Nová povídka.
BRIAN
varování: žádné
Když jsem otevřel dveře loftu, zmocnil se mě pocit, že je něco jinak... samozřejmě, všechno bylo jinak, když se ohlédnu na okolnosti... ale něco se změnilo od dnešního rána tady v loftu. Vešel jsem proto dovnitř a pomalu se začal rozhlížet na všechny strany... v tu chvíli mi začalo docházet, co přesně se tu změnilo za těch pár hodin mé nepřítomnosti. Začínal se mi stahovat žaludek. Pro jistotu jsem ale došel ještě do ložnice, abych zkontroloval skříň... a bodlo mě u srdce, když jsem zjistil, že všechno Justinovo oblečení bylo pryč, stejně jako zbytek jeho věcí.
Posadil jsem se na postel a jen se díval do prázdna před sebe... nevěděl jsem, co dělat. Vlastně jsem nic dělat nemohl, rozhodl se, vybral si... přesně tak, jak jsem mu nakázal. Jen jsem asi v hloubi duše doufal, že si vybere mě. Ale byl jsem naivní, můžu si za to sám, dovolil jsem mu dostat se mi pod kůži, dovolil jsem si k němu něco cítit, dovolil jsem si být zranitelný. A on je teď pryč, s někým jiným... se svým slavným houslistou.
Fuck, do teď mám před očima obrázek toho, jak spolu opustili Babylon... ještě abych neměl, když se to událo včera. Sakra, co když jsem mohl něco udělat, zastavit ho? Ne ani omylem, nejsem nějaká zasraná lesbička ani heterák... vždycky měl otevřené dveře, mohl odejít, kdy chtěl a to teď udělal. Shit, kdybys jen neměl hubu plnou keců, Kinney.
Maikey: "Briane?!"
Bezva, přesně to, co jsem potřeboval... někoho, kdo mi přijde hrát lítostivý scény... nebo možná někoho, kdo se mnou půjde k Woodymu a pomůže mi vychlastat si myšlenku na Justina z hlavy.
Maikey: "Tady jsi... Kriste, co se tu stalo?"
B: "Co myslíš?"
Maikey: "Koukám, že neztrácel čas a už si vyzvedl věci."
Tak jo, tohle není zrovna způsob, jak mi pomoct dostat ho z hlavy, vlastně to má úplně opačný účinek a pokud s tím Maikey hodlá pokračovat, tak se zas může otočit a vypadnout.
B: "Dám si sprchu a půjdeme k Woodymu."
Maikey: "Briane..."
B: "Jestli se chystáš říct jediný slovo o něm, tak se připrav, že tě odsud vykopu rychleji, než si přišel."
Maikey: "Okey,"...Utichl a posadil se na postel.
Zalezl jsem si do sprchy a nechal na sebe dopadat provazce horké pomalu vroucí vody, vlastně jsem se ani nesprchoval, jen jsem tam tak stál, oči jsem měl zavřený a dělal jsem vše pro to, abych se dokázal udržet pohromadě. Tak dlouho jsem chtěl, aby mi zmizel ze života a on to neudělal... a když jsem nakonec chtěl, aby nikdy neodešel... jop, ten nahoře má rozhodně smysl pro humor.
Maikey: "Už jsem myslel, že ses tam utopil."
B: "To by se ti ulevilo."
Maikey: "Haha, vtipný. Tak můžeme vyrazit?"
B: "Dovolíš mi se i obléct nebo mám jít v tom ručníku?"
Maikey: "No jsem si jistý, že by nikdo nebyl proti... ale jasně, něco na sebe hoď, asi by ti byla zima."
B: "Díky,"...Ironicky jsem se usmál.
Hodil jsem na sebe první, na co jsem narazil, dneska mi bylo jedno i to, zda mám stejně zbarvený ponožky. Hned na to jsme se konečně vydali k Woodymu, kde se na mě jako vždy všichni dívali... ale dneska bohužel ne jako na střed jejich zájmu, ale jako na toho, kdo včera dostal veřejně kopačky v Babylonu... informace se tu rozhodně šíří rychle.
Maikey: "Jsi v pohodě?"
B: "Je mi báječně."
Maikey: "Víš, že se mnou nemusíš předstírat... to, co ti ten malej zmetek provedl, po tom všem, co si pro něj udělal..."
B: "Tak jo, Maikey, to by stačilo."
Maikey: "Snad se ho ještě nezastáváš?"
B: "Michaele!"
Jestli je tu někdo, kdo má právo na to se vztekat, tak jsem to já a že se vztekám... to ale rozhodně nedává Maikeymu právo takhle o něm mluvit... sakra, já se ho fakt ještě zastávám, no to je teda gól.
B: "Ožereme se, dáme si nějaký éčko, já někomu vyšukám mozek z hlavy a všechno bude dobrý... neměj strach."
Věřím tomu, že toho měl na srdci ještě mnohem víc, ale myslím, že mu konečně došlo, že rýpáním se v tom mi vůbec nepomůže, spíš naopak.
Proto jsem nám rychle začal objednávat panáky, aby se trochu zlepšila atmosféra, je pravda, že mi to začalo nějak rychle lézt na mozek.
B: "Dáme si ještě."
Maikey: "Ne, Briane, to stačí... Ben by mě zabil a ty už máš dost. Vezmu tě domů."
B: "Ještě jsem nikomu nevyšukal mozek z hlavy, takže..."
Maikey: "Jo, to budeš muset nechat na jindy, ty teď budeš rád, když si nerozbiješ hlavu a nerozmašíruješ si svůj mozek."
Musel jsem se zasmát, Maikey měl rozhodně vtipnou chvilku. Ale když se mi fakt hodně začala motat hlava, nebyl jsem moc daleko od toho se pozvracet. Došel jsem k závěru, že jít domů, není zas tak špatný nápad.
Maikey: "Budeš v pohodě?"...Ptal se, když mě uložil do postele.
B: "Ano, mami."
Maikey: "Nemám tu radši zůstat?"
B: "Profesor tě čeká... mazej už."
Maikey: "Fajn, ale kdyby něco, tak volej."
Jen jsem souhlasně zamručel a čekal na to, až se za ním zavřou dveře. Právě teď jsem byl na emocionální hranici, kterou tak strašně nerad překračuju a i když je Maikey jediný, koho jsem schopný akceptovat v mé blízkosti, když jsem v takovém stavu, tak tentokrát... zkrátka bych to neustál. Potřeboval jsem být sám, potřeboval jsem, aby mě to sežralo zaživa, aniž by byl kdokoliv v dosahu. Nikdo mě takhle nesměl vidět... tak na dně... tak ztraceného... bez něj... bez Justina.
Ráno mě probudila ostrá bolest hlavy, ale snad bych i uvítal ještě větší, kdyby mi to zajistilo, že nebudu muset myslet na to, jak se mi život posral ze vteřiny na vteřinu. Jak jsem ztratil to nejlepší, co mě potkalo a vůbec jsem si toho nevážil... vlastně si za tohle všechno můžu sám... divím se tomu, že neodešel už dávno. Ale i tak to tak kurevsky bolí...
B: "Dobrý ráno,"...S těžkostí jsem dosedl na židli u baru.
Debbie: "Dobrý i tobě... i když mi něco říká, že dobrý tak úplně není."
B: "Dám si kafe, díky,"...Raději jsem to ignoroval, fakt jsem neměl sílu na to se o tom s ní bavit.
A naštěstí to nechala být, myslím, že se řídila svým pravidlem nekopat do nikoho, kdo už je na zemi... díky bohu. Následně mi nalila a šla obsloužit někoho jiného. Já se hned na to nenápadně rozhlížel kolem sebe a čekal na to, kde se ukáže... stahoval se mi z toho žaludek... věděl jsem, že budu muset předstírat, jak v pohodě jsem a že mi to nevadí... ačkoliv mám ve skutečnosti dost jasno v tom, že můj život bez něho nemá vůbec žádný smysl...
No comments:
Post a Comment