Nový díl.
BRIAN
varování: 18+
Dny se táhly jako smrad anebo naopak plynuly jako voda, ale ať už tak nebo tak, ten Justinův slavný den se nezadržitelně blížil. Den, co den, jsem kontroloval poštovní schránku, abych zjistil, zda pozvánka nedorazila zpožděně. Ani nevím, proč jsem o ni tak moc stál, i kdyby tam byla, co by to změnilo? Nehledě na to, jak divné by to bylo, možná, že i zlomyslné z Justinovy strany a tak to třeba i vnímá. Ale zároveň - co kdyby to něco změnilo? Co kdybych tam jel a Justin by si v momentě, co by mě uviděl, uvědomil, že mě stále miluje a že chce jenom mě? Anebo by se mi alespoň dostalo posledního rozhovoru s ním, ve kterém by mi vysvětlil, co se, sakra, stalo. Protože já to nevím, vážně nemám ponětí. Jo věděli jsme oba, co znamená jeho odjezd do New Yorku, byl to konec. Ale takový ten konec, co nakonec získá nový začátek a na ten já stále čekal, zatímco jsem doslova trpěl, jak hrozně mi chyběl. Jenže čekal jsem na něj podle všeho jenom já. On šel jednoduše dál a mně se neobtěžoval ani zavolat a říct mi to.
Ach můj bože, proč se tu ještě vůbec ponižuju tím, že doufám v pozvání na jeho svatbu? Neužil jsem si už dost? Jsem vážně tak ubohej, že tu teskním nad někým, kdo už na mě nejspíš dávno zapomněl? Jo podle všeho jsem, protože on byl ten, kdo mě naučil milovat, zajímat se a starat se a teď mi vyrval srdce z hrudi - prostě jenom tak.
Debbie: "Ahoj, zlato, jak bylo dneska v práci?"
B: "Co kdybychom přeskočili rovnou k tomu, kde mi naliješ kafe a přineseš jídlo, jako kdybych byl normální zákazník?"
Debbie: "Takže hádám, že tam bylo skvěle. A co si dáš?"
B: "Sendvič."
Debbie: "Krůtí, kuřecí...?
B: "Je mi to jedno."
Debbie: "Provedu."
Krůtí, kuřecí, koho to zajímá? Upřímně budu rád, když do sebe dostanu alespoň jedno sousto, posledních pár dní prakticky přežívám ze vzduchu. Ale aby taky ne, když vím, co vím. Když se za 4 dny stane z Justina ženatý muž. Svírá se mi hruď jen z toho vědomí, že kdybych ho tenkrát nenechal odejít, mohl být ženatý se mnou. Jak patetické.
Debbie: "Jeden sendvič pro našeho bručouna."
B: "Debb, prosím tě."
Debbie: "No co? Jsi nabručenej... ale chápu proč. Už si přemýšlel o tom, co jsem ti říkala?"
B: "Debb, ty mi toho říkáš tolik, že bych si to měl začít zapisovat, abych věděl, na co se mě teď ptáš."
Debbie: "Mluvím o tom, abys jel s námi, pozvánka nebo ne."
B: "Jo tohle... ne, díky. Ale popřejte mu i za mě."
Debbie: "Víš, že mu nejedeme zrovna dvakrát popřát... spíš nás všechny zajímá, zda se náhodou nezbláznil. Čtyři roky se neozve a najednou nám od něj přijde pozvánka na svatbu... rozhodně se zbláznil."
Nevím, jak to dokázala, ale dokázala - po několika dnech jsem byl schopný se zasmát. To vědomí, že je v tomhle alespoň na mojí straně, mi dodávalo sílu.
B: "Stejně ale nejedu."
Debbie: "Nechceš alespoň zjistit, co se stalo?"
B: "Já vím, co se stalo - odešel, zapomněl, zamiloval se, zasnoubil se - konec příběhu."
Debbie: "Anebo si myslel, že ty si zapomněl a tak se dal dohromady s prvním, na koho narazil, aby mohl zapomenout taky."
B: "Já bych nikdy nezapomněl."
Debbie: "A dal si mu to najevo, jak přesně? Protože jsem si dost jistá, že jste oba stejně blbí a ani jednou jste si nezavolali ani nenapsali podělanej dopis."
V tom má, ostatně jako vždycky, pravdu. Ale já mám alespoň takovou obhajobu, že jsem jednoduše Brian Kinney, já se držel dál, protože jsem mu nechtěl stát v jeho cestě za snem. Ale on... on mi ani nedal vědět, že jeho sen se stal skutečností. Dobře, vyjde to asi nastejno, ale hele... já nejsem ten, kdo se žení.
Debbie: "Alespoň jednou udělej něco... něco, co se ti nepodobá a zkus bojovat, ještě pořád totiž můžeš. Ale už tě s tím nebudu otravovat, je to zcela na tobě, každopádně ve čtvrtek odjíždíme."
B: "Ve čtvrtek? To je za dva dny, nežení se náhodou v sobotu?"
Debbie: "Chce, abychom přijeli dřív... asi abychom dohnali zameškané... a třeba nám dává šanci mu tu šílenost rozmluvit. Nebo tajně doufá, že dorazíš a on bude mít čas na to se vzpamatovat díky tobě."
Debb vidí všechno až moc jednoduše a optimisticky a občas jí to závidím, ale já vím, že mně se optimismus nikdy nevyplatil, právě naopak, tak proč s ním teď začínat?
Jen, co se konečně rozhodla, že je na čase se jít zase věnovat tomu, za co je placená, mohl jsem se pustit do toho slavného krůtího sendviče. Samotného mě překvapilo, že mi tak moc chutnal, ačkoliv jsou v tomto období moje chutě zcela otupělé. A hned, co jsem měl snědeno, jsem se vydal domů a následně moje cesta, stejně jako každý večer, vedla k Woody's. Jenže už při příchodu jsem věděl, že dnešek nebude dobrej.
B: "Vás dva jsem tu dlouho neviděl."
Maikey: "Briane?"
B: "Tváříš se nějak překvapeně, uvědomuješ si, že tohle je můj nejoblíbenější bar?"
Maikey: "Samozřejmě, jen si mě zaskočil, je brzo."
B: "Nudil jsem se, ale vy dva vypadáte, že se bavíte dobře."
Ben: "Dneska máme výročí."
Maikey: "Zlato?"
Ben: "Ou, sakra, promiň..."
B: "V pohodě, není třeba se stydět. Užívejte si a gratuluju."
Sebral jsem se, co nejrychleji to šlo, a vydal jsem se na druhou stranu baru, kde jsem si objednal svého Jima Beama, věděl jsem, že dneska ho rozhodně budu potřebovat. Protože to, co se před chvílí stalo... to byl zkrátka další hřebík do mojí rakve, kterou asi budu brzo potřebovat.
Sakra, Sunshine, víš ty vůbec, jak moc mě právě teď ničíš? Jsi tak daleko a tak dlouho, ale přitom jsi stále tady, pod mojí kůží... v mým ledovým bezcitným srdci.
Když jsem tam tak seděl a sledoval, jak si Maikey s profesorem užívají vzájemnou společnost a vědomí, že jejich manželství vydrželo už tak dlouho, nebyl jsem daleko od toho buď roztřískat barovou židličku anebo hlavu o chodník, jen abych se toho obrázku zbavil... neberte mě zle, já Maikeymu přeju všechno štěstí světa, ale právě teď, v tom, co se děje, tohle bylo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Proto jsem ani nečekal na to, až bude můj čas Babylonu a jen, co jsem dopil skleničku, moje cesta vedla rovnou tam.
A ani jsem se nenadál a vedla zase zpátky domů s opravdu sexy společností. Nechtěl jsem už být ten Brian, co teskní za někým, kdo si spokojeně žije novým životem, chtěl jsem být zase ta bezcitná chodící reklama na svinstvo, která si zkrátka užívá a šuká kolem jako králík. Chtěl jsem zkrátka zase cítit něco jiného, než bolest, kterou mi Justin způsobil.
Bylo to pro mě poprvé od chvíle, co Justin odjel, co jsem si někoho vzal do téhle postele, do naší postele. Ale věděl jsem, že to musím udělat, že potřebuji udělat tu tlustou čáru za tím vším jednou pro vždy.
Trhal jsem z něho oblečení, sál mu bradavky, hladil jeho perfektně vyrýsované břicho, rukou mu to dělal jako nikdo jiný, vzdychal mi do ucha jako o život, cítil jsem zase to svoje staré já, které bylo tak dlouho uvězněné pod všemi těmi pocity a city k Justinovi, ani zběsile zvonící telefon mi nezabránil v tom, co jsem chtěl a potřeboval udělat, dokud se však po hlasitém pípnutí hlasové schránky, neozvala dvě děsivá slova "Ahoj, Briane..."
No comments:
Post a Comment