Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Stěží jsem se doplazil domů, měl jsem toho napito tolik, že se mi motaly nohy jedna přes druhou, ale přes to jsem nebyl natolik opilý, aby můj mozek přestal pracovat. Naopak se zdálo, že pracuje víc, než obvykle. Každá myšlenka se týkala Justina a té nové skutečnosti - bude si brát někoho jiného. Nějakého Scotta, abych byl přesnější. Scott - co je to vůbec za jméno? Co je to vůbec za drzého, nevychovaného zmetka, který si dovolil požádat mého Justina, aby si ho vzal? A jak mu Justin vůbec mohl říct ano? Jak se přese mě mohl, sakra, tak snadno dostat? Vždyť já jsem za celé čtyři roky nezamhouřil oko, aniž bych nepřemýšlel nad tím, co asi zrovna dělá, s kým je, jak se má. Já nejsem blbej, pane bože, vím, že se neuvrhl do celibátu ani, že si nenaplánoval, že bude po zbytek života sám. Vím to a počítal jsem s tím, že třeba v New Yorku někoho poznal, ale na ničem z toho by nezáleželo, kdyby se nakonec vrátil domů za mnou. Jenže tohle... tohle mění naprosto všechno. Znamená to, že on se neplánuje vrátit, on se plánuje na dobro usadit v New Yorku s někým jiným. A všem teď posílá pozvánky na jeho svatbu, lidem, kteří jsou má rodina, které znám mnohem déle, než on. Vím, že to, jak dlouho je znám, mi na ně nedává větší nárok, než jemu, protože jsou i jeho rodinou, ale... chápete, co se tu snažím říct, že jo? Zkrátka, jak mi tohle může dělat po tom všem, čím jsme si spolu prošli? Po tom, jak jsme se milovali... tedy já ho stále miluji, obávám se, že pro něj je to už ale minulým časem.
Ani nevím jak, ale najednou jsem odpadl. Probudil jsem se až kolem deváté hodiny ráno vděčný, že je víkend - s příšernou kocovinou a se saharou v ústech. Jenže nic z toho se nerovnalo pocitu, který jsem zažíval - toto je po téměř čtyřech letech první ráno, kdy jsem si vědom toho, že Justin už se mi nikdy nevrátí. A najednou mi chybí ještě víc, než za celou dobu, mám pocit, že mě to snad zabije.
Maikey: "Dobré ráno."
B: "Do prdele!"
Takhle rychle jsem z postele snad nikdy v životě nevyskočil. A když jsem se do ní následně podíval zpátky a uviděl Maikeyho, který se v ní spokojeně rozvaluje, měl jsem za to, že jsem se buď to v noci dobře sjel anebo už začínám bláznit.
Maikey: "Jo, říkal jsem si, že to bude vypadat divně."
B: "Co tu, sakra, děláš?"
Maikey: "Máma si myslela, že bys neměl být sám."
B: "Tak ses mi vloupal do bytu a lehnul si do mý postele?"
Maikey: "To, jak si to podal, zní dost divně."
B: "Taky to divný je."
Maikey: "Klepal jsem, tys nereagoval a tak jsem zkusil dveře, ty byly otevřené mimochodem, nějak si zapomněl zamknout... no a když jsem viděl, jak vypadáš hrozně, věděl jsem, že bych na tebe měl dát pozor a na pohovku se mi zrovna dvakrát nechtělo."
B: "Nikoho šílenějšího jsem snad v životě neviděl... vlastně tvojí matku, která v tom jako vždy má taky prsty."
Nejen, že se moje životní láska rozhodla, že si vezme někoho jiného a na mě jednou pro vždy zapomene, ale já ještě k tomu zjišťuji, že se moje rodina skládá z psychopatů... i když proč mě to vůbec překvapuje?
Maikey: "Hele, buď rád, že jsem tady, kdo jinej by ti udělal snídani?"
B: "No tak buď tak hodnej, zvedni se a běž jí udělat."
Maikey: "Ty jsi úplný sluníčko takhle po ránu."
Fajn, narážku na to, kdo jinej by mi udělal snídaní, byla jedna věc, protože je jasné, že mi to hned připomnělo časy, kdy mi snídani dělal Justin, ale to s tím sluníčkem... mám vůbec vysvětlovat, co mě na tom rozhodilo?
Maikey: "Promiň, jsem blbej."
B: "Tu snídani bych prosil,"...Snažil jsem se změnit téma.
Maikey: "Jdu na to."
Zatímco jsem se nechal Maikeym obsloužit, tak jsem se pořád pilně soustředil na tu možnost, že v mé poštovní schránce leží obálka s pozvánkou na Justinovu svatbu anebo tam taky neleží, obě možnosti jsou možné a stejně děsivé. Pokud tam ta obálka je, může to znamenat, že mě Justin chce protáhnout peklem, zatímco budu sledovat, jak dává svoje srdce jinému anebo je tu ta naivní možnost, že se mě tímhle způsobem snaží přimět, abych přijel, aby mě mohl vidět... i když jsem si celkem jistý, že kdyby zavolal, abychom se sešli, bylo by to mnohem snazší. Ale pokud to tak je myšleno, znamená tu, že je tu pořád o co bojovat anebo taky ne, možná si to jen naivně nalhávám. Jenže pokud tam ta obálka není - tak už všichni víme, co to znamená. To, že Justin už nestojí o to, aby mě někdy spatřil. A to by pro mě byla pravděpodobně konečná.
Maikey: "Víš, asi tak za dvě minuty to bude studené jako psí čumák."
Upřímně? Já si ani nevšiml, že ten talíř už leží přímo přede mnou. Když mě na to však Maikey upozornil, tak jsem se do toho pustil a alespoň prázdného žaludku jsem se zbavil. Kéž by to bylo takhle snadné i s Justinem. Ale toho se zbavit nechci... jenomže je tohle ještě vůbec něco, o čem můžu uvažovat? Vždyť je pryč už tolik let, za tu dobu už jsem mohl pochopit, že mi nepatří. Mám vůbec právo přemýšlet nad tím, jak ho získat zpátky?
Maikey: "Briane?"
B: "Ach bože."
Maikey: "Co je?"
B: "Chceš se mě na něco zeptat... Na něco, co se mi nebude líbit."
Maikey: "Jak to víš?"
B: "Jsi můj nejlepší přítel, tak co myslíš?"
Maikey: "Pravda. Chci jenom vědět, zda i tobě poslal tu pozvánku?"
Doufal jsem, že na tuhle otázku nedojde, fakt hrozně moc. Protože vážně netuším, co mu na to říct. Jak mu vysvětlit, že se bojím jít podívat do svojí vlastní poštovní schránky, protože se obávám, že tu obálku tam nenajdu. I když si vlastně uvědomuju, jak divné to bude, když jí tam najdu. Bude to hodně divné, to vědomí, že Justin někde sebral odvahu k tomu mi poslat pozvánku na jeho svatbu, když ví, že mě to zabije. Ale přes to pro mě ta bílá obálka představuje jistou naději na to, že mě Justin chce vidět, aby si třeba uvědomil, že ten Scott není to, co chce, ale že jsem to já.
B: "Já nevím."
Maikey: "Jak to myslíš?"
B: "Tak, že nemám odvahu se jít podívat... pokud tam je, tak je tu šance na to, že se to dá ještě všechno dát do pořádku, ale pokud tam nebude... je jasné, že jsem pro něho už opravdu minulostí."
Maikey: "Tak tu odvahu najdi a běž se podívat."
Způsob, jakým to řekl, mě najednou nakopl k tomu, abych se sebral, vzal klíče a šel se tam konečně podívat. Málem se mi podlomila kolena, ale nakonec jsem stál přímo před ní. Přál jsem si mít rentgenové vidění, ale takhle to bohužel funguje jenom v komiksech. Nakonec jsem proto použil ten malý klíček, který jediný stál mezi mnou a tou možnou obálkou. Jenže když se ta dvířka nakonec otevřela a já prošel celou poštu - opravdu velkou hromadu pošty - a zjistil jsem, že ani jedna z těch obálek není ta, kterou jsem čekal, můj svět se doslova rozsypal.
No comments:
Post a Comment