Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Stál jsem před svojí postelí, na které ležel otevřený kufr, a já jsem do něj pouze hypnoticky zíral. Pomalu jsem ani nemrkal. Moje včerejší rozhodnutí, že pojedu na Justinovu svatbu a udělám vše pro to, abych ho donutil změnit názor a být se mnou, každou minutu sláblo, až se nakonec dostalo do tohoto bodu - nemůžu se zkrátka pohnout a ani nic dělat. Je to, jako by mi ztuhly svaly v těle a moje mysl byla zcela otupělá. Jako kdybych procházel jakousi fází vnitřní paniky, která mi zabraňuje cokoliv udělat. Tak moc vyděšený jsem. Doslova si nadělávám do kalhot.
Nezměnilo se nic na tom, že si ho chci vybojovat zpátky, tak, jak jsem to měl udělat už dávno. Ale bojím se tě představy, že už je opravdu konec a to pro mě bude opravdu velká rána, taková, kterou nejspíš už nikdy nic nezacelí. A všichni víme, jak těžké pro mě je bojovat s mými city a pokud to nedopadne dobře, tak to bude ještě těžší, než doposud. Možná, že už ani nebudu schopný to zvládat. Možná mě to naprosto zničí. Možná by proto bylo lepší nechat věci tak, jak jsou a vzdát se... jenže o co lepší to pak ale bude?
Ale dost už, musím jet, prostě musím. A i když to třeba nedopadne dobře, tak mě čeká alespoň jedna úžasná věc a to Gus s celou jeho bláznivou rodinkou, kteří na tu úžasnou svatbu byli taky pozváni, jak jsem se včera dozvěděl od Lindsay, která si chtěla ověřit, zda jsem si ještě nehodil mašli.
Debbie: "Pane bože, ty ještě nemáš ani sbaleno? Uvědomuješ si, že nám to za pár hodin letí?"
B: "Jak jste se sem dostali?"
Maikey: "Dveřmi?"
B: "Haha, hrozně vtipný."
Debbie: "Doufám, že z toho nechceš vycouvat?"...Dala si ruce v bok a vražedně na mě pohlédla.
Maikey: "Mami, i kdyby chtěl, jde z tebe takový strach, že to neudělá."
Debbie: "Na to spoléhám, protože další možností je, že ho omráčíme, naložíme do auta a nacpeme do letadla sami."
Maikey: "Na to se mile rád hlásím."
B: "Hele, nevadím vám tu?"
Debbie: "Ve skutečnosti vadíš, takže se pohni někam."
Debbie do mě prakticky vrazila a vyrazila rovnou k mojí skříni. Mohl jsem si jenom domyslet, že mi ten kufr zabalí sama. Jindy bych jí asi hodně rychle hnal pryč, protože sahat mi na moje drahé oblečení od Armani můžu jenom já, nehledě na to, že tam asi nenajde pouze oblečení, ale i jiné... ehm věci, ale momentálně jsem tak mimo, že je mi to fuk. Vlastně jsem i rád, že to nemusím dělat já.
Maikey: "Je ti jasný, že se tam pěkně vyřádí?"
B: "Jop. Ale momentálně je mi to jedno. Potřebuju se napít, dáš si taky?"
Maikey: "Chceš ho překvapit nalitej?"
Zhoupl se mi žaludek z toho, jak to řekl. Protože najednou si uvědomuju, že už večer ho uvidím. Já ho, sakra, uvidím. Po 4 letech. Po letech naprostého utrpení. Po letech nekonečného smutku. Já ho uvidím. Mého prince. Mého malého génia. Prezidenta fanklubu. Sluníčko.
B: "Jo, rozhodně si dám dvojitou."
Maikey: "Tak mi nalej taky."
Dřív, než jsme se nadáli, tak Debbie měla sbaleno a já s Maikeym... no byli jsme trošku připitý. Za což jsme oba překvapivě schytali pohlavek. Jenže já se díky tomu cítil líp, díky té skotské, ne pohlavku! Když však Debb zavelela, že je na čase jít do auta a jet vyzvednout kufry a Bena, začalo mi být opravdu špatně.
Maikey: "Nemám radši řídit, jsi nějak bílej."
B: "Moje auta řídím jenom já,"...V tu chvíli se mi zvednul žaludek a málem jsem vyhodil i věci, co jsem nesnědl.
Debbie: "Maikey řídí."
B: "Ehmmm,"...Souhlasně jsem zahučel.
Připadal jsem si jako totální idiot a nejhorší bylo, že jsem nevěděl, z čeho je mi vlastně špatně - z toho, že jsem pil alkohol na prázdný žaludek anebo z toho, no vy víte, z čeho... ale něco mi říká, že to spolu souvisí. Takhle trapně mi snad v životě nebylo. Jenže to, jak se můj strach zvyšoval, bylo mnohem horší.
Ben: "Ahoj, vespolek... Zlato, co děláš za volantem?"
Maikey: "Brianovi..."
B: "Michaeli!"
Maikey: "Prostě jsem chtěl řídit a Brian byl tak hodnej, že mi to dovolil."
Ben: "Ahaa,"...S výrazem, který jasně říkal, že nechápe, se vydal dozadu sednout si vedle Debb.
A následně se s námi Maikey vydal na letiště, kde jsme se setkali s Tedem a Emmettem. Poté jsme prošli tím otravným procesem odbavení a konečně jsme nasedli do letadla, kde jsem doufal, že se mi podaří usnout a připravit se na to, co mě čeká... jenže to jsem ještě netušil, že se nějakým záhadným způsobem z Debbie stala moje spolusedící, která se mi za každou cenu rozhodla dělat přednášky a jejím divným způsobem se mě snažila uklidnit, že prý to všechno dobře dopadne, jenže jí asi nedocházelo, že právě to způsobovalo, že jsem měl ještě větší nervy, než předtím.
B: "Dobře, Debb, já to chápu, mám bojovat, klidně ho i svázat a unést, je mi to jasný, hlavně už mlč, prosím tě."
Debbie: "Eh.. do-dobře."
Čekal jsem, že mi jedna přistane, ale spíš se stal zázrak, poprvé v životě se mi podařilo umlčet samotnou Debbie Novotny... a ocenění získává... Brian Kinney!
Na zbytek letu se mi, světe div se, podařilo usnout. Asi jsem byl tak vyčerpaný, že moje tělo zkrátka rezignovalo. Mohl jsem jen doufat, že jsem neupadl do nějakého trvalého kómatu... i když, bylo by to tak špatné?
Debbie: "Halooo."
B: "Hmmm."
Debbie: "Briane, vstávej!"
B: "Co, co je?"
Debbie: "Jsme tady, a jestli brzo nevystoupíme, tak s námi pravděpodobně zase odletí."
Jestli jsem do teď panikařil a šílel a kdo ví, co ještě, tak teprve teď jsem zažíval neskutečné nervy. Jsem v New Yorku a za nedlouho uvidím lásku svého života. Tak velké nervy!
Emmett: "Už jsme mysleli, že poletíte zpátky."
Ted: "Že by se z Briana Kinneyho stala bačkora?"
Maikey: "Tede, uvědomuješ si, že tě zaměstnává?"
Ted: "Oh... tutově jsem si dělal legraci... vážně, Briane."
B: "Je mi to jedno."
Všichni se na mě dívali, jako kdybych byl z jiné planety. Ale já si tak i popravdě připadal. Měl jsem pocit, jako kdybych byl mimozemšťan, a poprvé jsem vstoupil na planetu Zemi.
"Tatiii!" mám halucinace anebo jsem právě teď opravdu slyšel dětský hlas volat tati... a ne jen tak ledajaký dětský hlas, ale Gusův?
Otočil jsem se směrem, odkud jsem ho slyšel a on mi prakticky ihned vpadl do náruče. Byl to ten nejúžasnější pocit na světě.
Hned na to jsme se všichni začali jako pitomci uprostřed letiště vítat, objímat, olíbávat a kdo ví, co ještě s celou tou bláznivou rodinkou. Viděl jsem je všechny opravdu hrozně moc rád, ale není to tak dlouho, co jsem je viděl naposled, proto vám nebudu lhát, když říkám, že jsem to chtěl urychlit a rychle se vydat na místo určení, abych ho konečně viděl... a udělal cokoliv, co bude třeba.
No comments:
Post a Comment