All I want for Christmas is You

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Ležím v posteli, potahuji z cigarety a civím do stropu, jako bych tam snad měl vyčíst všechny odpovědi. Odpovědi na to, proč se právě teď cítím tak, jak se cítím. Moje matka je frigidní děvka, která mě nenávidí a právě teď se nejspíš modlí za mojí duši. Můj otec byl násilnický ožrala, který je mrtvý. Můj nejlepší kamarád, jenž tu pro mě vždycky byl, už vede svůj vlastní život. Můj syn je stovky kilometrů daleko. A Justin... Justin je zkrátka pryč. Jsem sám. Jsem kurva sám... na štědrý večer, to je fakt gól.

Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem měl přehodnotit Debbiinu nabídku, abych strávil večer s ní a Carlem, ale... co bych tam asi tak dělal? Emmett s Tedem mi dali nabídku stejnou, ale nejsem žádný případ pro charitu... jsem Brian Kinney, kurva fix. Zvládl jsem už hodně, zvládnu i tohle. Vánoce stejně nikdy nebyly moje nejoblíbenější svátky. Ale přes to tu jenom ležím, jako tělo bez duše a přeju si... přeju si být s někým... s někým, koho miluju. A asi všichni víme, kdo by to měl být. Ale ten už si dávno nevzpomene, že někde v nějakým Pittsburghu žije někdo jménem Brian Kinney... tady jsem možná proslulý a všichni mě chtějí... ale za hranicemi tohohle města jsem nikdo. Někdo, po kom ani pes neštěkne. Justin má teď možnosti, má svou rychle se budující kariéru a chlapy na něj musí stát fronty. Ne, ten už si na mě ani nevzpomene. A přes to mám nutkání zvednout telefon a zavolat mu... kurva. Sunshine, tys mě fakt změnil... je ze mě malá buzna. Teplouš prahnoucí po troše lásky... tvojí lásky.

Musel jsem se zvednout a dojít si do kuchyně nalít skleničku, ty zasraný světýlka, co mi tu Emmett s Debbie namontovali společně s pár výzdobami bych nejradši strhl a hodil do koše, ale... co bych z toho měl? Chvilkovou úlevu? Na to mi postačí i Jim Beam.

Najednou jsem uslyšel, jak mi v ložnici vyzvání telefon, nevím, proč jsem si myslel, že by to mohl být Justin, ale hned jsem tam běžel, div jsem se nepřerazil, zjištění, že to Justin vážně není, mi zkazilo úsměv, i přes to, že jsem to čekal. "Copak, Novotny?" přijal jsem hovor co nejmileji, abych na sobě nedal nic zdát. "Santa už dorazil?" pokračoval jsem ironicky. "Jen jsem chtěl vědět, jak ti je?" Ach jo, jak by mi asi bylo... jsem v tomhle zasraným loftu úplně sám a jediný, co poslouchám, jsou moje vlastní depresivní myšlenky plné tužeb a přání, abych viděl Justina... jasně, že mi není ani trochu dobře. "Mám se skvěle," odpověděl jsem přesto. "S Benem tě rádi uvidíme... Hunter taky říká, abys dorazil." No jasně, že Hunter to říká, je možná hetero, ale všichni víme, že se na mě rád kouká. Ne, prostě ne, nebudu svýmu nejlepšímu kámošovi kazit večer svojí přítomností, když všichni víme, jaká by byla... na zabití hodná.

"Díky, Mikey, ale já se zabavím... ty si užij večer s rodinkou," už jsem se chystal zavěsit. "Kdyby sis to rozmyslel, tak tě budeme čekat," doplnil rychle. Poděkoval jsem mu a následně to rychle zaklapl, myslím totiž, že kdyby se ještě chvíli snažil, nejspíš bych mu na to přikývl. Vlastně vím, že bych asi udělal nejlíp, ale... známe mě, nikdy si nebo někomu jinému nepřiznám, že nejsem tak neporazitelný, jak se snažím působit... i mě můžou věci porazit... jako třeba to, že je mi o Vánocích jednoduše mizerně a uvědomuji si, kolik jsem toho ztratil... ale jak říkám, to nikdo nemusí vědět.

Posadil jsem se k televizi, ale dávali v ní hovno, ostatně jako každej den. Ale jelikož mi to ticho už opravdu drásalo nervy, chtěl jsem si pustit nějakou hudbu, šel jsem proto přehrabávat cédečka, všechny byly zaprášený, od Justinova odchodu jsem tenhle krám nepoužil... a taky mě hned zaskočilo to, co jsem mezi nimi našel, bylo to vypálené cédečko a bylo na něm napsáno 'OUR SONG' zaskočilo mě to, ale hned jsem ho strčil do přehrávače... *Save the last dance for me*

O můj bože, tahle píseň... miliony vzpomínek mě začaly pohlcovat, vždy jsem po jeho plese vzpomínal jen na věci, které jsem si přál ze všeho nejvíc zapomenout... ale právě teď jsem měl před očima tu jeho krásu, která mě naprosto pohlcovala, ten jeho úsměv, díky kterému jsem pochopil, proč ho Debbie nazývá Sunshine, to, jak jsme tančili a byli tak šťastní, i když jsem si to tehdy nebyl schopný připustit, už v tu chvíli jsem ho miloval... víc, než jsem si myslel, že vůbec budu schopný někoho milovat.

Zavřel jsem oči a nechal jsem se tím naprosto pohltit, viděl jsem všechno, každičký jeho detail... chtěl jsem natáhnout ruku a dotknout se ho. Ale ta písnička najednou skončila... sevřel se mi z toho žaludek. Jako bych snad jeho ztrátu najednou prožil znovu. A věděl jsem hned, že takhle už to dál nedokážu vést, tvářit se, že mi nechybí, že jsem v pohodě, že život bez něj zvládám... no nezvládám a končím s předstíráním, že ano.

Kouknul jsem na hodiny a zjistil, že je chvíli po páté, cesta autem do NY trvá pět hodin, když na to dupnu, mohl bych tam být před půlnocí. Vzal jsem si proto jen nezbytnosti a běžel jsem do svého auta. Možná jsem teď směšně romantickej... anebo úplně blbej, protože Justin třeba už vede úplně jiný život s někým jiným, ale i to jsem byl ochotný riskovat, byl jsem ochotný dát lásce šanci a obětovat pro ni naprosto cokoliv... obětoval bych pro něj všechno, jen abych mohl být s ním. Nikdy jsem ho neměl nechat odejít. Teď už to vím... měl jsem jít s ním.

V autě jsem si přehrával, co všechno mu řeknu, ale ve výsledku znělo každé slovo hrozně, protože takový já zkrátka nejsem, na romantické řeči mě nikdo neuživí, ale to on ví, on nepotřebuje, abych mu šeptal sladká slůvka, on potřebuje, abych byl tím, kým jsem a abych mu ukázal, že jsem na něj konečně připravený. Protože jsem. Možná teď střílím naprosto od boku a ještě k tomu slepými náboji, ale to je fuk. Protože jestli je tu sebemenší šance, že na mě pořád čeká, za každou cenu ji musím využit.

Konečně jsem byl v New Yorku, bylo chvíli po jedenácté, měl jsem štěstí, že mě nezastavili za mojí rychlost a děkoval jsem za to tomu nahoře, fakt bych nepřežil, kdyby mi moje plány překazili muži zákona. Z peněženky jsem vytáhl už dost zmuchlaný papír, byl to dopis od Justina, kde mi psal svojí adresu a nové číslo, když se sem přestěhoval... nikdy jsem mu na to neodepsal a ani jsem to nevyužil... byl jsem zbabělec, kterej si myslel, že mu dělá službu, když jsem ho nechal jít. Nechtěl jsem ho brzdit ani mu stát v cestě, dokud jsem byl v jeho životě, nikdy nemohl zcela vyrůst a poznat svoje možnosti. Teď už vím, že jsem udělal chybu... chybu, kterou chci napravit.

Do navigace jsem si zadal jeho adresu a ani ne za dvacet minut jsem tam byl. Najednou mi bylo zle, žaludek jsem měl, jak na vodě a potily se mi ruce. Ale věděl jsem, že pokud se hned neseberu a nepůjdu nahoru, nikdy tu odvahu už nenajdu. Proto jsem se překonal a šel. Další štěstí mi hrálo do karet, když jsem zjistil, že není třeba, aby mi dole otevřel, dveře nebyly dovřené. Na schránkách jsem našel jeho jméno a vzal jsem to po schodech. Byl jsem šíleně nervózní... tohle jsem snad v životě nezažil. Ani jsem pořádně nevěděl, co dělám... aby jo, když jsem tohle nikdy nedělal... neprosil jsem o další šanci a nevyjadřoval někomu svojí nehynoucí lásku. Bylo jasné, že dost věcí se může posrat, ale i tak jsem najednou stál přímo přede dveřmi s jeho jménem.

S veškerým odhodláním, co se mi podařilo nastřádat, jsem konečně zaklepal, bylo mi hrozně... myslel jsem, že tam sebou praštím dřív, než mi konečně otevře... a pak se to najednou stalo. Byl tam. Přímo přede mnou. Krásnější, než kdy dřív. Moje oči lítaly po celém jeho těle. Nejvíc však zaměřovaly jeho rty, které byly pootevřené... chtěl jsem ho tak strašně moc políbit. Bylo to už tolik let. Ale místo toho jsem jen stál jako přikovaný neschopný jediného slova a on na tom byl úplně stejně... v jeho očích jsem dokázal vyčíst, jak moc zaskočený je. Nečekal mě... ani trochu... a nejspíš už nikdy.

"Briane?" zachraptěl. Víc toho říct nedokázal, byl úplně v háji. A já jsem na tom nebyl o nic líp. V hlavě jsem si předtím přehrával všechno... co mu řeknu... jak se budu chovat... ale najednou všechno z toho bylo pryč. Tohle už byla realita a já netušil, jak ji zvládnout.

"Co tady děláš?" promluvil o něco pevnějším hlasem... skoro jako by byl naštvaný. A pokud byl, ani trochu jsem se nedivil. "Potřeboval jsem tě vidět," zašeptal jsem skoro jako nějaký zbabělec. "Po všech těch letech?" vyhrkl ze sebe.

Najednou jsem měl pocit, že tohle byl špatný nápad, on už dávno vedl svůj vlastní život a dělal vše pro to, aby na mě zapomněl, pokud už se tak nestalo... a já mu právě teď připomněl všechno špatný, čím si kvůli mně musel projít.

"Vím, že jdu pozdě... a vím, že jsem udělal chybu, když jsem se ti už nikdy neozval, ale... jsem tady teď a jsem ochotný udělat cokoliv, abych to napravil... Miluju tě, Justine," nikdy by mě nenapadlo, že budu schopný něco takového vyslovit nahlas, ale cítil jsem se líp, když se tak stalo, protože on konečně věděl, co se mi vlastně honí hlavou a pro jednou si to nemusel domýšlet.

Jenže Justin na to nic neříkal, vlastně se ani nijak netvářil, šíleně mě to deptalo, nevědět totiž, co si myslí nebo, co cítí... to bylo zkrátka nesnesitelný. Už jsem byl jednoduše připravený na to, že mi řekne, abych odešel. "Ocenil bych, kdybys něco řekl... cokoliv," skousl jsem si ret.

"Čekal jsem... tolik let... přesně na tohle. Představoval jsem si v hlavě, jak tu budeš stát a budeš říkat taková slova... věděl jsem, že pokud to uděláš, skočím ti do náruče a budu šťastnej jako blecha... ale právě teď bych ti nejradši vrazil pár do zubů."

Píchlo mě u srdce, věděl jsem, že tohle je zkrátka konec. Nenávidí mě a já se mu ani nemůžu divit. Za tohle všechno můžu já. A zasloužím si, cokoliv, co mi řekne. Zasloužím si i těch pár do zubů. Ale myslím, že největší službu mu udělám tím, že zase zmizím, proto jsem řekl "Chápu," a otočil jsem se k odchodu.

"A teď jdeš jako kam?" zastavila mě jeho slova. "Pryč... tobě z očí," špitl jsem. "Jsi ten největší mizera pod sluncem, Briane Kinney a měl bych ti dveřmi praštit přímo před nosem, ale... jestli uděláš ještě jeden krok, tak tě přísahám bohu, zabiju."

Otočil jsem se zase zpátky k němu, i když jsem věděl, co řekl, význam těch slov mi zatím pořádně nedocházel. Ale dřív, než jsem měl možnost zeptat se, co tím myslí, visel mi na krku a líbal mě. A než jsem pochopil, co se děje, uběhlo několik vteřin, ale najednou mi to došlo... hned jsem ho pevně objal a začal jsem naše polibky prohlubovat. Přitiskl jsem ho na zeď a držel ho pevně, aby mi nikam neutekl. Nemůžu ani popsat, jak jsem se v tu chvíli cítil.

"Jsou Vánoce, Briane... a i když jsem šťastný, že si konečně sebral odhodlání a vytáhl sis hlavu ze zadku, abys za mnou přijel, neměl bys být právě teď doma s ostatními?" Usmál jsem se, protože jsem znal přesnou odpověď "All I want for Christmas is You."