BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Už mě nebaví Brianovi lhát, unavuje mě to a co hlavně - ničí mě to. Ale já ho znám, kdyby věděl, co dělám, zbláznil by se. Pravděpodobně by dělal, že mu to nevadí, ale uvnitř by doslova šílel. Moc dobře si pamatuji, jak se stavil k tomu, když jsem tenkrát tancoval v Babylonu kvůli škole pod vedením Sapa. Dokonce mi nabídl pět tisíc dolarů, jen aby mě od toho odradil. Nevím, co mu vadilo víc, zda to, že mě očumuje celý Babylon nebo, že si na mě dělá Sap nároky či snad to, že to ani nebylo zrovna dvakrát bezpečné, rozhodně jsem nezapomněl na tu slavnou párty, na kterou mě Sap vzal a já se odtamtud jen tak tak dostal. Kdyby se to tenkrát dozvěděl, vlastně kdyby se to kdykoliv dozvěděl, nevím, co by dělal a myslím, že to ani vědět nechci. A vlastně i to, co se mi tenkrát stalo, je důvodem, proč teď dělám, co dělám, i když důvodem největším je samozřejmě Hobbs. Navíc ten adrenalin, co přitom cítím, to je něco neskutečného, skoro jako droga a představa, že se mi to Brian bude snažit vymluvit... to zkrátka nepřipadá v úvahu. Zkrátka bojuji za to, v co věřím a Cody společně s ostatními z Pink Posse jsou jediní, kdo tomu rozumí. Pro jednou mám pocit, že mám nějakou moc.
Byl jsem tak rád, že mi Brian opět spolkl další výmluvu, proč s ním nemůžu jít do Babylonu, ty podklady na RAGE už mám hotové několik dní, takže jsem jako obvykle, samozřejmě hned, jak Brian odešel, vyrazil za ostatními.
Cody: "Tak co, jsi připravený zase nějakým homofobům natrhnout zadky?"
J: "Že váháš!"
Vím, že jsem se možná zbláznil, ale já jednoduše věřím tomu, že tohle je jediná možná cesta, jak alespoň trochu efektivně bojovat za naše práva, za naší rovnost s ostatními a především za to, aby si nás na ulici nedobírali či nás rovnou nedostali do nemocnice jenom proto, že jsme se chytili za ruce nebo políbili.
Cody nás jako vždy zaúkoloval, kdo kam s kým má jít, mě si samozřejmě nechal u sebe a pokud mám být upřímný, líbí se mi jeho zájem, neberu to tak, že bych s ním chtěl mít něco víc, i když asi chtěl, ale vím, že pro mě by to byla jen jednorázovka, Brian je pro mě ten jedinej a tak to i zůstane, každopádně mi Cody není úplně lhostejný. Ale o to tu nejde, oba jsme tady, protože bojujeme za to, v co věříme.
Cody: "Vidíš je?"
Kývl hlavou směrem na jeden pár, co se líbal, hned mi bylo jasné, co má v plánu. Tělem mi začal proudit adrenalin neskutečnou rychlostí, stejně tak jsem cítil vzrušení a nedočkavost na to, co bude následovat.
J: "Jdeme na to."
S Codym jsme se vydali k nim a stoupli si vedle, on mě v tu chvíli natiskl k zábradlí, a aniž by na cokoliv čekal, začal mě líbat. Bude to znít asi hrozně, ale v tu chvíli jsem byl tak vzrušený z celé téhle situace, že mi nějaká dohoda s Brianem byla jedno... vlastně jsem tohle ani nebral jako porušení, je to jen součástí plánu.
"Bože, to je nechutné," přesně tohle jsme potřebovali slyšet, ten odpor, co k nám ta namyšlená kráva cítí. A stejně tak vidět ten pohled, kterým nás soudil její drahý přítel. Oba se hned sebrali a šli pryč a mně i Codymu se okamžitě na tváři objevil uspokojivý úsměv, poněvadž jsme věděli, co uděláme.
Cody: "Hej!"
Dohnali jsme je až k jejich autu a Cody začal bušit do kapoty, já jsem kopl do zadního kola a cítil jsem neskutečnou moc. A chtěl jsem ještě víc.
Chlap: "Co máte za problém?!"
Cody: "Ty si náš problém!"
J: "Ty a všichni tobě podobní."
Cody mu hned začal říkat všechno, co měl na srdci, obdivoval jsem ho, doslova jsem k němu vzhlížel a přál jsem si být jako on - už odmítám být tím zakřiknutým Justinem, který se nedokáže ničemu a nikomu postavit.
A pak se to stalo, ten chlápek najednou vytáhl nůž a začal se s ním ohánět kolem sebe, v tu chvíli se mi doslova zastavilo srdce, najednou jsem si uvědomil, že tohle už není legrace, tohle je hodně nebezpečná hra... kterou Cody ještě zhoršil, když najednou vytáhl zbraň, o které jsem neměl vůbec žádné ponětí. V ten moment jsem naprosto zamrzl a nebyl jsem schopný pohybu, najednou jsem měl pocit, že moje tělo tam pořád je, ale moje mysl a duše jako by byly na míle daleko.
J: "Cody!"...Začal jsem na něj křičet, když jsem se najednou vzpamatoval.
Do toho vylezla ta ženská z auta a začala hysterčit, vlastně my všichni hysterčili, Cody s tím chlápkem řvali na sebe, ta ženská na svého přítele a já na Codyho, ale bylo to jako by nikdo nebyl schopný vnímat, všechno se to odehrávalo tak rychle a já najednou stál mezi Codym a tím chlapem. Díval jsem na hlaveň Codyho zbraně a snažil jsem se ho uklidnit, naštěstí se mi to podařilo dřív, než jsem přišel o hlavu. Vzápětí jsem se otočil na toho chlapa, který stále držel nůž, měl jsem zvednuté ruce v obranném gestu a pokoušel jsem se mu domluvit, aby ten nůž odložil a prostě odjel pryč, zdálo se, že se mi to podaří, když v tom najednou tím nožem máchl kolem mě a já ucítil ostrou bolest...
Cody: "Justine!"
Ležel jsem na zemi a tiskl jsem si ruku, ze které mi proudem tekla krev, měl jsem rozříznutou celou dlaň, bolelo a pálilo to jako čert. Ten chlap společně se svojí přítelkyní mezi tím rychle odjel pryč a nechal nás tam, ani nevím, zda mě to překvapovalo.
Cody: "Justine, jsi v pohodě?"
J: "Ne to fakt nejsem... proč sis, sakra, přinesl zbraň?"
Cody: "Nejsou v ní náboje, mám jí jenom pro lepší pocit... musím tě vzít do nemocnice."
J: "Na to zapomeň, nemocnice znamená Brian a Brian znamená vysvětlování a to nepřipadá v úvahu."
Cody: "A co chceš dělat?"
J: "Půjdu domů a nějak si to zavážu... nebo co já, sakra, vím! A Brianovi opět řeknu první lež, co mě napadne."
Cody: "Hrozně ti to krvácí, tohle si musíš nechat zašít."
J: "Udělám to podle sebe, ty už si udělal dost..."
Cody: "Nechtěl jsem, aby..."
J: "Jasně, že ne."
Už jsem na nic nečekal a rychle nebo spíš pomalu se snahou, aby to bylo rychle, jsem se vydal domů, začínalo mi být vážně zle. Pohled na krev nepatří mezi moje silné stránky a ta rána byla celkem dost hluboká, takže jsem určitě nějakou i ztratil, proto mi bylo tak mizerně, až jsem začínal svoje rozhodnutí o nemocnici přehodnocovat. Když jsem však nakonec stál přede dveřmi loftu, byl jsem tak strašně rád, věděl jsem, že stačí odemknout loft, udělat pár kroků a lehnout si, tak moc se mi motala hlava, že by mi bylo jedno, kdybych zakrvácel celou postel. Jenže když jsem ten loft následně odemkl a překročil práh, celý svět se se mnou zatočil a já najednou ležel na zemi a už jsem nevěděl o světě. Až dokud se mnou někdo nezačal cloumat...
No comments:
Post a Comment