Nový díl.
BRIAN
varování: 18+
"No chápeš to, Briane?" Debbie do mě šila, jako kdybych měl vědět odpověď, ale já jsem ve skutečnosti ani nevnímal okolí. Byl jsem jako tělo bez duše, jako kdyby svět kolem mě nebyl skutečný a já tu byl uvězněný sám se sebou a s tímhle - s obsahem té bílé obálky, který jsem stále křečovitě držel v ruce a snažil se pochopit každé jedno slovo, které na tom bylo napsané. Ale čím víckrát jsem to přečetl, tím méně jsem to chápal, ale zároveň to bylo jako rána z čistého nebe, která mi dala všechny odpovědi, které jsem tak dlouho sháněl.
Odpovědi jsem sice chtěl jiné, ale jak se zdá, je na čase přestat být naivní a myslet si, že Justin tam na mě někde stále čeká nebo, že mě snad stále miluje. Protože nemiluje. Teď už to mám černé na bílém. Nevím ani, jak bych měl reagovat, část mě se chce zhroutit, stočit do klubíčka a brečet a ta druhá, která od chvíle, co Justin odešel, tušila, že je mezi námi konec, konečně ví to, co jsem vědět potřeboval a je to tak trochu úleva, že už nemusím trávit dny stýskáním se mi po něm a čekáním na to, kdy se konečně objeví ve dveřích se svým sunshinovským úsměvem, protože on už se tam nikdy neobjeví. Miluje totiž jiného a bude se ženit... to mi dává odpověď zkrátka úplně na všechno.
Debbie: "Briane, to musí být nějaký blbý vtip, že ano?"
B: "Vtip? Mě se teda moc smát nechce... ale měla by sis zarezervovat letenku do New Yorku, když už příští týden se to koná."
Debbie: "Briane, nemůžeš ho přeci..."
B: "Co? Nechat, aby si vzal jiného? Proč ne? Už spolu nejsme, je pryč už téměř 4 roky a oba dva jsme věděli, co to pro nás znamená, když odešel..."
Debbie: "Ale přes to si na něj dál čekal, tak mi tu netvrď, že si smířený s tím, že se chce uvázat životu s jiným mužem."
B: "A co po mně chceš, Debb? Abych mu kazil štěstí a přiběhl na jeho svatbu, kde bych mu řekl, jak moc ho miluju? A k čemu?"
Debbie: "Možná toho muže ani nemiluje, třeba si ho bere, protože si myslí, že si na něj zapomněl, ani jednou si mu nezavolal, nenavštívil si ho... možná bys měl teda najít svoje ztracené koule a jít ho získat zpátky dřív, než bude příliš pozdě."
Debbie to asi nechápe, ale tady už není nic, co bych mohl získat zpátky. Justin je pryč a právě teď jsem ztratil veškerou naději na to, že by se to mohlo někdy změnit.
B: "Musím do práce. Takže kdyby ses vyprovodila sama, udělala bys mi velkou laskavost."
Debbie: "Ty si paličatej mezek."
Paličatej možná jsem, ale taky vím, kdy je na čase čelit skutečnosti a smířit se s ní a ten okamžik dnes rozhodně nastal. Ale život jde dál, ne?
Jen, co jsem za Debbie zavřel dveře, vydal jsem se do sprchy. Divil jsem se, že jsem až nějak moc klidný. Možná, že mi Justin nechyběl tak moc, jak jsem si myslel, třeba to byl jenom pocit a já jsem si nalhával, že jsem bez něj ztracený. I to je přeci možné. A navíc on si zaslouží být šťastný a to podle všeho je, takže bych měl být šťastný i já.
V momentě, co jsem si oblékl svůj pracovní oblek a vzal věci, tak jsem se vydal do práce v naději, že se po dnešku snad všechno začne navracet do normálu, teď když už vím, že můžu přestat čekat a začít zase žít. Jenže v momentě, co jsem procházel kolem své poštovní schránky, jsem se zarazil. Bál jsem se podívat dovnitř, možná proto, že když tam najdu taky bílou obálku se stejným obsahem, jako byla ta Debbiina tak to bude znamenat, že budu nucený tam jet a předstírat, že jsem v pohodě a přát mu štěstí, i když to zároveň možná bude znamenat to, že je tu ještě šance na to všechno zachránit, ale pokud tam ta obálka nebude, tak to bude znamenat, že už jsem mu nestál ani za pozvání, že mě ani nechce vidět, že... že... Pane bože, co se to, sakra, děje?
Maikey: "Briane?"
B: "Shit!"
Doslova jsem nadskočil, připlížil se za mnou jako nějakej maniak a způsobil mi infarkt, blbec jeden. Jenže když jsem se k němu následně otočil a uviděl, že drží v ruce tu samou obálku, jakou měla Debb, bylo to horší, než infarkt.
B: "Páni, i tebe pozval?"
Maikey: "Takže už to víš?"
B: "Tvoje matka tu byla - už v sedm ráno. Bušila mi do dveří jako šílenec."
Maikey: "Jsi v pohodě?"
B: "Jasně, proč bych nebyl?"
Maikey: "Třeba proto, že láska tvého života si bere jiného."
B: "Nepodceňuj se, víš přeci, že láska mého života jsi ty,"...Políbil jsem ho.
A následně jsem raději hodně rychle odešel pryč. Do auta jsem nasedl rychlostí blesku a následně jsem odjel ještě rychleji. Nepotřeboval jsem zkrátka, aby mi Maikey řekl ještě něco dalšího, co by mě přimělo uvědomit si, co se to vlastně děje. Protože mám pocit, že mi to ani nedochází.
Když jsem dorazil do Kinneticu, ihned jsem cítil Tedův pohled a hned na to následoval pohled Synthie, nikdy v životě jsem takhle rychle kolem nich neprokličkoval do kanceláře, ale k čemu mi to vůbec je, když oni se sem stejně dostanou?
Ted: "Briane, můžeme?"
B: "Už jste tady, ne? Takže, co chcete?"
Synthia: "My jsme jenom..."
B: "Co, tobě taky přišlo pozvání na svatbu?"
Ted: "Ty už to víš?"
B: "Vzhledem k tomu, že od 7 ráno mě všichni chodí informovat, tak ano vím."
Synthia: "A jsi v pořádku?"
B: "V nejlepším. A teď, pokud mě omluvíte, rád bych se vrhnul do práce."
Ted: "Ale..."
B: "Dveře jsou támhle."
Myslel jsem, že je odtud budu muset odnést klidně v zubech, ale nakonec asi pochopili, že dnes mě rozhodně nemají srát, protože nevím, jak by to pak dopadlo.
Jen, co odbila šestá hodina večerní, utíkal jsem z Kinneticu jako o život. Nechtěl jsem riskovat, že by mě ti dva ještě vyslýchali. Ale jen, co jsem byl doma, v tom velkém, prázdném a tichém loftu, můj mozek začaly zahlcovat myšlenky a zároveň neskutečné nutkání jít zkontrolovat poštovní schránku... věděl jsem však, že pokud to udělám a najdu v ní to, co nechci, což momentálně ještě nevím, co to je, tak to asi nepřežiju.
Proto jsem se převlékl a ihned se vydal k Woody's, kde se snad vyhnu lítostivých pohledů a místo toho se uchlastám alespoň do bezvědomí.
B: "Ale neee... ty taky?"
Emmett: "Co?"
B: "Koukáš na mě jako... jako, že i tobě přišla bílá obálka."
Emmett: "Mluvil jsem s Teddym, říkal, že to radši nemám vytahovat."
B: "Skvělý, takže můžeme začít chlastat,"...Mávl jsem na barmana a už to do mě lítalo.
Ani jsme se nenadáli a byli jsme v Babylonu. Dnes jsem neměl chuť hrát s Emmettem hru na to, koho chci ošukat radši. Zamířil jsem proto rovnou do zadní místnosti, potřeboval to tak hrozně moc, potřeboval jsem přivést svoji hlavu na jiné myšlenky.
Jen, co jsem zahlédl prvního ošukatelného tricka, šel jsem k němu. On se natáhl pro polibek, ale já ho otočil zády k sobě, natiskl na stěnu a stáhl mu kalhoty pod zadek. Potom jsem si navlékl kondom a vnikl do něj. Byl jsem jako šílený, neovládal jsem se, naštěstí ale nebyl proti. Jenže čím víc jsem se prošukával k tomu, abych odpadl orgasmem, tím víc jsem si najednou začínal uvědomovat to, co se dneska stalo... Justin se bude ženit a nebude to se mnou. On se... pane bože.
No comments:
Post a Comment