Dovolená(12)

Poslední díl. - Trvalo mi to, já vím a omlouvám se. Každopádně poslední díl je konečně tady, tak si ho užijte A opět se mějte krásně a na viděnou snad brzy

BRIAN

varování: žádné

Poslední den dovolené byl tady a já s úžasem přemýšlel nad tím, že to celé proběhlo naprosto v pořádku. Jasně pár škobrtnutí tu bylo, ale nic, co bychom s Justinem neustáli. A tomu se říká, sakra, štěstí... anebo to možná bylo jen ticho před velkou bouří? Ale ne, Briane, věř, že pro jednou všechno vyšlo a že nehrozí nic, co by to podělalo. Chci jednoduše, aby tohle byla dovolená, kterou si s Justinem oba budeme pamatovat až třeba do naší smrti. Což zní asi trochu sentimentálně a směšně romanticky na někoho jako jsem já, ale... Justinovi se mě podařilo tak zblbnout, že je mi to jedno. Nehodlám sice vyřvávat do světa, že ho miluju nebo mu to snad dokonce říct, ale to hlavní je, že to vím a už se ani nebojím si to přiznat a to je rozhodně velký pokrok. Kdo ví, třeba jednoho dne to dokážu i říct, ale to už zase trochu předbíhám.

Představa, že se za pár hodin zvedneme a nasedneme do letadla, která nás dopraví zpátky do toho zapadlého Pittsburghu nebyla nikterak lákavá, ale musel jsem uznat, že částečně už mi to doma chybělo a to nejen Babylon, Woody's a Kinnetic... ale i ta bláznivá rodinka.

J: "Hmmm,"...Justin se začal líně protahovat.

Uviděl jsem v tom plamínek naděje, že se konečně rozhodne vstávat... byl jsem pod ním totiž uvězněn nebo tedy moje ruka a fakt mi začínalo připadat, že mi jí budou muset amputovat, protože už musí být naprosto odrovnaná.

J: "Ty už si vzhůru?"

B: "Už? Podívej se na hodiny."

J: "Juj,"...Reagoval, když uviděl, že už bude 11.

B: "A taky mi za chvíli upadne ruka, s tím se taky moc dobře spát nedá."

J: "Promiň, si mě měl odstrčit."

B: "To zas ne,"...Přitáhl jsem si ho k sobě blíž a políbil ho.

---

Ani nevím jak, ale s Justinem jsme najednou stáli ve sprše pod provazci horké vody a oddávali jsme se pěkně divokému a žhavému sexu, kterým jsme završili těhle úžasných pět dní ráje. Potom jsme se ještě skočili naobědvat do té boží restaurace a pak jsme se bohužel museli vrhnout na balení a vydat se na letiště. Najednou jsem měl pocit, že to uteklo tak rychle, až se mi po zádech prohnala husina. Čas zkrátka letí tak rychle.

V letadle jsme ještě oba usnuli a probudili jsme se jenom chvíli před přistáním. Následně jsme si odbyli na letišti, co bylo třeba a chystali jsme se jít si sehnat taxi... jenomže místo toho jsme našli partu bláznů čekající na nás. "Halooo, tady jsme!" křičeli a mávali na nás.

B: "Prosím, že budeme předstírat, že je neznáme?"

J: "Ty si fakt myslíš, že by nám to prošlo?"

B: "Rád bych to zkusil."

J: "No tak, je to od nich hezký, že tu na nás čekají."

B: "Jo, pokud stojíš o veřejný ponížení, tak rozhodně."

J: "Nebuď drama král."

Chtěl jsem se ohnat, že nic takového nejsem, ale dřív, než jsem měl tu možnost, Justin už byl s úsměvem od ucha k uchu na cestě k nim.

B: "Jaký to štěstí, že jsme vám řekli, kdy se vracíme."

Debbie: "Věděla jsem, že budeš rád, když nás tu uvidíš."

Maikey: "Jo, všichni jsme předpokládali, že zrovna ty to oceníš nejvíc."

Ted s Emmettem se chichotali nad tím, jak jsem se tvářil a já hned měl chuť je zadupat do země. Jak jsem vůbec mohl tvrdit, že mi chyběli? Svatej klid jsem od nich měl!

B: "Být tebou, tak se moc nesměju, Theodore, protože jen co se dostanu do Kinneticu, tak tam všechno zkontroluju tak, že se ti bude točit hlava."

Ted: "Za dobrotu na žebrotu."

Emmett: "To nic, Teddy, on tě jen moc rád vidí."

J: "Jo, mluvil mi o tom, jak mu chybíte."

B: "Co, prosím?"

Maikey: "Jen nezatloukej, my víme, že nás miluješ."

Mělo vůbec smysl začít s nějakým bráněním, když jich proti mně bylo hned pět? Myslím, že i já bych měl vědět, kdy je lepší vycouvat a nechat je vychutnat si mě.

Zatímco nás Maikey s Debbie naložili do auta, aby nás hodili domů, Emmett s Tedem se druhým autem vydali, kdo ví kam. No a když jsme s Justinem následně překročili práh našeho domova, cítil jsem v sobě jakousi zvláštní úlevu a uspokojení, že jsem se zase ve svém nebo tedy v našem království.

J: "Bylo to tam boží, ale je super být doma,"...Plácl sebou do postele.

B: "Hmmm,"...Udělal jsem to samé.

Asi jsme oba museli být vážně zcela vyřízení, protože jsme opět usnuli. Když jsem se já probudil, byl večer a Justin vedle mě stále podřimoval. Musel jsem se na něj chvíli dívat a přihlouple se usmívat.

A následně jsem došel k závěru, že je na čase navštívit jedno místo a ne nebyl to Babylon ani Woody's... a kupodivu ani Kinnetic.

Lindsay: "Briane?"

B: "Ahoj, Linds."

Lindsay: "Myslela jsem, že jsi v Karibiku."

B: "Dneska jsme se vrátili."

Lindsay: "Aha a sem si zabloudil čistě náhodou nebo...?"

B: "Rád bych viděl Guse."

Lindsay: "No... už bylo na čase."

Věděl jsem, že je na mě naštvaná a nedivil jsem se jí, já sám jsem na sebe byl naštvaný za to, že jsem za Gusem tak dlouho nebyl, ale rozhodně na ní bylo znát, že je ráda, že jsem konečně tady, že se rozhodla mě ani nijak nemučit a rovnou mě nechala jít za Gusem.

Gus: "Tatiiii!"

Rozeběhl se za mnou a já ho uchopil do náruče, nemůžu ani popsat, jak dobrý pocit to byl. To, že jsem teď držel svého syna a že jsem zrovna zažil úžasnou dovolenou s Justinem - to všechno mi připomnělo, jak důležité je se věnovat i rodině a nejen práci, která mě momentálně stále skoro všechny síly. Jednoduše je na čase čelit tomu faktu, že ani já nejsem neporazitelný.