bez varování
#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny #EmmettHoneycutt
Justin
Jak jsem se na ty palačinky těšil, tak jsem se v nich nakonec v podstatě jenom rýpal. Měl jsem hlavu jak pátrací balón. Nevím, zda je to nervozita ze svatby nebo oprávněné pochyby, ale... fakt mám z Briana divný pocit okolo žaludku. Neberte mě špatně, já ho miluju, miluju ho víc, než jsem si myslel, že je lidsky možné. Neumím si svůj život bez něho ani představit a chci si ho vzít víc, než cokoliv na světě. Ale pokud on tohle nechce... pokud se jen přetvařuje, protože si myslí, že mě tím dělá šťastným... pokud sám sebe obětuje pro moje štěstí... tak to zkrátka nemůžu dovolit.
Debbie: "Myslím, že ti tohle bodne," postavila přede mě hrnek kafe.
J: "To jsem si neobjednal."
Debbie: "Jo, ale jestli to nevypiješ, tak tu pravděpodobně zkolabuješ... jsi bílý, jako stěna."
J: "To se ti jen zdá... ale díky za kafe."
Debbie: "Copak se děje, Sunshine?"
Nevěděl jsem, zda jí říct, co mě trápí... je to Debbie, vím, že by mi řekla svůj nejupřímnější názor a asi by mě i nakopla do zadku, abych se vzpamatoval... ale právě ten její názor mě děsil ze všeho nejvíc... co když se totiž bude shodovat s mým? Co když Brian tohle opravdu nechce?
J: "Nic, Debb, jenom jsem se moc nevyspal."
Debbie: "To ty líbánky, že?"
J: "Co?"
Debbie: "Nevíš, co si o nich myslet... a především nevíš, co si o nich myslí Brian."
J: "Ehm... jo... přesně tak."
Byla to jenom malá část pravdy, ale aspoň jsem jí nelhal úplně. Možná mám jen pocit, že dokud neřeknu nahlas, čeho se bojím, tak je to jen pouhá domněnka... ale v momentě, co to vyslovím, už to bude realita. A toho se fakt bojím.
Debbie: "Já myslím, že byste jet měli, po tom všem, co se stalo, si to zasloužíte... skoro si umřel při výbuchu v Babylonu... tak aspoň něco hezkýho si zasloužíš."
J: "Myslím, že to hezký, už je jenom to, že si mě Brian chce vzít... teda snad," zamumlal jsem si zbylá dvě slova pod vousy, ale jak jsem mohl vidět Debbiin výraz, tak mě slyšela.
Debbie: "Co myslíš tím snad?"
Emmett: "Zdravím, drahouškové!" zničehonic mi na tváři přistála jeho pusa a on usedl vedle mě.
Myslím, že právě teď jsem se cítil stejně zachráněný jako předtím Brian, kterého zachránil Maikey. Fakt jsem nevěděl, co bych Debbie řekl.
Debbie: "No ne... nový kabát?"
J: "Vypadáš fantasticky."
Emmett se hned začal červenat a užívat si všechnu chválu. Někdy mu fakt závidím, jak nekomplikovaný život vede... teda vím, že si zažil svoje... ale ten jeho věčný optimismus a snaha si s ničím nedělat starosti... jo to bych taky uvítal.
Emmett: "Děkuju... děkuju, zlatíčka."
Debbie: "A co by sis dal?"
Emmett: "Hmmm, když tak koukám na talíř sluníčka uvítal bych to, co měl on... i když nevypadá, že bys toho snědl nějak moc."
J: "Jo no... nějak mě přešla chuť."
Debbie: "Má nervy, protože neví, jestli s Brianem budou mít líbánky."
Emmett: "COŽE?! Jak, že nevíš? Ty mít musíte... hele dali jste mi na starost veškeré přípravy svatby, za což jsem moc vděčný a opravdu si to užívám... ale líbánky, ty si musíte zkrátka naplánovat, je to něco jako vstup do vašeho nového společného života."
Když to Emmett podal takhle, věděl jsem, že ty líbánky chci. Měl pravdu, je to vstup do našeho nového společného života. Prostě chci svatbu se vším všudy. Jen tu jde o to, zda to bude chtít i Brian... nebo spíš, zda on vůbec stojí o společný život... teda já vím, že stojí, kdyby ne, tak by mě v první řadě ani nežádal, abych si ho vzal... jde spíš o to, jestli on je vůbec připravený na to se usadit, na to mít vztah se vším všudy, na to být atrapou na heterosexuály, jak by řekl on... zkrátka na všechno, co kdy řekl, že nechce.
Debbie: "Má pravdu, zlato."
Emmett: "To se vsaď, že mám! A teď poprosím ty palačinky!"
Debbie: "Hned to bude."
Emmett mě tak nabudil, že jsem nakonec snědl i tu svojí porci, přeci jen právě teď potřebuji trochu osladit život a hlavně získat energii na to, až budu zjišťovat, jak se věci mají... a hlavně se asi budu muset připravit i na tu realitu, že možná žádná svatba nakonec nebude natož líbánky.
Anebo bych možná mohl zkusit být trochu víc jako Emmett a vidět věci optimističtěji... myslím, že to by mě taky nezabilo. Ach jo, fakt už to začínáš přehánět, Justine.
Emmett: "Hmmm, to byla dobrota."
J: "Jo to vidím, máš celou pusu od čokolády," smál jsem se.
Emmett: "Heh, možná by ses měl nejdřív podívat do zrcadla a pak se smát druhým."
Nejdřív mi úsměv zmizel z tváře, ale nakonec jsme se smíchu oddali oba dva. Pak jsme ale oba usoudili, že tímhle stylem si svoje ploché vypracované břicho asi neudržíme a tak mi Emmett nabídl, abych se odpoledne přidal k němu a Tedovi v posilovně. A myslím, že mi to bodne i v tom případě, kdy potřebuju odvést myšlenky někam jinam. Následně jsem se vydal domů...
J: "Ahoj, ty jsi tady?"
B: "No, jestli mě vidíš, tak to asi znamená, že jsem."
J: "Haha," došel jsem za ním k jeho pracovnímu stolu, kde zrovna ťukal něco na klávesnici a věnoval mu polibek.
B: "Maikey se mě zbavil celkem rychle, chtěl jen domluvit mojí rozlučku se svobodou."
J: "Hmmm... budou tam striptérky?"
B: "Pokud jo, tak uteču... ale pokud budou pánského pohlaví, nebyl bych vůbec proti."
Je zvláštní, když řeknu, že jsem byl rád, že takhle mluvil a přemýšlel? Věděl jsem tak, že pod tím vším je stále sám sebou. Otázkou ale bylo, zda je pravý Brian Kinney připravený na život pouze ve dvou. Protože pokud to jen bude předstírat kvůli mně, je to to nejhorší, co může udělat a to především sobě.
J: "Odpoledne jdu s Emmem a Tedem do posilky, přidáš se?"
B: "Víš, nevýhoda víkendu je ta, že má pouze dva dny... a já většinu dělal něco jiného, než tuhle prezentaci... musím ji na zítra mít hotovou."
J: "Budu to brát jako ne," vím, že Brian nebyl nijak protivný nebo tak, ale cítil jsem jako hloupé malé děcko, když se mnou takhle mluvil.
B: "Počkej," chytil mě za zápěstí a přitáhl mě k sobě, když jsem chtěl odejít.
J: "Hm?"
B: "Šel bych s tebou radši do posilky... naší vlastní osobní posilky v posteli... než dělat tohle, ale fakt to musím dodělat."
J: "Já vím," políbil jsem ho.
B: "Dáme si posilku večer," zasmál se.
J: "Za předpokladu, že tam nenarazím na nějakýho sexy kouska."
Jen jsem si z něj utahoval, to snad víme všichni... ale on se zatvářil takovým způsobem, že jsem měl za to, že mě bral vážně a vůbec se mu to nelíbilo. Tak jo, sakra, od kdy se mu nelíbí představa mě s někým jiným? Teda o tom jsem taky snil hodně dlouhou dobu, ale... od kdy je z toho realita?
No comments:
Post a Comment