BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Probudila mě bolest ramene, kterou jak se právě ukázalo, způsoboval Justin, poněvadž mi ležel na ruce a spal jako nemluvně. Ale i přes bolest a nepohodlí jsem se jednoduše musel usmát. Když se řekne slovo dokonalost, představím si zkrátka jeho, protože on je ztělesnění dokonalosti. A svírá se mi hrdlo při představě, že za pár dní bude dost možná po všem, protože Justin nasedne do letadla zpátky do jeho nového domova. Nejsem si totiž jistý, že to znovu zvládnu. Vím ale, že budu muset, přeci jen jsem to byl já, kdo ho tam tenkrát poslal, protože jsem mu nechtěl bránit ve splnění jeho snu. Nechtěl jsem, aby obětoval tu část sebe, která pro něj tolik znamená. Ale asi jsem si moc neuvědomoval, že já sám budu muset obětovat kus sebe, protože mě jeho odchod zničil a ostatní části mě jen tak tak drží pohromadě.
Natáhl jsem se, abych mu dal pusu na čelo, a následně jsem se vyhrabal z postele a natáhl na sebe oblečení, které naštěstí přežilo naše včerejší řádění. Hned potom jsem zamířil dolů, abych si udělal kafe na probuzení, snažil jsem se být potichu, protože celý barák podle všeho ještě spal. Ted s Emmettem se tísnili na gauči, Ben byl v křesle a Maikey... kde ten sakra je?
Přes záclony jsem zahlédl, že je na verandě, tak jsem vzal svůj hrnek kafe a šel za ním.
B: "Dobré ráno."
Maikey: "Dobrý."
B: "Taky nemůžeš spát?"
Maikey: "Jo, spaní na dece na zemi není zrovna nejpohodlnější. Proč nemůžeš spát ty? Co si pamatuju, tak moje stará postel je celkem pohodlná."
Musel jsem si povzdychnout, on toho prostě nikdy nenechá. Nějaká jeho část mě zkrátka vždycky bude milovat víc, než jako kamaráda a žárlit na Justina... fajn, já to chápu, ale ty jeho výlevy už mě začínají unavovat.
B: "Žárlení ti nesluší, Maikey."
Maikey: "O tohle si myslíš, že tu jde? Že žárlím? Že se ve mně zase probudila moje neukojená touha po tobě? Nenapadlo tě třeba, že tu jde pouze o to, že jsem tvůj nejlepší kamarád, který o tebe má starost?"
B: "Co tímhle myslíš?"
Maikey: "To, že vím, jak těžce si snášel nemít Justina v životě a teď ti do něj zase vpadl jako by se nechumelilo... když všichni víme, že se nakonec zase sebere a odejde a tebe to znovu zlomí."
Tak jo, tohle asi dávalo větší smysl, než jeho žárlení, on měl o mě jednoduše starost. A ač to shledávám jako milé, protože vím, že se o mě opravdu zajímá, tak tohle je jednoduše něco, co on nikdy nedokáže pochopit. Poněvadž i když vím, že mě Justinův odchod opět zlomí, za těch několik dní, co teď mám možnost s ním strávit, jsem neskutečně vděčný a nikdy bych se jich nevzdal.
B: "Já vím, že to není ideální, Maikey a ano věř mi, že bych dal cokoliv za to, aby tu zůstal, ale on má v New Yorku nový život a já mu v něm nehodlám bránit. Takže si následujících pár dní užiju, jak nejvíc můžu a pak se s ním zase rozloučím."
Jak jsem to tak dořekl, tak se mi z toho najednou udělalo nevolno. Dokud člověk neřekne určitě věci nahlas, nejsou tak děsivé... ale tahle představa byla najednou nepředstavitelná.
Maikey: "No doufám, že to takhle budeš cítit i potom, co se tak stane."
Michael se otočil na patě a následně zamířil do domu. Nechtěl jsem tam stát jak nějaká hromádka neštěstí, tak jsem se vydal za ním. Hnedka jsem uviděl Justina stát v kuchyni, měl ve tváři podivný výraz, ale momentálně jsem tomu nevěnoval pozornost, byl jsem jednoduše rád, že ho vidím.
B: "Dobré ráno, Sunshine," šel jsem k němu a věnoval mu polibek.
J: "Dobré ráno. I tobě, Maikey."
Maikey: "Dobré."
Všichni tři jsme na sebe najednou koukali, jak nějací blázni a atmosféra byla dost trapná, protože jsme očividně nevěděli, co si máme říkat. Naštěstí jsme ale byli zachráněni...
Emmett: "Hmmm, co bude k snídani?" začal se protahovat na gauči a přitom omylem praštil Teda.
Ted: "Au!"
Emmett: "Promiň, zlato."
Všichni jsme se začali smát a to nakonec probudilo i Bena a za nedlouho dorazili Debbie s Carlem, Takže jsme se jako rodina nasnídali, a ta nepříjemná atmosféra díky bohu zmizela.
Naštěstí byla sobota, takže dneska jsem si mohl Justina naplno užít. Takže hned jak jsme se s ostatními rozloučili a vyrazili domů, hlavu jsem měl plnou hříšných myšlenek...
B: "Dneska máme celý den jenom pro sebe."
J: "No... vlastně..."
B: "Co?" bodlo mě u srdce takovým způsobem, že to nejde popsat. Nehodláš mi říct, že se dneska vracíš do New Yorku?!
J: "Měl bych taky skočit za mámou, ani neví, že jsem tady..."
B: "Oh... aha," přísahal bych, že ten kámen, co mi spadl ze srdce, musel být slyšet.
J: "Co je?"
B: "Nic."
J: "Úplně si zbledl."
B: "To se ti jenom zdá."
J: "Briane!"
B: "Jen jsem myslel... že mi řekneš, že dneska odjedeš," ze studu jsem se radši díval upřeně před sebe.
Periferním viděním jsem ale mohl vidět, jak se Justin usmál a následně si odepl pás a přisunul se blíže ke mně a začal mě líbat na krk. "Tak snadno se mě nezbavíš," vydechl. To k úsměvu přimělo i mě. A když mi následně položil ruku na můj rostoucí rozkrok...
B: "Já řídím, Justine!" zasmál jsem se.
J: "To tě nikdy dřív nezastavilo."
B: "Rád bych nás dovezl v jednom kuse, aby svět nepřišel o dalšího Picassa."
Justin se v tu chvíli zase odtáhl a připnul si zpátky svůj pás. Měl jsem z toho pocit, jako bych ho trochu naštval, ale následně si začal normálně povídat, tak jsem předpokládal, že se mi to jenom zdálo.
J: "Briane, nevadilo by ti změnit směr a vyhodit mě u mámy rovnou?"
B: "Oh... teď?" popravdě se mi ta představa vůbec nelíbila. Vím, že nejsem jediný, komu tady bude věnovat svůj čas, zvlášť když jde o jeho mámu, ale...
J: "Jo. Nechci, aby byla naštvaná, že mi tak dlouho trvalo přijít."
B: "A nebude vadit, když se přidám?" jo připadám si jak vlezdoprdelka, ale ne že bych toho měl tolik na práci dneska.
J: "Ehm... ne... klidně pojď."
B: "Určitě?"
J: "Budu rád."
Nebyl jsem si úplně jistý, jak moc přesvědčivě zněl, ale rozhodl jsem se být zas trochu sobecký a prostě jsem se k Jennifer rozhodl jít s ním. Je pravda, že já sám jsem ji neviděl dobré dva roky, takže s ní rád prohodím pár slov. A třeba se jí Justin v meziřeči zmíní, jak dlouho tu plánuje zůstat, když už mi to očividně nechce říct přímo.
No comments:
Post a Comment