BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Celý den jsem byl jak na trní, což u mě rozhodně není zvykem. Navíc Jennifer znám, jsme... přátelé? Asi tak bych to řekl. I když to asi není úplně přesné vyjádření. Ale rozhodně si myslím, že svým způsobem k sobě máme blízko, zvlášť když přijde na Justina. A na toho teď rozhodně přišlo... a já se děsím toho, jak jeho mámě vysvětlit, že jsem dovolil a především nezabránil tomu, aby takhle bezdůvodně riskoval svůj mladý život, obzvlášť když jsem jí slíbil, že se o něj postarám, řekl jsem jí, že mi na něm záleží po tom, co... však vy víte, po tom plese. A to byl jeden z důvodů, proč za mnou nakonec přišla s tím, abych mu pomohl. A právě teď ho klidně, i když klidně ani trochu, nechávám takhle hazardovat. Myslím, že za to si vyslechnu opravdu pěkné věci a nejsem si zcela jistý, že jsem na to připravený. Vím, že mě nikdy nic jen tak nevykolejí, jsem jednoduše odolný vůči stresovým situacím... ale z nějakého mně neznámého důvodu, jednání s matkou mého... ehm, přítele... mě jaksi dostává do rozpaků.
Ted: "Briane?"
B: "Co je?"...Přecedil jsem mezi zuby, on se snad nenaučí klepat!
Ted: "Asi jsem měl zaklepat."
B: "To se ptáš nebo to konstatuješ?"
Ted: "Asi to druhý."
B: "Ty si fakt ztracený případ."
Ted: "Dal si mi tuhle práci, takže tu urážku přejdu."
B: "To se mi teda ulevilo. Vymáčkneš se už, proč si tady?"
Ted: "Chtěl jsem se zeptat, v kolik mám dneska dorazit na tu intervenci?"
B: "Bože můj... kolikrát mám ještě říkat, že dneska jdu zalarmovat Jennifer a že až zítra se ta intervence bude konat?"
Ted: "Jaj... tak pardon. Zítra tam budu jak na koni."
B: "Hlavně si připrav řeč, kterou Justina oslníš natolik, aby se přestal chtít nechat zabít."
Ted: "Hmmm... zapracuju na tom."
B: "To budeš hodnej,"...Neodolal jsem ironii. Ale vlastně hodnej bude, potřebuju jeho proslov, ať už bude sebevíc patetický, k tomu, abych Justina získal zase zpátky v jednom kuse a napořád.
Jakmile se za ním zase zavřely dveře, čekal jsem už jen na to, až se na hodinách objeví 18:00, abych se mohl sebrat a jít splnit svojí velkou misi. Takže hned jak se ten čas ukázal, nic, opakuji nic by mi nedokázalo zabránit v tom, abych odešel, a přesně to jsem udělal v naději, že se Tedovi nepodaří něco podělat, až tam bude zamykat.
V momentě, co jsem stál před domem paní Jennifer Taylorové, měl jsem žaludek na vodě. Nevím, čím to je... asi tím, že nejsem zvyklý jednat s rodiči lidí, se kterými šukám. To s Justinovo rodiči jsem jednal vlastně od samého začátku, ani nevím, co mě to tenkrát popadlo nastěhovat si ho domů, protože jeho otec mu chtěl udělat ze života peklo. Mělo mi to být správně fuk, takový já jsem a ne ten chlap, co mu dal střechu nad hlavou, aniž bych ho vlastně znal. A podívejme se, kde jsme teď... miluju ho a to tak bláznivě, že tu fakt stojím a doufám v to, že mi Jennifer pomůže.
J: "Briane?"...Zčistajasna se ozvalo za mnou.
Kurva, do hajzlu, já se snad poseru! Já jsem asi dostal infarkt, protože mi píchlo u srdce takovým způsobem, že kardiak by byl po smrti.
B: "Co tu, sakra, děláš?!"
J: "Já? Tady bydlí moje máma, pamatuješ?"
B: "Samozřejmě, že si tu pamatuju."
J: "A můžeš mi říct, co tu děláš ty?"
B: "Já... ehm... jenom jsem..."
J: "Ty na mě jdeš bonzovat, že jo?"
B: "A co když jo?"
J: "Briane, to snad nemyslíš...!"
Jennifer: "Co se to tady děje?"...Zničehonic se otevřely dveře.
J: "Ahoj, mami,"...Snažil se dělat jako by nic.
Jennifer: "Zlato? Co vy dva tady... kde se tu berete?"
B: "Šel jsem kolem."
J: "My jsme šli kolem,"...Opravil mě. Ale nevím nic o tom, že v tomhle případě existuje nějaké my.
B: "O tom nic..."
J: "Mlč,"...Špitl ke mně a šel obejmout mámu.
Nevěřil jsem tomu, prostě nevěřil. Nejen, že jsem se tady celej den nervoval kvůli tomu, jak Jenn vysvětlím, že Justin si hraje na strážce Pittsburghu, jenom aby se účastnila Justinovo intervence, ale ještě k tomu místo, abych se k tomu vůbec dostal, mě teď podle všeho čeká jeden pěkný rodinný večer ve společnosti, jak Jennifer, tak Justina, který mi to dá rozhodně pěkně sežrat. Skvělý plán si měl, Briane, fakt skvělý... a teď je v prdeli.
Jennifer: "Tak pojďte dál, udělám čaj."
B: "Pro mě kafe... prosím."
Jennifer: "Tak tedy čaj a kafe."
Rozhodně potřebuji něco silnějšího, než je čaj a vlastně i než je kafe, ale to se mi bohužel asi nesplní. Tak tedy pomodlit se a jít dovnitř, ať si to pěkně vychutnám.
Jennifer nás zavedla do obýváku a na nás obou bylo vidět, že jen čekáme na to, až se vzdálí do kuchyně, abychom se mohli začít dohadovat... bylo to takové ticho před bouří, možná tornádem.
Jennifer: "Za chvíli jsem tady."
J: "Dobře, mami."
B: "Počkáme, nespěchej."
Zatvářila se trošku nechápavě, ale nakonec nad tím asi jen mávla rukou a se slovy, ať se chováme jako doma, tedy spíš já, Justin tu doma je, se vydala do kuchyně.
J: "Zkus jí něco říct a..."
B: "A co? Zabiješ mě? Máš v tom praxi, viď? Sebevražda je podobná."
J: "Ty vůbec nevíš, co říkáš, Briane!"
B: "Vím to moc dobře... riskuješ svůj život kvůli ničemu."
J: "Kvůli ničemu to není... ale kdybys mě nechal mluvit, věděl bys, že..."
B: "Nezajímá mě, co mi chceš říct. Mám po krk těch tvých výletů do tmy, pohřeb ti prostě zařizovat nebudu, tak se s tím smiř. Mimochodem, kde si vůbec strávil noc? Cody byl tak štědrej?"...To jsem přeci nemohl říct, že ne?!
J: "Chováš se jako žárlivá holka!"
B: "Ehm, cože?"
J: "Jen se poslouchej a hned pochopíš. A byl jsem u Daphne, abys věděl."
Bože, já se z něho snad zblázním! Prej, že jsem jak nějaká žárlivá holka... co to, sakra, mele? Já nežárlím, prostě ne! A to, že byl u Daphne mě asi mohlo napadnout... avšak ulevilo se mi teď když už to vím. Ale ne proto, proč si myslíte, já nežárlím!
B: "Prostě s tím hned přestaneš."
J: "Mohl bys..."
Jennifer: "Tak se to nese,"...Přišla s úsměvem od ucha k uchu a my v tu chvíli nasadili úsměvy naprosto totožné.
J: "Voní to krásně."
B: "Jo nádhera."
Jennifer: "Tak si dejte. A už mi můžete říct, co vás sem přivedlo?"
S Justinem jsme se na sebe ihned podívali, a zatímco on věděl, že nehodlám odejít, aniž bych Jennifer všechno řekl, tak já věděl, že pokud to udělám, nebudu to s ním mít vůbec, ale vůbec jednoduché! A nebyl jsem si jistý, že to chci riskovat... záleží mi na něm a potřebuju ho, nesnesu jenom pomyšlení na to, že bych mohl nějak zapříčinit, že bych ho ztratil. Ale pokud nepromluvím, ztratit ho můžu taky a to mnohem horším způsobem. Bože, to je dilema!
No comments:
Post a Comment