Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Smířit se s faktem, že během následujících dní ne-li hodin, kromě Emmetta, uvidím všechny své přátele, které jsem neviděl už dva roky, pár z nich ještě dýl, a s některými jsem tu dobu ani nemluvil, byl fakt těžký oříšek. Ale vědomí, že je tu dost velká možnost, že uvidím JEHO, byla snad ta nejděsivější věc v mém životě. Nemůžu ani popsat, jak mě to vyděsilo. Je to něco, o čem sním už od chvíle, co jsem ho viděl naposledy a i když jsem to byl já, kdo se to tenkrát rozhodl ukončit a nechat ho jít, protože to pro něj v tu dobu bylo to nejlepší, nikdy jsem nepřestal doufat, že se jednoho dne objeví ve dveřích s tím svým sunshine úsměvem a my budeme moct navázat tam, kde jsme přestali. Ale jak už jsem říkal, před dvěma roky jsem na to čekat přestal, i když si přiznejme, že na něco takového přestat čekat asi ani nejde, když člověk někoho miluje, je ochotný na něj čekat klidně celý svůj život... já se ale rozhodl, že nejlepší pro mě bude začít znova a tak jsem skončil v LA, kde jsem dělal vše pro to, abych se smířil s faktem, že si někde žije svůj život, po boku, kdo ví koho a vede tu svojí slavnou galerii, kvůli které jsem na něj neskutečně pyšný a především s tím, že je pryč - nadobro, napořád, navždy - a jednoduše tu bolest, co mě každý den provází ignorovat, jak nejlépe dokážu. Ale teď když vím, co vím, chci skákat tři metry do vzduchu a chci ho vidět víc, než cokoliv, chci ho držet, líbat, objímat, čichat jeho vůni... ale jsem si vědom toho, že to bude trvat jenom malou chvíli a on pak zase odejde a já to všechno budu muset prožívat zase od začátku znova... a to jednoduše už nezvládnu, znovu už ne.
Emmett: "Briane, jsi v pořádku? Nějak si zbledl... ale nedivím se ti, to s Debbie je hrůza... neviděl jsem jí už od chvíle, co jsem odjel... nějaký čas jsme si pořád volali, ale pak najednou bylo míň času a... no nemluvil jsem s ní už několik měsíců."
Abych pravdu řekl, vnímal jsem ho jen tak z poloviny, pořád jsem se snažil srovnat si všechno v hlavě... ale došel jsem k závěru, že to se mi asi nepodaří. Já ho dost pravděpodobně uvidím a to je to jediné, co mám teď v hlavě a šílím z toho.
Ale taky jsem si vědom toho, proč tu jsem především a tím důvodem je Debbie a proto se teď musím sebrat a jít za ní, dokud je ještě čas... dokud jí můžu ještě aspoň trochu vynahradit to, jak stojím za houby.
Emmett: "Bri?"
B: "Vnímám, neboj se. Měli bychom sehnat taxi."
Emmett: "To je pokrok... dřív by sis sehnal vlastní a nařídil bys mi taky si jedno sehnat, protože bys ho nechtěl sdílet se mnou."
B: "No... nikdo není dokonalý... a nemel nebo si to ještě rozmyslím."
Sakra, já jsem se asi fakt ani trochu nezměnil. Ve skutečnosti mě zvláštně hřeje u srdce to, že mám po takový dlouhý době možnost si z něj dělal boxovací pytel... sakra, on mi snad opravdu chyběl.
Emmett: "Zdá se mi to nebo nám nikdo nechce zastavit?"
B: "A ty se divíš? V té růžové každýho akorát vyděsíš."
Emmett: "Bože, jsi zpátky v mém životě sotva pět minut a už mi zase perfektně piješ krev."
B: "A to vědomí mě těší."
Věděl, že si z něj pouze utahuju a tak do mě šťouchl se smíchem ramenem, najednou jsem měl alespoň malý důvod k úsměvu. A následně jsem měl další, protože nám konečně zastavilo nějaké taxi.
Jenže na otázku, kam to bude, jsme se nedokázali nějak shodnout, má odpověď byla jídelna a Emmettova, že rovnou domů k Debbie... jako Emmett měl asi logičtější odpověď, ale zatraceně, je to Debbie! Ta v jídelně dřela od nevidím do nevidím, i kdyby padala na hubu... byla nezastavitelná a něco mi říká, že to tak bude i v tomhle případě.
Emmett: "Fajn, fajn, vzdávám se, zkusíme nejprve jídelnu a pak půjdeme k ní domů."
B: "To asi bude nejlepší."
Emmett: "A stejně mám pravdu já."
B: "To se ještě uvidí."
Dojeli jsme k jídelně a na nás obou bylo znát, že jsme značně v rozpacích a pokud jsem byl já, tak si dovedete představit, jak hrozně musel vypadat Emmett, který nejen, že tu nebyl o dva roky déle, než já, ale je to Emmett... to už něco napovídá.
Emmett: "Nebýt tu ty, tak se na místě rozbrečím... ale radši to zadržím, abych se vyhnul tvým poznámkám."
B: "Díky bohu."
Chvíli nám trvalo, než jsme se odhodlali jít dovnitř... asi jsme se oba báli toho, že nás Debbie bude chtít zabít za to, že jsme se tak dlouho neozvali... ale víc toho, že tohle je snad opravdu naposled, co jí uvidíme.
Nakonec jsem to byl ale já, kdo se rozhoupal a vydal se tam, Emmett mě pouze tiše následoval. Když jsme vešli, praštila nás ta známá atmosféra... ale přeci jen tu bylo něco jinak, v obsluze nebyl absolutně nikdo, koho bychom znali. A Debbie jsme už vůbec neviděli.
Emmett: "Zkusíme se zeptat."
B: "No vzhůru do toho."
Emmett zakroutil očima, ale nakonec se vydal vyzvídat. Po chvíli se vrátil se zvláštně samolibým úsměvem, bylo mi hned jasný, že mu bylo řečeno, že je doma.
Emmett: "Jak jsem říkal, je doma."
B: "Snad máš radost."
Emmett: "Nijak zvlášť... ten kluk říkal že už tu moc nebývá, spíš jen jako výpomoc."
Zatočila se mi hlava... Debbie, kterou jsem si dovedl představit, jak pracuje klidně i na smrtelný posteli... a najednou o ní slyším tohle... to zkrátka nemůže být pravda, tohle se nemůže dít. Debbie to musí zvládnout a já udělám cokoliv, abych jí pomohl.
B: "Měli bychom vyrazit."
Emmett: "Naprosto souhlasím."
Oba jsme se otočili k odchodu, ale moc daleko jsme nedošli, protože jsme se oba zarazili v pohybu při pohledu ke dveřím... stála tam Melanie s Jenny Rebeccou. Neviděl jsem je snad ani nepamatuju... vlastně od chvíle, co se s Lindsay rozešly.
No comments:
Post a Comment