Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Celý let jsem přemýšlel o tom, co řeknu Debbie, až jí uvidím, ale ať mě napadlo cokoliv, přišlo mi to hloupé. Myslím, že o omluvy týkající se toho, jaký jsem blb, nestojí a říkat jí, jak moc je mi líto to, co jí potkalo, taky není něco, co by Debb chtěla slyšet. Budu na to muset jednoduše přijít, až ji uvidím... možná, že ale jednoduché objetí bude stačit... a já ho rozhodně potřebuji. Myslím, že potřebuji Debb vidět víc, než ona mě.
Zároveň jsem přemýšlel i nad vším tím, co jsem v Pittsburghu během těch 22 let mého života tam, prožil... asi si dovedete představit, že 90% myšlenek se týkalo hlavně toho, jak jsem se tam poprvé vášnivě hluboce a nejspíš doživotně zamiloval do muže, který naprosto změnil můj život. Ach, ten zatracený Brian Kinney. Ať chce nebo ne... ať ho vidím nebo ne... je to jedno, pořád je v mé hlavě, pořád mě naprosto ovládá... pořád je tím jediným. Ano, mám přítele a podívejte se na mě, je mi to jedno a i když se kvůli tomu cítím fakt hrozně tak... vím, že s Brianem jsme to nikdy vlastně neuzavřeli a to se teď pravděpodobně stane a myslím, že všichni víme, že se to může stát pouze dvěma způsoby... buď hodně hodně ošklivě anebo hodně hodně příjemně. A já mám strach z obojího. A pořád mám na něj vztek, na tom se nic nezměnilo, neměl právo mě takhle vyhnat ze svého života.
Letuška: "Dámy a Pánové, připoutejte se, bude..."
Zbytek už jsem nevnímal, protože mi srdce začalo tlouct takovým způsobem, že si to ani nedovedete představit. Sakra, já nejsem připravený na to tady být a čelit všemu tomu, před čím jsem utekl... nejsem připravený čelit Debbie... a už vůbec ne Brianovi! Já nejsem připravený vůbec na nic.
Jenže na tom už nejspíš nesejde, protože si letadlo právě sedlo na zem a jsem si jistý, že když nevystoupím dobrovolně, tak se určitě najde někdo, kdo mi s tím pomůže... třeba násilím.
Proto, ať jsem chtěl nebo ne, jsem se zvedl a vystoupil. Následně jsem si došel pro zavazadla, na které jsem jako obvykle čekal celou věčnost a poté jsem si zavolal taxíka.
Jenže když se mě pan řidič zeptal, kam to bude, zazmatkoval jsem a řekl jsem mu adresu, která se Debbie netýkala ani vzdáleně... a Briana taky ne, nebojte se.
Máma: "Zlato?!"
J: "Ahoj, mami."
Máma: "Proboha,"...Vrhla se na mě jako by... jako by mě už dva roky neviděla, což je bohužel pravda, nebýt toho, že za mnou sama přiletěla, aby mi oznámila, že se zasnoubila, nejspíš bych jí neviděl už mnohem déle... fakt stojím za nic.
J: "Tak rád tě vidím."
Trvalo celou věčnost, než jsme dokázali jeden druhého pustit. Následně jsme se přesunuli do obývacího pokoje a dali si šálek jahodového čaje, mého nejoblíbenějšího.
J: "Kde je, ehm... John?"...Její snoubenec, mimochodem.
Máma: "Šel nakoupit, měl by být brzo zpátky... bylo by super, kdybyste se konečně potkali naživo."
J: "Jsem děsnej, já vím... měl jsem jezdit častěji... nebo aspoň volat... bylo toho ale hodně."
Máma: "Hlavní je, že teď jsi tady. Ale co tak najednou?"
J: "Mami, kdy naposled jsi mluvila s Debb?"
Máma: "S Debbie? Bože. Já ani nevím... už dlouho ne. Proč?"
J: "Včera mi od ní přišel dopis... že prý je vážně nemocná a chce mě vidět."
Máma: "Proboha... a už si za ní byl?"
J: "Teprve před hodinou jsem přiletěl a... neměl jsem nějak odvahu."
Máma: "Zlato, měl bys..."
J: "Já vím, já vím, mami."
Věděl jsem, že za ní musím jít a především chci, jen jsem zkrátka ještě potřeboval chvilku s mojí mámou, kterou jsem nejenže dlouho neviděl, ale která mi stejně tak dodá odvahu k tomu, abych se postavil čelem tomu, co mě čeká.
Máma: "A nemá náhodou zítra narozeniny? Pokud se nepletu."
J: "Má. Což je další věc, co musím vyřešit... potřebuji jí koupit nějaký dárek."
Máma: "Jsem si jistá, že tvůj příjezd pro ní bude ten největší dárek."
J: "Stejně se budu cítit líp, když jí něco koupím."
Máma: "Chceš, abych šla s tebou?"
J: "Vlastně, je tu někdo, za kým bych chtěl zajít, aby mi pomohl... jestli nevadí."
Máma: "Samozřejmě, že ne, jenom doufám, že tě nevidím teď naposled."
J: "No, ve skutečnosti jsem tě chtěl poprosit, zda bych tu nemohl pár dní zůstat, než zase poletím zpátky?"
Máma: "Už jsem se bála, že se nezeptáš."
Oba jsme se zasmáli a následující hodinu jsme strávili tím, že jsem jí vyprávěl o svém životě v New Yorku, své galerii a dokonce i o Adamovi... bylo znát, že je ráda, že mám přítele, ale... vím, jakou slabost si dokázala vytvořit k Brianovi a jsem si jistý, že doufala, že to on skončí po mém boku... však já snil o tom samém. Ale hádám, že ne všechny sny se plní.
Ještě jsem měl tu čest konečně se seznámit s máminým snoubencem, což bylo trošku trapné, abych pravdu řekl, ale vypadal jako velký sympaťák a mou větu "Pokud jí ublížíš, najdu si tě," si vzal rozhodně k srdci.
Nicméně následně jsem se už musel vydat na koupi nějakého dárku pro Debbie, ale ještě před tím jsem se stavil na další důležité adrese...
Daphne: "Já nevěřím svým očím... Justine?"
J: "Překvapení!"
Daphne: "Proč si mi neřekl, že přiletíš?"
J: "Bylo to celkem narychlo."
Daphne: "Myslela jsem, že z masa a kostí tě už nikdy neuvidím... že slyšet tvůj hlas při našich pravidelných telefonátech, bude všechno, co mám,"...Objala mě stejně pevně jako předtím máma.
Daphne je jediná, se kterou jsem zvládal udržovat nějaký kontakt pomocí dvou či tří telefonátů za měsíc... člověk zkrátka potřebuje nejlepšího přítele v jakémkoliv věku... zvlášť tak úžasného jako je Daphne.
"Mamííí?" zůstal jsem stát v úžasu, když jsem uviděl, jak velká a krásná je její dcerka Sarah - krásná po ní. Ano, z Daphne je už maminka.
Daphne: "Copak, zlato?"
Sarah: "Kdo to jee?"
Daphne: "To je můj kamarád Justin, povídala jsem ti o něm."
J: "Ahoj, Sarah,"...Rychle se schovala za Daphne tak, jak to děti dělají, ale po chvíli zjistila, že rozhodně stojím za bližší prozkoumání.
A to prozkoumání skončilo tím, že jsme si hráli jako bych byl snad taky malé dítě, dokonce se mi jí podařilo unavit, až nakonec usnula. A za nedlouho dorazil Daphnin manžel a já tak měl konečně možnost říct jí, proč tu jsem a k čemu jí vlastně potřebuju... samozřejmě, že hned souhlasila, že mi dárek pro Debb pomůže sehnat, proto netrvalo dlouho a vydali jsme se ho koupit.
No comments:
Post a Comment