Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Co tu, krucinál, dělám? Co mě to, sakra, napadlo? Vážně si myslím, že když vpadnu po 4 letech Justinovi do života, ještě k tomu dva dny před jeho svatbou, tak že se rozhodne být se mnou? Kdyby se mnou chtěl být, vrátil by se zpátky za mnou a nezasnoubil by se s někým jiným. S někým, kdo je podle všeho asi lepší, než já. A to bohužel nemyslím ironicky. Každý je lepší, než já. Fuck. A tohle přiznání mě fakt bolelo. Protože je pravdivé. Co jsem pro něj kdy udělal dobrého, že bych si ho snad kvůli tomu zasloužil? Protáhl jsem ho peklem, to si přiznejme. Ale miloval jsem ho. Miluju. To snad něco znamená, ne? A pokud je v něm aspoň špetka, která to ohledně mě cítí stejně, je tu pořád šance. Musí být. Ale ten strach, co mě požírá zevnitř, je šílenej. Tak moc, že mám sto chutí vyskočit z tohohle taxi za jízdy. Jenomže Debb, která sedí hned vedle mě, je na tohle asi připravená, takže by mi v tom zabránila. A Emmett sedící vepředu, který mimochodem nedokáže zavřít tu svojí kušnu, by jí rozhodně pomohl. A zbytek mojí šílené rodiny jedoucí v dalších dvou taxících, by se taky stopro přidal. Takže si to přiznejme - pro mě zkrátka není úniku. Justin a já se dneska setkáme. Z očí do očí, tváří v tvář.
Emmett: "Tady je to ještě úžasnější, než když jsem tu byl naposledy."
Debbie: "Kdy ty si tu byl, prosím tě?"...Uchechtla se nad podle ní nemožným.
Jenže já moc dobře, věděl, kdy tu Emmett byl naposledy. Jak bych mohl nevědět. Ten den se zapsal do mojí historie nejlepšího sexu v hotelovém pokoji. Ale ten den nebyl jenom o tomhle... v ten den jsem pochopil, že Justin přišel do mého života z určitého důvodu. Jen jsem ještě nevěděl, z jakého. A všichni víme, že jsem to dlouhou dobu ani vědět nechtěl.
Emmett: "No přeci, když vzal Justin nohy na ramena, po tom, co Briana vykradli..."...Utichl jen, co mu došlo, co říká.
Debbie: "Jo. Už si vzpomínám,"...Pokusila se to zahrát do autu, ale na to už bylo pozdě, vzpomínky byly zkrátka na světě.
Do teď mi bylo vážně špatně, fyzicky i psychicky špatně. Ale najednou si část mě začínala uvědomovat, že tady mám jistá práva. Ano, to, že Justin odešel do New Yorku, bylo následkem především mého nátlaku, aby nezahodil takovou šanci. Nechtěl jsem zkrátka riskovat, že by toho litoval a třeba došel i do bodu, kdy by mě začal nenávidět za to, že jsem mu odepřel splnění jeho snu. A stejně tak on věděl, že i když jsem se opravdu snažil, nebyl jsem zcela připravený na to se vrhnout do manželství a vzdát se všeho, co jsem znal a miloval. A ano oba jsme věděli, že konec byl pro nás v tu chvíli nejvhodnější... i když tohle slovo bych úplně nezvolil. Každopádně ani jeden jsme nechtěli viset na občasných návštěvách a pár hovorech do týdne. Nestačilo by to a nás by to nakonec zničilo. A i když jsme se na tom nedohodli, oba jsme asi nakonec pochopili, že oprostit se od veškerého kontaktu bude nejlepší. Ale... ano to ale tu jednoduše je... nikdy jsme si neřekli, že je to pro nás definitivní konec. Justinova slova před naším posledním milováním, byla, že se jednou vrátí. A já tomu věřil. Jenže co jsem nakonec dostal - omyl nedostal, vlastně to dostala celá moje rodina, jen ne já - pozvánku na jeho svatbu. A žádné vysvětlení. Jen jeden blbej hovor, kde se mi omluvil a řekl, že na nic z toho nikdy nezapomněl. A ať už chtěl říct cokoliv dalšího, než náhle zavěsil, věřím, že mám právo na to to slyšet. Už jen z toho důvodu za ním musím.
Debbie: "V pořádku?"...Promluvil ke mně její mateřský hlas.
B: "Co myslíš?"
Debbie: "Že se za chvíli asi pozvracíš."
B: "Upřímnost se cení."
Debbie: "Dopadne to dobře, uvidíš."
B: "Jak si můžeš být tak jistá?"
Debbie: "Protože buď to rozum dostane sám anebo ho do něj natluču. Nemůže si přeci jen tak někoho vzít... jsem si jistá, že to bylo jen nějaké zbrklé rozhodnutí s někým na jednu noc."
Jsem si jistý, že se mě snažila uklidit, ale ani představa toho, že si to Justin v New Yorku rozdával, s kde kým a pak jednomu z nich řekl ze srandy, že si ho vezme, nebyla nijak okouzlující, ba naopak.
Debbie: "To znělo stejně hrozně, ale..."
Nestihla to ani doříct, musel jsem se totiž začít smát. A hned na to se přidala i on a nebyl by to Emmett, aby se nepřidal i on. Jo, tohle mi rozhodně na chvíli zlepšilo náladu. Alespoň tedy do momentu, než taxík zastavil... před domem velkým jako kráva.
Emmett: "A to jsme se báli, že nebudeme mít, kde spát."
Debbie: "Co to, sakra... on si bere milionáře?"
Oba dva rozhodně vyjádřili svoje názory, ale já jsem jen otupěle zíral na ten obří barák... ve kterém Justin bydlí se svým snoubencem... a hned jsem věděl, že ten kanál naproti přes silnici je pro mě jedinou přijatelnou možností. Můžu si tam zalézt rovnou. Protože já dovnitř nejdu, ani za boha!
Maikey: "My ještě jdeme navštívit nějakou celebritu, než pojedeme za Justinem nebo...?"
Ani jsem si nevšiml, že už dorazili i ostatní, tak moc jsem byl mimo. Ale Maikey mě hned dokázal probrat a hnout mi žlučí. Ještě jednou někdo udělá narážku na to, že si Justin bere pracháče a jdu skočit pod auto.
Ted: "Máme v plánu jít i dovnitř nebo tady budeme jen tak stát?"
Melanie: "Myslím, že to záleží na tom, jak se Brian dokáže vzpamatovat."
Lindsay: "Mel, no tak."
Melanie: "Jen říkám... podívejte se na něj."
B: "O sluch jsem ještě nepřišel."
Najednou se na mě všichni začali dívat a čekali na to, co udělám. Můj nápad s kanálem šel najednou do kytek, protože všichni bychom se tam asi nevešli, zdálo se totiž, že to, co udělám já, udělají všichni. Mají mě rádi, to oceňuji, ale právě teď jsem o takový nátlak vážně nestál.
Ale podle všeho bylo jisté, že dokud se nerozhoupu, tak tu budeme stát jako idioti na chodníku a čumět na ten dům. Dům, za jehož dveřmi je Justin... můj Justin. Tedy můj...
B: "Fajn, fajn, tak jdeme dovnitř, stejně asi nemáme na vybranou."
Připadal jsem si jak ředitel ústavu pro mentálně postižený... šel jsem totiž v čele a všichni ostatní za mnou. Podle všeho chtěli, abych si to vyžral hned z první ruky. Anebo možná vychutnal, protože v momentě, co se ty dveře otevřou, budu mít nejspíš pocit, že můžu zase dýchat. Až ho uvidím - tu jeho krásnou tvář, modré oči, plné rty, bělostnou pokožku - zkrátka celou jeho dokonalost, tak se ta díra v mém srdci zase zcela zacelí. Jenomže se obávám, že ne na moc dlouho. Každopádně je to tady, moje ruka právě udělala to, co bylo třeba - zazvonila. A dveře se za ne dlouho začaly otevírat...
No comments:
Post a Comment