BEZ VAROVÁNÍ
Justin' POV
Myslel jsem, že mě dneska už nic nepřekvapí, ale omyl - nalezení Briana u dveří mojí mámy bylo opravdu velké překvapení. Ještě překvapující bylo ale zjištění toho, proč za ní vlastně přišel. Ani nevím, jestli jsem byl víc rozčílený nebo šťastný. Rozčílený, protože něco dělá za mými zády, i když tady si nejspíš můžeme podat ruce. A šťastný, protože je zjevné, jak moc mě miluje a že se o mě bojí. Jenže už nemusí... s Codym jsem skončil. Dnes po mně chtěl, abych udělal něco šíleného, něco, co jsem téměř udělal, nebýt toho, že jsem se vzpamatoval dřív, než jsem onu osudnou chybu uskutečnil. Cody si možná myslel, že mi dělá službu, když mě dovlekl až ke dveřím Chrise Hobbse - kluka, který stojí za mými největšími problémy v životě - a v jednu chvíli jsem si to myslel i já. Když jsem na něj však mířil tou zbraní, došlo mi, že tohle by nebylo žádné řešení. Tohle by byla vražda a já bych v životě ztratil naprosto všechno, svou rodinu, Briana, svobodu... a především svou nevinu. A za to mi Chris, ani Cody a ani nikdo jiný nestojí. Teď už si uvědomuji, že to, co jsem dělal, nebylo proto, abych někoho chránil, ale proto, že jsem byl zaslepený touhou po pomstě, o kterou vlastně ani nestojím. Já chci Briana, chci malovat, chci šťastný život v kruhu své rodiny... to je pro mě ideální představa a snad i budoucnost. Pokud se mi teda nějak podaří Brianovi vysvětlit, že už se nemusí ničeho bát dřív, než mojí mámě způsobí infarkt.
Máma: "Vy se mnou nemluvíte?"
B: "Jennifer, jsem tady, protože..."
J: "Briane! Můžeš na slovíčko?"
Máma: "Děje se něco?"
J: "Ne, mami, my jen... ehm, potřebuju s ním o něčem mluvit."
B: "Mluvit budeme, ale..."
J: "Jdeme,"...Chytil jsem ho za loket a pomalu tlačil před sebou. Nějakým záhadným způsobem jsme skončili v mém pokoji.
Brian si založil ruce na prsou a čekal, co ze mě vypadne. Jenže ze mě nevypadlo vůbec nic, protože v tu chvíli, když jsem ho tam tak viděl a uvědomoval si, že je tady - v domě mojí mámy, protože mě chce asi zachránit či co, nemohl jsem udělat nic jiného, jen ho políbit. A Brian se u toho pomalu neudržel na nohou.
B: "Jestli si mě sem zatáhl, jen abych tě ojel a já mlčel, tak ti rovnou říkám, že to se ti nepovede."
J: "Jsem si jistý, že kdybych chtěl, abys mě ojel, tak bych to i dostal."
B: "Možná... ale rozhodně bych nemlčel,"...Kousl se do rtu, vsadím se, že právě teď by mě vážně nejraději hodil na postel a dělal se mnou divy.
J: "Já vím a děkuju."
B: "Co?"...Zíral na mě, jako bych se zbláznil.
J: "Děkuju, že si tady, protože se o mě bojíš a chceš mi pomoct... záleží ti na mně a jsi ochotný i oslovit mojí mámu, aby ti pomohla, to chce hodně odvahy."
B: "Nedělej z toho, kdo ví co. Její pomoc se jednoduše bude hodit."
J: "Nebude."
B: "Ale bude."
J: "Tak tedy jinak... nebude, protože jsem skončil. Cody, on... chtěl po mně něco, co jsem nemohl udělat. A já si uvědomil, že tohle dělat nemůžu, hrát si na nějakého hrdinu a riskovat svůj život. Byl jsem sobec a vůči tobě jsem se zachoval hrozně."
Myslím, že měl co dělat, aby mi uvěřil. Jasně, po tom, jak jsem mu několik týdnů lhal, si právě teď může myslet, že se jen snažím o to, aby mě nechal a myslel si, že jsem skončil. Ale já opravdu skončil, nadobro. Už nikdy nic takového nechci dělat.
B: "Děláš si ze mě srandu nebo to myslíš vážně?"
J: "Smrtelně vážně. Byl jsem blb a ještě něco horšího. Omlouvám se za to."
Brian stále nevěděl, jak reagovat, plamínek pochybnosti se v něm pořád nacházel a já se mu nedivil, být to naopak, cítím to asi stejně. Ale rozhodně mě netěšilo, že mu dělá problém mi uvěřit, ale co jsem si způsobil, to si taky sežeru, že?
B: "A co po tobě ten Cody chtěl?"
Doufal jsem, že tuhle otázku mi nepoloží, protože nemám v plánu na ní odpovídat, cítím, že tohle je něco, co bych si měl nechat jenom pro sebe. Ale něco mi říká, že v jeho hlavě stejně koluje žárlivá myšlenka ve smyslu, že Cody po mně chtěl něco sexuálního... Brian svojí žárlivost už nedokáže skrývat tak dobře jako dřív.
J: "Něco špatnýho, ale já to neudělal a to je hlavní. Nemusíš se ale bát."
B: "Hádám, že víc mi k tomu neřekneš?"
J: "Ne, chci si to nechat pro sebe."
B: "Asi se s tím budu muset smířit. A fakt nekecáš a je konec?"
J: "Přísahám bohu."
B: "Tak v tom případě asi budu muset zrušit tu intervenci."
J: "Intervenci?"...Zadivil jsem se.
B: "Měl jsem plán... dobrej plán... zahrnovalo to tebe na horké židli, všechny koho znáš kolem tebe, spoustu proslovů a pro mě popcorn a colu."
J: "Jsem fakt rád, že se tomu vyhnu."
B: "Já vlastně taky."
Oba jsme se začali smát, bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme se s Brianem cítili tak v pohodě a ten pocit byl úžasný. Nedokážu pochopit, jak jsem mohl štěstí s Brianem vyměnit za pár hodin pocitu, že něco dokážu, když jsem vlastně nedokázal vůbec nic... jenom všechno podělat.
Už jen z toho důvodu jsem musel Briana znovu políbit a on se rozhodně ničemu nebránil. Myslím, že máme hodně co dohánět a začneme s tím už dneska v naší milované posteli, ve které jsme se spolu bohužel dlouhou dobu necítili moc v pohodě.
B: "Asi bychom se měli vrátit za tvojí mámou, myslím, že je z nás dost v šoku."
J: "Taky bych řekl. Nevím, co jí řekneme."
B: "Nejlepší by asi bylo utéct."
J: "To nám nevyjde."
B: "Ne no, sakra."
Oba jsme i přes obavy a nevědomí, co jí navykládáme, naklusali zpátky do obývacího pokoje. Koukala se na nás, jako bychom odněkud spadli a já se jí fakt nedivil, vždyť jsme byli jak šílenci. To, co jsme tu předvedli, rozhodně nebylo normální. A taky se hned dožadovala vysvětlení. Jenže ať jsem si chtěl vymyslet sebevětší lež, nakonec jsem došel k závěru, že bude lepší říct jí zkrátka pravdu. A vzala to jednoduše jako máma, chtěla mě roztrhnout jak hada, Briana nafackovat za to, že mi to dovolil a obou nám dala kázání, ale ve výsledku byla jednoduše šťastná, že jsem v pořádku a na Briana hrdá za to, že byl ochotný jí dokonce požádat o pomoc. A hrdost byla rozhodně na místě.
No comments:
Post a Comment