Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Ležel jsem v posteli, zíral do stropu a hlavu jsem měl plnou myšlenek na Debbie. Ta ženská mě vychovala, nebýt jí, kdo ví, kde bych dneska byl, zda bych byl vůbec naživu. Ač se tomu těžko věří, naučila mě i slušnému chování... já vím, těžko se tomu věří, ale řekněme, že na mě slušnému chování. Krmila mě, oblíkala a starala se o mě už od mých 14 let. Sakra, byla mi mámou víc, než kdokoliv jinej. Víc, než nějaká Joanne Kinney, o které jsem už pěknou řádku let neslyšel. A všichni víme, že to mě vůbec netrápí. Co mě ale trápí, je vědomí toho, jakej jsem bezohlednej mizera, kterej sice utekl před svými problémy a začal nový život v LA, ale vykašlal se na lidi, které miluje... Na Debbie, bez které bych tady ani nebyl. To ona viděla, jak moc se v Pittsburghu užírám a snažila se mě přimět k tomu, abych začal zase žít... jen asi nečekala, že si zabalím svoje věci a odejdu... že už mě neuvidí a ani o mně neuslyší. A teď je nemocná a chce mě vidět a já mám tak šílený strach z toho jí čelit... ne, že mi snad vrazí pár do zubů... ale že snad uvidím v jejích očích to, jak jsem ji zklamal, že na mě není pyšná. To bych nezvládl. Ale i přes to v sobě tu odvahu musím najít, protože pokud jí nezbývá moc času, nemám ani já moc času na to, abych se rozmýšlel. Proto jsem si šel ihned zarezervovat letenku na zítřejší lépe řečeno dnešní den. A pak jsem si šel obstarat náhradu do Kinneticu 2.
Synthia: "Hmmm?"
B: "Vzbudil jsem tě?"
Synthia: "Jsou dvě ráno, co bys řekl?"
B: "Promiň... jen tě potřebuju o něco poprosit."
Synthia: "Nemůže to počkat na ráno, až se uvidíme? Jsem si jistá, že teď s tím stejně moc nezmůžu, ať už je to cokoliv."
B: "Potřebuju, abys mě zastoupila na... dobu neurčitou asi."
Synthia: "Co?"
B: "Zkrátka... potřebuju si něco zařídit."
Synthia: "Nech mě hádat, White Party na Ibize?"
B: "Něco takovýho."
Synthia: "Máš štěstí, že se známe už tolik let a že jsem tě vždy v tvém užívání si života podporovala... vezmu to za tebe, jak dlouho bude třeba."
B: "Díky, zachránila si mi zadek."
Chvíli bylo ticho, předpokládal jsem, že buď usnula anebo mi to snad zavěsila, ale vzápětí se znovu ozvala se slovy "Briane, jsi v pořádku?"
Hádám, že můj hlas nebyl tak pevný, jak je u mě zvykem a rozhodně nebývám takhle vděčný, když pro mě něco udělá... zkrátka jsem ale kvůli Debb nebyl úplně ve své kůži.
B: "Naprosto,"...Odpověděl jsem a následně zavěsil.
Vzápětí jsem dělal vše pro to, abych se alespoň trochu prospal, ale bylo to celkem nemožné, jen jsem se různě převaloval. Nakonec jsem ale aspoň na dvě hoďky usnout dokázal, ráno jsem byl ale naprosto rozlámaný.
Znáte mě, když si balím věci, mám to celkem zorganizované... Armani sem, Prada tam... ale tentokrát jsem do kufru prostě hodil cokoliv, co mi přišlo pod ruku a bylo mi to celkem fuk. Měl jsem žaludek tak na vodě, že si to ani nedovedete představit. Nebyl jsem v Pitts dva roky, ale mám pocit, že už je to celá věčnost... kdo ví, co tam najdu... nebo snad koho. No jedno je jisté, rozhodně tam nenajdu toho, koho bych tam najít chtěl.
Když jsem o pár hodin později seděl v letadle, uvědomoval jsem si, jak skutečné to najednou je. Já jedu domů. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle řeknu, ale fakt mi to tam chybí. Když si však představím, co mě tam vlastně čeká, nemůžu si ani užívat ten pocit, že tam budu. Můžu se jedině bát toho, kolik času s Debbie můžu ještě strávit a vynahradit jí to, jak mizerný jsem byl.
Letuška: Dámy a Pánové, připoutejte se, za chvíli budeme přistávat. Vítejte v Pittsburghu."
Jestli jsem měl do teď žaludek na vodě, tak teď teprve to bylo něco. Doslova se mi začala motat hlava a začalo mi být nějak mdlo. Sakra, vzpamatuj se, Kinney!
Když se letadlo dotklo země a moje nohy se ocitly na Pittsburghské půdě, měl jsem pocit, že se mi to snad celé jenom zdá. Ještě včera ráno jsem měl za to, že se sem nikdy nevrátím a podívejte se na mě teď... smutný je však, proč jsem se vlastně vrátil.
Když jsem čekal u toho otravného pásu na svůj kufr, začaly mě zaplavovat všechny různé vzpomínky... na Debbie... na Justina... Maika... Guse... zkrátka všechny. Bylo to, jako by snad všechno, co jsem celé ty dva roky potlačoval, teď hledalo cestu zpátky na povrch a mě to začalo naprosto pohlcovat. Byl jsem jednoduše jen pouhý kousek od toho, abych... "Briane?"
Hrklo ve mně, když jsem uslyšel někoho vyslovit mé jméno, ale měl jsem za to, že se mi to jenom zdá... přeci jen, zrovna teď se zdá, že jsem kousek od emocionálního zhroucení... ale když jsem se následně ohlédl za sebe, nevěřil jsem vlastním očím...
B: "Emmette?"
Emmett: "Božínku, Briane!"...Pověsil se mi na krk a já se sotva udržel na nohou.
B: "Dusíš mě."
Emmett: "Kušuj, prosím tě,"...Dál mě mačkal v objetí. Abych byl upřímný, od něj bych zrovna takové uvítání nečekal. Ale... taky jsem ho rád viděl.
B: "To stačí,"...Odstrčil jsem ho od sebe, abych se mohl konečně nadechnout.
Emmett: "Co tady děláš? Myslel jsem, že dobýváš LA s nově otevřenou pobočkou Kinneticu."
B: "Není to zas tak nově, ale to asi nemůžeš vědět, když si před čtyřmi roky zmizel, abys procestoval svět na počest... jak, že se vlastně jmenoval ten chlápek od okurek?"
Emmett: "Georgík."
B: "Jo ten."
Emmett: "Nezmizel jsem, dal jsem celkem jasně všem vědět, co se chystám udělat... to, že mi to nikdo nevěřil, za to já nemůžu. A to, že jsem se nakonec rozhodl zůstat v Paříži, nebylo sice úplně v plánu... ale jsem tam šťastný."
B: "To ti přeju."
Emmett: "A už mi povíš, co tu teda děláš?"
B: "Já... ehm..."
Když jsem se snažil vymyslet výmluvu, která nevím, k čemu by mi vůbec byla a už vůbec, proč jsem jí vlastně vymýšlel, došla mi jedna věc...
B: "Co tu vůbec děláš ty?"
Emmett: "Já? Něco mi říká, že tu samou věc, co ty,"...Najednou z kapsy svého kabátu vytáhl obálku... stejnou obálku, která přišla včera mně.
Najednou mi došlo něco, co mi mělo dojít asi o hodně dřív. Já stoprocentně nejsem jediný člověk, kterého chce Debbie ještě jednou vidět... a tím pádem nejsem ani jediný člověk, kterému poslala tento dopis. A to znamená jediné...
No comments:
Post a Comment