu konverzaci konečně dojde. Ale i tak jsem z ní měl hrůzu, protože jsem vůbec nevěděl, co očekávat.
No comments:
Post a Comment