Zůstat s Tebou // 1 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Dneska jsem se cítil tak nějak nostalgicky. Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem zkrátka musel zatnout zuby a nenechat se tím porazit. Kdy jsem si musel opakovaně říct 'Já to zvládnu' a nedovolit, aby na mě bylo něco znát. Říká se, že čas rány zahojí, ale v mém případě by se spíše dalo říct, že čas prodlužuje utrpení. Nevím, proč se tohle pořád děje, po takové době bych už měl být přeci zvyklý.

Ale i tak jsem nasadil úsměv, přebral svůj značkový šatník a oblíkl svoje nejlepší kousky, nasedl do svého auta a vyrazil do Babylonu, který mi stále říká pane. Po tolika letech tam stále trávím téměř všechny večery, i po tom, co se ho někdo rozhodl vyhodit do povětří, jsem ho zkrátka nemohl nechat jít a znovu jsem si ho zrekonstruoval. Já z toho snad nikdy nevyrostu, pomyslel jsem si.

Je pravda, že dnes bych i zůstal doma, se svým oblíbeným alkoholem, krabičkou cigaret a bolestí, která mi už od rána svírá hrudník, ale v Babylonu se koná charitativní akce, kterou mě Debb donutila uspořádat a na kterou jsem povinen dorazit, protože všichni víme, co by mi jinak udělala.

Debbie: "No sláva, už jsem myslela, že si pro tebe dojdu!"

B: "Jsem tady, ne?"

Šel jsem rovnou zařizovat vše potřebné a jen jsem ji slyšel, jak se ostatních ptá "Proč je tak podrážděný?" Dovedu si představit, jaké byly jejich odpovědi, ale ty už jsem naštěstí neslyšel.

Vybavil jsem nezbytnosti a zbytek jsem nechal na moderátorovi, pak už jsem se nechal unášet vlastními myšlenkami na baru. Začínám mít pocit, že takhle bude vypadat zbytek mého života.

Debbie: "Dám si to, co on," ukázala na moji skleničku a posadila se vedle mě.

Skvělý, další přednáška z dílny Novotny. Jestli tenhle večer nemohl být už horší, tak právě se ukázalo, že může. Tak si řekni svoje, ať to máme z krku, Debb.

Debbie: "Byl by na tebe pyšný."

B: "Huh?" nechápavě jsem se k ní otočil.

Debbie: "Pořádáš charitativní akci, ke které jsem tě skoro nemusela nutit, to je rozhodně něco, na co jsem pyšná já... takže on by byl stoprocentně taky."

Sice mě ta slova vytáčela k nepříčetnosti, protože Justin bude dost těžko pyšný na něco, o čem ani neví, ale i já jsem věděl, že by byl. Umím si představit ten jeho úsměv a... zatraceně. Tohle mi fakt nepomáhá!

Debbie: "A asi tuším správně, že právě proto, že tu teď není, máš tuhle náladu?"

B: "Nevím, o čem to mluvíš."

Debbie: "Ale víš... tohle je jeden z těch večerů, který ti vždy připomene, jak moc ti v životě chybí... asi taky právě proto, že když se tu konala naposled nějaká charitativní akce, tak tu Justin málem umřel..."

B: "A ty seš tu, abys mi nožem ještě otočila v ráně nebo co?" trochu jsem se neudržel.

Debbie: "Ne, ale abych ti řekla, že nemůžeš přestat žít jen proto, že on je tam a ty jsi tady."

Hodila do sebe na ex svoji skleničku, vstala, políbila mě do vlasů a následně elegantně odešla a mě opět nechala se zakousnutým broukem v hlavě. Měla pravdu, opět. I když se mi ta představa nelíbila, měla zkrátka pravdu. Justin je pryč 3 roky a skoro rok jsem ho neviděl, to je dost času na to se s tím nějak porvat. Jenže ať se snažím sebevíc, není to tak snadné. Ani nevím, co mě ničí víc - to být bez něho nebo představa, že on je beze mě naprosto v pořádku. Jedno je ale jisté - nemůžu to zkrátka vést dál tímhle stylem. Tohle nejsem já. Já jsem Brian Kinney, kurva fix!

Maikey: "Jsem rád, že ses k nám rozhodl přidat!" jo, pokud mi tancování pomůže přijít na jiné myšlenky, tak jsem pro všemi deseti.

B: "No jo, když už jsem tady... přeci to neprosedím na baru," zasmál jsem se a už jsem se vlnil v rytmu hudby.

Jenže hned to začalo nemile. Fakt nikdy by mě nenapadlo, že zrovna v Babylonu budu mít takové myšlenky, jaké zrovna mám. Ale vidět Maikeyho šťastného s Benem, Teda s Blakem a Emmetta s kdoví kým, mi připomnělo, jak moc nešťastný jsem sám. Dlouhá doba uběhla od časů, kdy jsem hlásal, že na lásku nevěřím.

Raději jsem ale zatřepal hlavou a nechal se unášet pouze hudbou, tlukotem svého srdce a připomínkou, že i když tu nemám Justina, mám tu alespoň lidi, kteří jsou mi nejbližší.

Začal jsem proto tančit jako o život, skoro jsem si připadal, jako bych tu najednou byl jen já, hudba a pocit, že na světě zmůžu všechno, pokud budu chtít.

Z téhle chvilky jsem byl ale nakonec vytržen vibrující kapsou nebo spíš telefonem. Dal jsem si ho k uchu, aniž bych se podíval, kdo mi volá a dál jsem tancoval...

B: "Halo?"

"Ta-dy Ju-stin..." sotva jsem rozuměl, protože byl špatný signál, ale pokud osoba na druhém konci řekla přesně tohle, znamenalo to jediné a já na to nebyl ani trochu připravený. Je to už několik týdnů, co jsem ho slyšel naposledy. Skoro jako by Justin vycítil, že jsem ho dnes potřeboval slyšet.

B: "Justine?" musel jsem se ujistit, že je to opravdu on.

J: "Jo, jsem to já, slyšíš mě? Máš tam nějaký hluk."

B: "Počkej, půjdu stranou, vydrž."

Prodíral jsem se tím davem lidí a čas jsem využíval k tomu, abych se dokázal uklidnit, aby Justin na mém hlase nepoznal, že je něco v nepořádku. Jen, co jsem stál venku před Babylonem, jsem si dal telefon zase na ucho...

B: "Tak jak se má můj malý génius?" usmál jsem se při představě, jak teď asi vypadá.

Na druhém konci telefonu se ale rozhostilo ticho, začínal jsem se bát, že to vypadlo nebo, že to Justin zavěsil dřív, než jsem stihl vyjít ven...

B: "Justine?" zeptal jsem se opatrně.

J: "Ehm... vlastně... jsem doma."

Naprosto jsem ztuhl a snažil jsem se zpracovat to, co jsem právě slyšel. Byl jsem si totiž jistý, že to nemohlo být správně. Justin je v New Yorku, řekl jsem si v duchu.

B: "Co?" vydechl jsem.

J: "Právě teď jsem v loftu," ani jsem ho nemusel vidět a na jeho hlase jsem poznal, že se usmívá.

B: "Cože?" pořád jsem to nechápal.

J: "Budeš se mě pořád jenom ptát nebo hneš kostrou a půjdeš konečně za mnou?" zasmál se.

Až teď jsem přijal tu skutečnost, že Justinova slova byla pravdivá. A ani nedokážu vyjádřit ten pocit, jaký jsem v tu chvíli cítil. Přišlo mi to jako neuvěřitelná shoda náhod. Zrovna dnes, kdy jsem ho potřeboval nejvíc, tu najednou byl. Po 3 letech, co odešel. Po 10 měsících, kdy jsem ho viděl naposledy. Byl doma.

B: "Jsem na cestě," pronesl jsem s úsměvem.

J: "Už se těším."

Zaklapl jsem telefon a okamžitě vyrazil k autu. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, co se děje. Měl jsem pocit, že je to jenom sen. Tohle přeci nemohla být realita. Ale i přes to, jak neuvěřitelné se mi to zdálo, jsem dupl na plyn až k podlaze a vyrazil jsem rovnou domů s úsměvem na rtech a touhou po tom ho po takové době konečně držet v náruči.