Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Probudil jsem se v nějakém zavšiveném motelu s příšernou kocovinou, s takovou, kterou bych snad nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli. I když... možná, že by se pár lidí vlastně našlo. Podle výhledu na okolí jsem usoudil, že se naštěstí stále nacházím v LA. Až při druhém prozkoumání jsem zjistil, že se v posteli nachází druhé tělo - tělo, které jsem nejspíš v noci podrobil velmi vyčerpávajícímu sexu - leží tu totiž jako mrtvola. Anebo mrtvej opravdu je, kdo ví. Nehodlal jsem každopádně riskovat, že by se chtěl nějak víc bratříčkovat, tak jsem na sebe hodil věci a vypadnul jsem odtamtud, jak nejrychleji se dalo.
Cestou jsem usoudil, že by mi bodlo kafe, tak jsem se zastavil v nějaké jídelně, kterou jsem zrovna míjel, s úsměvem jsem si hned vzpomněl na jídelnu v Pittsburghu a na Debbie. Sentimentalita ale neptaří mezi mé povahové vlastnosti, takže jsem si to odpustil i tentokrát. Následně jsem do sebe hodil kafe na ex a vydal jsem se domů. Jsem tu dva roky, ale stejně mě pokaždý štípne na jazyku to slovo 'domů.' Sice jsem tu doma, ale stejně mi pořád chybí můj loft. No co, Kinney, chtěl si nový začátek, tak ho máš mít.
Při příchodu domů jsem na stůl hodil poštu, kterou jsem zrovna vybral ze schránky, bylo jí tam tolik, že jsem na ni pomalu potřeboval tašku. Následně jsem ze sebe sprchou spláchl všechny ty vši a další havěti, co jsem mohl chytit v tom hnusném motelu a hned na to jsem se rozvalil ve svojí úžasné posteli. Pak mi ovšem docvakla jedna velmi důležitá věc - ono je tak trochu pondělí!!! Otevřít novou pobočku Kinneticu v LA sice nebyl můj nápad, ale Tedův a Synthie, ale pořád jsem šéf, že? Čas od času by bylo dobrý se tam ukázat na čas. I když dneska už se mi to asi stoprocentně nepodaří.
Synthia: "Páni, dneska jen o hodinu dýl!"...Zatleskala mi. Jako by ta její ironie nestačila. Zajímalo by mě, od koho to má.
B: "Nech si to a radši mi pověz, jaký otravný věci máš pro mě připravený dneska."
Synthia: "Víš, když si se tenkrát rozhodoval mezi mnou a Tedem, kdo bude dál vést Kinnetic v Pitts a kdo pojede s tebou sem... měla jsem si dvakrát rozmyslet to, jak jsem se do toho hnala."
B: "Život holt není vždycky takový, jaký ho chceme,"...Neodpustil jsem si hořkou poznámku.
A tím jsem jí rozhodně na úsměvu nepřidal. Spíš jsem si vykoledoval jeden vražedný pohled, který jsem si rozhodně zasloužil. Je pravda, že jistou dobu jsem vážně kretén. Jasně, říkáte si, že tím jsem byl vždycky, ale... jedna věc je jako kretén se chovat a druhá kreténem být... a ta druhá možnost mě teď celkem vystihuje. Ale hádám, že když se někomu ze dne na den zboří celý svět, nebude rozdávat úsměvy na všechny strany. Nicméně jsem i tak usoudil, že Synthie toho za poslední dobu ode mě schytala nejvíc...
B: "Budiž mi odpuštěno?"...Postavil jsem před ni šálek kávy... tak, jako většinou buzeruju já jí, aby ona obsloužila mě.
Synthia: "Vážně si myslíš, že jeden hrnek kafe vyžehlí to, jak hnusně se ke mně poslední dobou chováš... a když říkám poslední dobou, myslím tím celé ty dva roky, co jsme tady... chápu, že si chtěl nový začátek kvůli Justinovi, ale myslím, že ti tohle vůbec neprospělo, spíš naopak."
Nebudu vám lhát, bodlo mě u srdce způsobem, že jsem myslel, že se tu každou chvíli složím kvůli zástavě. Jeho jméno mi myslí proběhne v podstatě každý den... ale už dlouho jsem nikoho neslyšel ho vyslovit. Je možné milovat ducha? To on přeci je, jenom duch, není mrtvý, ale je pryč... už tolik let. Proč mě pořád jeho jméno takhle dokáže vykolejit? Proč, sakra, nemůžu zapomenout?
B: "Nechceš se jít dneska opít?"...Usoudil jsem, že to oba dva vážně potřebujeme.
Synthia: "Jsem pro,"...A ona očividně taky.
Ačkoliv bychom nejspíš oba uvítali okamžitou návštěvu baru, museli jsme ještě na chvíli náš plán odsunout stranou a konečně se vrhnout na potřebné, pokud chci, abychom v LA neskončili dřív, než jsme vůbec začali.
Když však padlo šest hodin a všichni zaměstnanci byli pryč, mohli jsme i my dva konečně vypadnout a zamířit do našeho oblíbeného baru. Není to Woody's, ale rozhodně tu dostaneme, co potřebujeme. A skotskou jsme rozhodně začali.
B: "To, co teď řeknu, se nikdy nedostane za zdi tohohle baru, ale... promiň... že jsem kretén."
Synthia: "Mít diktafon, tak tě donutím to zopakovat a pustím ti to pokaždý, co zas budeš kretén."
B: "Uvědomuješ si, že bys ho nikdy nepustila z ruky?"
Synthia: "Jo, proto jsem ráda, že ho tu nemám. Nicméně i já se omlouvám tobě."
B: "Za co? Že si mi dneska kafe neudělala?"
Synthia: "Za to, že jsem vytáhla jeho... vím, že si mě donutil slíbit nikdy jeho jméno neříkat, ale... potřebovala jsem, aby sis vzpomněl, proč si vlastně tady."
B: "Protože jsem chtěl nový začátek, vím to moc dobře."
Synthia: "Nejen to... tys potřeboval v životě opět něco, co by tě naplňovalo a zaměstnalo a dělalo ti to radost... když jsme sem přišli, chvíli to fungovalo... ale pak se něco stalo a z tebe se stal tenhle idiot."
Jo stalo se to, že jsem si najednou uvědomil, že jdu se svým životem dál. Nechal jsem ho jít, protože to potřeboval a pak jsem na něj pět let čekal, i když jsem věděl, že už se nevrátí, ale pořád jsem měl naději... a pak jsem se rozhodl pro tenhle nový začátek a uvědomil jsem si, že se snažím jít v životě dál a to znamenalo jediné - že jsem přestal čekat. A asi by to měla být dobrá věc, ale pro mě nebyla. Pro mě to zkrátka bylo uvědomění si, že je vážně konec.
B: "Co kdybychom se prostě pořádně opili a přestali o těch sentimentálních řečech? A možná by sis měla i vrznout, jsi pořád napjatá."
Synthia: "Dáváš mi snad návrh?"
B: "Co bych pro kamarádku neudělal?"
Oba jsme se zasmáli a dál se věnovali skleničkám skotské. Myslím, že tohle bylo fakt něco, co jsme oba potřebovali, abychom se trochu uvolnili. Dokonce dala i na mou radu a šla si trochu užít. Já jsem však usoudil, že pro jednou bych mohl do práce přijít vážně na čas, takže jsem si dnešní radovánky odpustil a šel jsem domů.
Když jsem dorazil a uviděl tu hromadu pošty na stole, věděl jsem, že by možná nebylo na škodu alespoň zjistit, kdo mi co poslal, možná by tam mohlo být něco důležitého. Ale kupodivu byly to samé kraviny... kraviny... kraviny... kra... "Počkat, to je co?" pozastavil jsem nad ručně nadepsaným dopisem.
"Ahoj, Briane, za předpokladu, že máš v plánu to zmuchlat dřív, než to dočteš do konce, kde zjistíš, kdo ti píše, raději to napíšu rovnou sem... tady Debbie. Nevím, zda si na mě vzpomínáš, ale od tvých 14 jsem ti neustále zachraňovala zadek.
Když ses rozhodl odstěhovat a otevřít si pobočku Kinneticu v LA nenapadlo mě, že to bude naposled, co jsem o tobě slyšela. Ale asi bych neměla být překvapená, jsi přeci Brian Kinney - bez omluv, bez výmluv a bez výčitek.
No, přejdu rovnou k věci... jsem nemocná a nevím, kolik času mi zbývá. A i když jsem na tebe neuvěřitelně naštvaná, pořád tě miluju jako svého syna a chci tě vidět... dokud je ještě čas. Byla bych ráda, kdyby se mi tenhle malý zázrak ještě splnil, i když hádám, že v tvém případě to bude chtít velký zázrak, aby ses zvedl a vrátil domů za mnou. I přes to tě ale budu čekat. Budu mít přeci narozeniny. S láskou, Debbie."
No comments:
Post a Comment