Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Celou cestu z galerie jsem musel pořád myslet na Debbie. Ničilo mě vědomí, že by snad opravdu mohla umřít, nechtělo se mi tomu ani věřit. Je to Debbie, proboha! Ale i přes to jsem si tento fakt musel připustit a vážně jsem nevěděl, jak s ním mám naložit. Neviděl jsem ji už 7 let a kromě každoročního přání k narozeninám a k Vánocům jsem s ní už 3 roky nemluvil. S některými z Pitts jsem nemluvil ještě dýl. A s někým konkrétním už dokonce těch celých 7 let. Všechno to začalo tím zatraceným Brianem Kinneym... mysleli jsme si, že náš vztah na dálku může fungovat, ale spletli jsme se. Ani jeden jsme se nechtěli krmit falešnou nadějí, že jednoho dne zase budeme spolu a ani jeden jsme nedokázali žít od měsíce k měsíci a vidět se zázračně jen pouhých pár hodin, oba nás to ničilo a oba jsme věděli, že takhle to zkrátka dál nejde. Nebo spíš... Brian byl Brianem a věděl, že tohle potřebuju, že tohle je můj sen, který si chci splnit a byl to on, kdo se rozhodl odejít ode mě. Přestal mi volat, přestal mi psát, a když jsem dokonce přijel do Pitts, abych zjistil, co se děje, ani mi neotevřel dveře, stál jsem tam tři hodiny, než jsem to nakonec vzdal a se vztekem odešel. V tu chvíli jsem ho nenáviděl za to, že mi tohle dělá, ale nakonec jsem jednoduše pochopil, že jen dělá to, co si myslí, že je pro mě nejlepší. Nikdy jsem mu to však neodpustil a ani nevím, zda někdy odpustím. Miloval jsem ho a on mě odehnal. Možná si myslíte, že jsem o něj měl bojovat víc, že jsem se měl vykašlat na kariéru malíře a být jednoduše s ním, ale... můj život v tu chvíli teprve začínal a já to nemohl jen tak zahodit, zvlášť když Brian byl ochotný udělat naprosto cokoliv pro to, abych to neudělal.
J: "Do háje,"...Zastavil jsem se v pohybu, když jsem narazil na Adama před domem, kde bydlím.
Adam: "Ty si na mě zapomněl, že?"
J: "No... tak trochu. Dneska se stala šílená věc."
Adam: "Co? Nějaký zákazník tě vytočil do běla?"
J: "To by nebylo poprvé."
Adam: "Pravda. A co se teda stalo?"
J: Povím ti to nahoře, tady je zima."
Adam nám udělal dva šálky ovocného čaje a následně jsme se spolu posadili na gauč. Chvíli mi trvalo, než jsem se konečně rozpovídal, dá se totiž říct, že on toho o mé minulosti zrovna moc neví, za prvé jsem se snažil před minulostí utéct a za druhé spolu nejsme zas tak dlouho, abych cítil, že je na čase se mu svěřovat. Ale tohle jsem mu říct musel, přeci jen se ho to taky částečně týká, když teď odjedu a kdo ví, kdy se vrátím.
Adam: "Páni, to je... to je mi moc líto."
J: "Jo... pořád tomu nemůžu uvěřit."
Adam: "To chápu. Bereš ji jako svoji mámu, to není jen tak."
J: "A cítím se ještě hůř, když vím, jak dlouho jsem za ní a za nikým jiným nebyl."
Adam: "Když nad tím tak přemýšlím, moc toho o tobě nevím... Pittsburgh teda?"
J: "Jo, můj rodný domov."
Adam: "Koho všeho tam máš?"
J: "Mámu, sestru, mého otce, nejlepší kamarádku Daphne, pár dalších přátel a..."...Vážně jsem se zrovna chystal říct JEHO jméno?!
Adam: "A?"
J: "A tu Debb."
Adam: "A všechny si je už 7 let neviděl?"
J: "Všechno bylo komplikovaný a já... asi jsem prostě utekl... a omlouval to tím, že věci byly komplikovaný... ale v mých očích zkrátka byly."
Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím hůř jsem se cítil. Ani nevím, jak jsem tak dlouho dokázal vést život, kdy jsem na ně pomalu ani nepomyslel, dokonce i ON v mé mysli dlouho neusídlil. Teď mám ale pocit, že všechny vzpomínky a pocity se ke mně vracejí kilometrovou rychlostí. A k tomu ten hroznej pocit znechucení ze sebe sama, když jsem nebyl schopný ani zvednout telefon a čas od času zadek a pokusit se s nimi navázat nějaký kontakt. Ale to, jak jsme dopadli s Brianem, bylo zkrátka něco před čím jsem potřeboval utéct a to jsem mohl jedině tak, že jsem utekl ode všeho a všech.
Adam: "Tahle otázka bude možná znít trochu divně... ale zase tolik asi ne... každopádně... měl si tam někoho?"
Knedlík v krku, zrudnutí, zběsilý tlukot srdce - asi tak bych mohl definovat to, co se se mnou momentálně dělo. Sakra, já nechci mluvit o Brianovi a už rozhodně ne s ním!
J: "Jenom takový ty pubertální známosti, nic vážného,"...No tak teď jsem tomu dal fakt korunu.
Adam: "Super, děsila by mě představa, že se tam třeba setkáš se svojí dlouho ztracenou první láskou a... ty víš."
J: "Neboj,"...Přihlouple jsem se usmál a pak jsem ho raději políbil, nějak jsem to prostě potřeboval zazdít.
Následně jsem se raději pustil do balení věci, se kterým mi Adam pomohl, zařídil jsem si za sebe náhradu do galerie a následně jsme s Adamem šli spát. I když... jindy mám fakt rád, když u mě přespí, ale tentokrát... řekněme, že moje myšlenky byly o jiném muži, než o něm a bylo zvláštní vidět ho při tom vedle sebe.
Tu noc jsem ale nakonec nějak přežil... pokud se tomu tak dá teda říkat, padesát procent času jsem myslel na Briana a na to, až ho po 7 letech uvidím a druhých padesát procent jsem myslel na Debbie, která je podle všeho vážně nemocná a tohle nejspíš bude naposled, co s ní budu moct strávit nějaký čas. Bože, jak se všechno mohlo takhle podělat?
Adam: "Chceš, abych tě doprovodil na letiště?"
J: "Eh... ehm... to nemusíš, ale děkuju."
Ani nevím, proč jsem ho odmítl... ne já moc dobře vím, proč jsem ho odmítl... všichni tady víme, jak snadné je pro mě podlehnout Brianovi, i přes to, že už jsem ho tak dlouho neviděl... a já jednoduše nemůžu nechat Adama, aby mě vyprovodil na letiště jako svého přítele a vrátit se pak zpátky za ním s tím, že jsem udělal něco, co mi nikdy neodpustí. A cítím se ještě hůř, že si tuhle možnost vůbec připouštím. Ale spíš je to jen takové opatření, protože... já Brianovi nepodlehnu!
Každopádně to alespoň za pár hodin zjistím, protože jsem právě nastoupil do auta a vydal jsem se na letiště. Bože, jestli si nahoře, tak mi pomoz!
No comments:
Post a Comment