Nový díl. - Omlouvám se, ale včera se k tomu prostě nedalo dostat, ta práce mě asi jednou zabije
BRIAN
varování: žádné
"Ahoj, Briane... já... já vlastně ani nevím, co říct... najednou jsem držel telefon a vytáčel tvoje číslo a teď... teď tu plácám nesmysly jako nějakej idiot. Což asi taky jsem. Sakra, zkrátka jsem ti chtěl říct, že... že se omlouvám. A chci, abys věděl, že jsem... že jsem nikdy nezapomněl a že..."
Hovor nebo tedy spíš hlasová schránka se najednou přerušila, nevím, zda to bylo proto, že rychle zavěsil anebo proto, že ho někdo vyrušil, ale to bylo jedno, protože jediné, co jsem chtěl, bylo vědět, co ještě chtěl říct, v ten moment se totiž jeho hlas začal lámat, slyšel jsem to, nezdálo se mi to, jsem si jistý. Ale nevím, co chtěl říct, nevím to a šílím z toho. To vědomí, že mi třeba chtěl říct, že mě stále miluje, mě zabíjelo, protože to neřekl. Anebo taky mohl chtít říct, že jsme se sice milovali, ale že je pro něj na čase jít zkrátka dál, což by mě rozhodně zabilo. Sakra, co si mi to chtěl říct, Sunshine?
Trick: "Páni, to znělo..."
B: "Ty jsi ještě tady?"
Trick: "Beru to jako, že mám vypadnout."
Hádám, že jsem měl asi něco říct, ale byl jsem tak mimo z toho, co jsem před chvílí slyšel, že jsem si ani neuvědomoval svět kolem sebe. Až v momentě, co hlasitě zavřel dveře, jsem si vzpomněl na to, že jsem tu vlastně někoho měl... někoho, kdo mi měl pomoct udělat tlustou čáru za mojí minulostí s Justinem, za tím nejlepším, co mě kdy potkalo... jenže Justin jako by snad tušil, že jsem se k tomuto kroku odhodlal a rozhodl se mi v něm zabránit. Jak jinak vysvětlit tuhle shodu náhod, že mi po 4 letech zavolal jen pár dní před svojí svatbou... tohle zkrátka musí něco znamenat! Jenže co? Že i on se rozhodl udělat tlustou čáru anebo to byla naopak jeho poslední snaha mi ještě dát najevo, že mě milovat nikdy nepřestal a že na mě stále čeká? Pane bože, jak je možný, že se člověk může cítit takhle moc zmateně?
Poslouchal jsem tu zprávu pořád dokola, detailně zkoumal každé slovo, co řekl, jeho hlas, to, jak se měnil... neslyšel jsem se ho tak dlouho, že už jsem na něj skoro zapomněl, tohle bylo zkrátka - úžasné. Vím, že to, co říkal, mi stále není jasné, ale slyšet jeho hlas bylo jednoduše úžasné, i kdyby na mě řval, bylo by to úžasné. Ale to nevědomí, co bylo vlastně cílem jeho zprávy, mě opravdu ničilo. Ale zavolat mu zpátky jsem zkrátka neměl odvahu.
Debbie: "Pane bože, ty vypadáš."
Dobrej postřeh, Debb. Jak bych ale taky asi mohl vypadat jinak, když jsem prakticky celou noc nespal, protože jsem měl plnou hlavu Justina? I když stalo se někdy, že by to tak nebylo? Rozdíl je v tom, že spánku jsem byl schopný, ale dneska teda rozhodně ne.
B: "Díky. Ale není to nic, co by hrnek tvého kafe nespravil."
Debbie: "Budu to brát jako kompliment,"...Usmívala se, zatímco mi nalévala.
B: "Díky."
Debbie: "A co si vůbec vyváděl celou noc?"
B: "Má smysl ti lhát?"
Debbie: "Tak teď mě to teda opravdu zajímá."
Asi jsem si právě vykopal vlastní hrob, ale je to Debbie, ta vždycky ví, co říct. Sice mě to většinou vytáčí, ale pokaždý mi to pomůže, ať se mi to líbí nebo ne. A tentokrát potřebuju vědět, co si myslí, protože já sám nevím, co si myslet. Vlastně se myslet i bojím.
Debbie: "Takže co? Sypej."
B: "Justin volal... teda nechal hlasovku... ale předtím musel zavolat, takže... takže volal..."
Debbie: "Počkat, co?"
B: "Justin volal."
Debbie: "A to mi říkáš jenom tak? Co ti říkal?"
B: "Neříkal mi nic... teda mně konkrétně nic, ale nechal tu hlasovku..."
Debbie: "Bože, ty si blbej. Co říkal v té hlasovce, pitomče?"
B: "No, plácal nesmysly a pak se omluvil a řekl, že nikdy nezapomněl a pak zavěsil... zrovna předtím, co se chystal ještě něco říct... netuším co, ale prostě zavěsil."
Debbie na mě koukala, jako kdybych spadl rovnou z Marsu. Co jsem, sakra, řekl tak zajímavého, že na mě kouká takhle? I když hádám, že je spíš stejně šokována, jako jsem byl já.
Debbie: "On ti po 4 letech zavolal jenom pár dní předtím, co se bude ženit, řekl ti, že nikdy nezapomněl... a ty mi to tu říkáš, jako kdyby to nic nebylo?! Ty si tu v klidu sedíš jako by nic?!"
B: "No a co bych podle tebe měl asi tak dělat?"
Debbie: "Jít si zabalit a jet zítra s námi například?"
B: "Musím do práce, dneska je pracovní den, jestli sis nevšimla."
Až když jsem to dořekl, tak mi došlo, co jsem to vlastně řekl. Nepřímo jsem souhlasil s tím, že bych si měl zabalit a jet zítra s nimi. Ale, sakra, jak bych mohl? Co bych měl vůbec udělat? Co když nakonec budu nucený sledovat to, jak Justin říká své 'Ano' někomu jinému?
Já na tohle nejsem stavěný, neumím bojovat. Ale to neznamená, že nechci. Chci a to moc, protože život bez něj je pro mě jenom nekončící utrpení. Chybí mi tak moc, že se to nedá ani popsat a vím, že ten pocit nikdy nezmizí. Jenže, jak ho vybojovat zpátky... dva dny před jeho svatbou? Třeba už mě ani nemiluje.
Debbie: "Buď si opravdu pitomej... anebo vyděšenej."
B: "Obojí,"...Co? To mělo zůstat pouze v mojí hlavě!
Debbie: "To bude asi ono. Věř mi, Briane, pokud to aspoň nezkusíš, tak si to nikdy neodpustíš. Bojuj o něj, dokud to ještě jde."
A opravdu to ještě jde? Opravdu je tu ještě nějaká naděje na to, že bych ho mohl získat zpátky? Protože já se bojím, že není a to je to, co mě tak moc drží zpátky.
Jen, co jsem usedl do křesla ve své kanceláři, jsem musel zarytě přemýšlet o tom všem, co mi Debbie ještě říkala. Že kdyby Justin už nic necítil a posunul se dál, tak by mi nezavolal. Že je tu stále šance na to, abychom zase byli spolu, ale že je pouze na mě, co s tím udělám.
A hlava mi z toho tak šílela, že jsem nevěděl, co dělat. Ale moje srdce to nějak záhadně vědělo a já věděl, že alespoň pro jednou bych ho měl poslechnout.
No comments:
Post a Comment