Nejsem tvoje hračka! // 7 //

Poslední díl

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Mám být vůbec ještě překvapený? Samozřejmě, že se opět chová takhle. Jen já jsem si bláhově myslel, že to tentokrát třeba bude jiné. Ale s ním se nikdy nic nezmění. On umí jenom dvě věci a to chovat se jako zmetek a blokovat jakékoliv city, které by si mohl vytvořit k druhému člověku. A já už vážně netuším, co víc mám dělat. Nechci o něj přijít, ale když se na to podívám ze všech úhlů, je vůbec možné přijít o někoho, koho vlastně ani nemám? A nejspíš ani nikdy mít nebudu. Možná bych se měl vzdát a prostě odejít, udělat mu tu radost, že se za něj zbavím jeho největšího problému, zkrátka udělat tlustou čáru a už na něj nikdy nepomyslet.

To sotva, Justine! Nikam nejdu. Já nejsem typ, co by se tak snadno vzdal a i když jsem svého zatím nedosáhl, neznamená to, že se to nikdy nestane, ne nadarmo se říká 'nikdy neříkej nikdy'. Lepší zkrátka bude říct - někdy to vyjde, někdy bude jenom můj, někdy mě bude milovat tak moc, že nebude chtít, abych odešel.

Debbie: "Justine, zlato, já chápu, že koukat se na Briana se ti zdá asi jako nejlepší činnost dne, ale jsou tu lidi, co potřebují obsloužit."

J: "Letím," nasadil jsem úsměv od ucha k uchu a šel obsluhovat.

Nicméně i tak mi oči sem tam utekly k Brianovi. Mezitím jsem sbíral, jak komplimenty na svůj zadek, tak dýška, taky nejspíš za svůj zadek. Obvykle nemám rád, když mě tu každej očumuje, pomalu i osahává, ale tentokrát jsem si něčeho všiml... Briana to rozhodně nenechávalo chladným. A o to víc jsem se snažil působit, že si to užívám. Jenže než jsem se stihl vzpamatovat, Brian najednou mířil ven, jako by mu snad hořelo u zadku...

Debbie: "A platit bude kdo?!"

B: "Peníze jsou na stole!" křikl, než se za ním zavřely dveře.

Já jsem se jen díval směrem, kudy zmizel a absolutně jsem nechápal, co se právě stalo. Něco mu přeletělo přes nos nebo... netuším prostě. Protože myslet si, že zmizel proto, že pro něj bylo nesnesitelné dívat se na to, jak tu flirtuji s jinými, by bylo až moc naivní. A stejně, i kdyby to tak bylo, on snad může a já ne? To mě opět přivádí k myšlence, že zkrátka nejsem jeho hračka a asi je na čase mu to dát jasně najevo.

Brian's POV

Proč se, sakra, starám?! Vždyť mi na něm nezáleží. Je s ním jen sranda, skvělej sex a parádně se na něj kouká, nic víc, nic míň. Můj život se akorát zkomplikoval od chvíle, kdy mi do něj vstoupil. Tak proč se o něj, do háje, zajímám? Proč to ve mně bublalo jen proto, že ho polovina jídelny svlíkala pohledem a on si to náramně užíval? Nebo tak alespoň chtěl působit a rozhodně to zabíralo. Zatraceně práce! Řekl jsem si, že je tomuhle konec, tak proč se nechávám ovlivnit takovou prkotinou? Proč se zkrátka nemůžu zbavit toho pocitu, že on už jednoduše není jen tak někdo?

Lindsay: "No ne, druhá návštěva v jednom týdnu? Nepřeháněj to tolik nebo z tebe ještě bude vzorný otec."

B: "Lidi jsou plní překvapení, no ne?"

Od chvíle, co se Gus narodil, jsem v jeho životě nesehrál zrovna velkou roli. Za to on v tom mém ano. Nevím, jestli to je zkrátka tou jeho miminkovskou roztomilostí nebo vědomím toho, že je opravdu mým synem, ale každá chvíle s ním, mi zkrátka zlepší den o milion procent. A na to jsem momentálně rozhodně spoléhal. Strávil jsem u nich celé odpoledne a až na večer jsem se vydal domů. Téma Justin jsem si zakázal.

B: "Ahoj, Mikey, mám s tebou dneska počítat?"

Maikey: "Jasně, už se připravujeme."

B: "My?"

Maikey: "Davida dneska beru s sebou. Tak doufám, že se budeš chovat slušně," jasně, že nebudu.

B: "Neboj se, budu vzorný."

Maikey: "Super, tak zatím."

S odporem jsem zavěsil telefon při myšlence na to, že dnešní večer strávím ve společnosti toho doktůrka přes prostatu. Já vím, že bych ho měl asi přijmout a být rád za Maikeyho štěstí, ale... ne, zkrátka ne.

Zamířil jsem rovnou do koupelny a dal si delší horkou sprchu, hned potom jsem se cítil jako znovuzrozený. Ze skříně jsem vytáhl černé kalhoty a košili bez rukávů stejné barvy. Jsem sexy, pomyslel jsem si při pohledu do zrcadla. Nastříkal jsem se svojí oblíbenou voňavkou, na kterou jdou trickové jako včely na med. Obul jsem se, vzal si potřebné věci a vyrazil... tak trochu...

B: "Fuck! Co tu děláš?" popadal jsem dech z toho šoku, co mi způsobil.

J: "Jen jsem... s tebou chtěl mluvit."

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. On mi tohle rozhodně nehodlá usnadňovat. Takže ho jednoduše nechám říct, co má na srdci a následně ho jednou pro vždy pošlu do háje. Takhle to dál prostě nejde!

B: "Tak povídej," založil jsem si ruce na prsou a nasadil výraz alá 'je mi úplně jedno, co řekneš' a čekal, až spustí.

J: "Fajn... takže... měl bys vědět jedno... to, že se ke mně chováš jako ke kusu smetí, ti nepomůže, já nikam nejdu. Možná si myslíš, že láska neexistuje, ale já vím, že to, co k tobě cítím, je skutečný. A ty to ke mně cítit právě teď nemusíš, ale garantuji ti, že jednoho dne budeš. Takže by sis asi měl začít zvykat - protože mě od teď budeš vídat dost často a dost dlouho. Být na mě hnusný ti nikdy nebude fungovat," se samolibým úsměvem se otočil a začal scházet schody.

A já jsem jen zůstal stát jako opařený a snažil jsem se zpracovat to, co mi právě teď řekl. Asi se nikdy nestalo, že bych kvůli někomu ztratil řeč. A nejhorší na tom bylo, že jsem ho za to nechtěl zabít... ale právě naopak.

J: "A ještě jedna věc," zničehonic přiběhl po schodech zpátky.

B: "Huh?" vyděšeně jsem čekal, co z něj vypadne.

J: "Nejsem tvoje hračka!" zase se otočil k odchodu.

Věděl jsem, že tohle budu muset nějak zpracovat a tak jsem dveře zase zavřel a šel jsem si do kuchyně nalít skleničku Jima Beama. Já, Brian Kinney, jsem byl právě asi poražen ve své vlastní hře. A místo, abych mu řekl, že na to může hodně rychle zapomenout, něco ve mně si užívalo ten pocit, že je tu někdo, kdo o mě tak moc stojí.

Z myšlenek jsem byl ovšem vytržen klepáním na dveře...

B: "Ještě něco mi chceš říct?"

J: "Ne," hladově se vrhl na moje rty.

"Říct ti nechci už vůbec nic, ale... chci tebe!" vydechl, když se naše rty rozdělily. A já věděl, že právě teď bych ho měl poslat pryč a stát si za tím, co jsem řekl, že udělám. Zkrátka jednou pro vždy ho vyhnat ze svého života. Ale když jsem se na něj tak díval a uvědomoval si, že i přes to, jak moc mě děsí budoucnost, jejíž součástí Justin bude, tak jsem si už tak nějak nedovedl představit, že by v ní nebyl. Jak jsem řekl, Justin už není jen tak někdo a jak řekl Justin, už není ani mojí hračkou - on je zkrátka někým, kdo pro mě jednou může být opravdu důležitý. A i přes to, jak strašidelné se to může stát, jsem se právě rozhodl, že jsem ochotný to risknout. A tak jsem naše rty zase spojil ve vášnivém polibku a dveře za námi zavřel.