Nová povídka.
BRIAN
varování: 15+
Chybí mi. Chybí mi neustále. Konstantně. Pořád. Každý den. Každou hodinu, minutu, vteřinu. Je jedno, kolik času už uteklo od chvíle, co se naše cesty rozdělily, protože to nikdy nic nezmění na tom, jak moc ztracený a sám si bez něho připadám. Nejsem schopný jít dál a zapomenout, ani nechci. Byl velkou součástí mého života a to se nikdy nezmění. Vlastně pořád naivně věřím, že se jednoho dne vrátí... ale přiznejme si, to se prostě nestane.
Můj život se od té chvíle obrátil vzhůru nohama, vlastně když to zhodnotím, tak se spíše vrátil do stejného životního stylu jako před Justinem, rozdíl je v tom, že místo požitku v tom hledám vysvobození. Večer v Babylonu, u Woody's, v zadní místnosti, kdy se sjíždím éčkem a hledám v každém trickovi aspoň náznak Justina, představují můj momentální život. Ubohý život. Život, který nemá vůbec žádný smysl. Ne bez Justina Taylora v něm. Ale ten je pryč už dost dlouho na to, abych věděl, že buď to takhle povedu dál a skončím, kdo ví jak, anebo se vzpamatuju a něco se sebou udělám. Ale jak? Jak, když mi tak zatraceně chybí?!
Emmett: "Tak kterej se ti zamlouvá víc?"
B: "Co?"...Zatřepal jsem hlavou. Popravdě mě myšlenky na Justina opět přiměly nevnímat, co se kolem mě děje. To je bohužel na denním pořádku.
Emmett: "Ptám se, kdo se ti zamlouvá víc, abych věděl, po kom můžu skočit já."
Abych vám vysvětlil, co se tu děje, tak... Emmett a já... nějak jsme se sblížili, nuceně sblížili. Maikey si žije úžasný život na předměstí a Ted vede skromný, ale za to spokojený život s Blakem... za to já a Emmett... řekněme, že ani jeden nevedeme zrovna šťastný život. Můj důvod všichni znáte a ten Emmettův asi vlastně taky, po tom slavném fotbalistovi se v jeho životě už neobjevil nikdo, komu by mohl říkat, že ho miluje... a tak jsme tady, sedíme v Babylonu, popíjíme chast a hledáme, s kým strávíme dnešní noc. Mám pocit, že ani jeden z nás z toho asi nikdy nevyroste, v tomhle jsme si s Emmettem dost podobní, když se zamilujeme tak je to způsobem, jaký jen tak nic nenahradí.
B: "Jeho,"...Kývl jsem jeho směrem.
Emmett: "Fajn, sice se mi taky líbil víc... ale fajn fajn, já se spokojím,"...Dopil svojí skleničku na ex a šel si pro toho druhého.
Toho, kterého jsem si já vybral, jsem začal intenzivně sledovat a v momentě, co zachytil můj pohled, stačilo udělat to, co vždycky a oba jsme věděli, kde dnes skončíme. Jen co jsem dopil svého Jima Beama, vydal jsem se za ním na parket, celou dobu, co jsem šel k němu, jsem se mu díval do očí. Možná proto, že byly modré jako ty Justinovo a možná právě proto, že nebyly Justinovo a mě to ničilo. Ale i přes to jsem pokračoval. Jen, co jsem byl u něho, se naše těla k sobě přitiskla. Začal mě líbat na krk a já hladil jeho pevné paže.
Trick: "Chci tě ošukat,"...Vydechl u mého ucha.
Musel jsem se pousmát, ale ne snad proto, že by mi se mi jeho nabídka líbila nebo snad proto, že by se ze mě za ta léta bez Justina stal spodek, ale proto, že jsem si vzpomněl na to, jak Justin chtěl přesně to samé... a taky to dostal a ne jednou. Jenže Justin byl a vždycky bude jediný.
B: "Dneska se budeš muset smířit s tím, že jsi spodek."
Zatvářil se sice zklamaně, ale nakonec byl asi rád, že se vůbec může nacházet v mé blízkosti. Poté jsem ho chytil za opasek a naše cesta vedla rovnou do zadní místnosti, kde jsem mu vyšukal mozek z hlavy. Ale bohužel jsem Justina nevyšukal z té mojí. Ten z ní asi nikdy neodejde.
Trick: "Můžu dostat číslo?"
B: "Myslím, že si ho zrovna cítil."
Trick: "Eh... myslel jsem telefonní."
B: "Aha... bohužel, ale řídím se pravidlem - s každým jen jednou."
Trick: "A co takhle někdy zajít na skleničku?"
Zdá se mi to nebo se mě tu snaží pozvat na rande či co? Dobře, budu odtud muset hodně rychle utéct, protože se obávám, že tohle je ten typ, co 'Ne' nebere jako odpověď. I když tenhle typ mám asi rád, jak se ukázalo s Justinem. Ale to nemění nic na tom, že jedinej člověk, se kterým jsem byl kdy ochotný randit byl právě Justin.
B: "Měj se pěkně,"...Vydal jsem se na odchod.
Trick: "Takže asi ne."
B: "Pochopil."
Vrátil jsem se zpátky na bar, odkud jsem viděl, že Emmett s tím svým zkejsnul na parketu, ale nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Jenže já jsem nějak nevěděl, jak ve večeru dál pokračovat, sedět na baru a zoufale se rozhlížet nebyla zrovna ideální volba dobře stráveného času a bez, vy víte koho, je asi cokoliv jako ztráta času. Proto jsem nakonec usoudil, že pro dnešek bude lepší Babylon opustit a jít domů.
Nevím, jak je to možný vzhledem k tomu, že jsem vždy hlásal, že loft je dost velký jenom pro jednoho, ale mám čím dál tím víc pocit, že je hrozně prázdný a velký... aby ne, když se všude kolem nepovaluje Justinovo oblečení, kresby, nepořádek a ani se zde nerozléhá jeho hlas či smích.
Tohle začínalo zacházet už příliš daleko, mám lepší a horší dny, ale tenhle byl přímo pekelný, co se Justina týče, jako by mě všechno začínalo dohánět. Proto jsem usoudil, že nejlepší bude se rychle vysprchovat a pak jít spát nebo se o spánek alespoň pokusit.
Buď to si ze mě někdo dělá srandu anebo si říká o to, abych ho zabil, protože klepat mi na dveře v 7 ráno může opravdu jedině sebevrah.
B: "Bože můj!"...Ulevil jsem si do polštáře.
S opravdu velkou neochotou jsem se vyhrabal z postele a pak s bolavou hlavou a špatnou reakcí na svělo jsem se vydal otevřít komukoliv, kdo si přeje umřít.
Debbie: "No konečně!"...Vetřela se dovnitř jako by se nechumelilo.
B: "Hoří nebo co?"
Debbie: "Kdy naposled ses díval do pošty?"
B: "Cože?"
Debbie: "Beru to jako, že dlouho ne... podívej se na to."
Vrazila mi do ruky bílou obálku a já se na Debbie díval, jako kdyby zešílela. Když mi však řekla, že bych to měl otevřít, protože to, co je uvnitř mi pravděpodobně navždy změní život, tak jsem to udělal... a měla pravdu.
No comments:
Post a Comment