BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
S Lindsay jsem zažil hezkých pár hodin. Do teď jsem si ani neuvědomoval, jak moc jsem jí ve svém životě postrádal, místo toho jsem se radši přesvědčoval o tom, že být nepřáteli je lepší, protože jsem jí tak alespoň mohl vinit za to, že se můj vztah s Gusem rozpadl. Ale ono to celé byla jenom moje vina, proto doufám, že teď už všechno bude lepší a já to zase nějakým mým šarmantním způsobem nepodělám. Popravdě jsem jí dokonce nabídnul, že může zůstat u mě místo, aby byla na hotelu, přeci jen rozměry Britinu umožňují, aby se tam nacházelo více lidí, než umožňoval loft, který byl přeci dost velký jen pro jednoho, ale vzhledem k tomu, že už má zaplacené i zbylé dny, co tu bude, tak to zdvořile odmítla, trochu mě to zamrzelo, což je ubohé, já vím, ale tak nějak myslím, že toho máme hodně co dohánět.
No a když odešla, tak jsem ještě chvíli zůstal sedět v jídelně a vzpomínal jsem na Debbie, na to, jak moc mi chybí vidět jí tu pobíhat mezi stoly, mohla se udřít do úmoru, ale i tak tu práci milovala. Jednu práci ale milovala ještě o něco víc a to starání se o mě a ostatní její syny. Byla ochotná pro nás udělat cokoliv. Vím, že jsem jí věčně pil krev, ale i tak mi vždycky kryla záda a já jí ani nikdy neřekl, jak moc jsem si toho vážil, že mi dělala mámu, nikdy jsem neměl odvahu říct jí, jak moc jí mám rád... ani v jejích posledních minutách, kdy jsem jí držel za ruku tak pevně až mě bolela a slzám jsem nechával volný průchod a poté když zavřela oči a už je nikdy neotevřela, v tu chvíli jsem měl pocit, že část mě umřela s ní.
Nicole: "Jsi v pořádku?"
B: "Co?"...Zaskočila mě.
Nicole: "Jestli si v pořádku... ale než řekneš, že jo, nevypadáš tak."
B: "Jen jsem... chybí mi tady."
Nicole: "To chápu, sice jsem jí neznala tak dobře jako ty, ale i já bych dala cokoliv za to, aby se tu aspoň na chvilku objevila."
B: "Ta ženská mě vychovala a já jí ani nepoděkoval."
Nicole: "Pořád můžeš."
B: "Je jistý, že skončím v pekle a jsem si jistý, že ona je v nebi."
Nicole: "Tak jsem to nemyslela."
Podíval jsem se na ní s jasným výrazem nepochopení. A pak mi došlo, jak to myslela, tahle ženská je rozhodně stejně šílená jako Debbie.
B: "Nebudu si povídat s kusem šutru."
Nicole: "Mohlo by to pomoct."
B: "To pochybuju, ale díky za radu."
Položil jsem jí na stůl bankovku a následně jsem se vydal pryč. Ale před jídelnou mě zastihl takový zvláštní nepříjemný pocit prázdnoty a samoty. Najednou mi došlo, že nemám nic a nikoho. A bylo mi z toho fakt mizerně. Ještě před 12 lety jsem měl kupu přátel, milující mámu, přítele, se kterým jsem chtěl strávit zbytek života a celkem hvězdnou kariéru. Teď? Mám Britin. Místo, kde jsem chtěl začít nový život s Justinem. Je možné, že bych mohl být ještě víc ubohý? Vždyť já si nechal místo, ve kterém jsme spolu měli zestárnout a umřít. A teď tam žiju s Emmettem, který jen zázrakem je na tom momentálně líp, než jsem kdy byl za posledních 12 let já. A nebudu lhát, jsem rád za to, že jsem Emmetta tenkrát našel v baru v tom žalostném stavu, protože jsem ho nejen dokázal zachránit před tím dnem, ke kterému pomalu, ale jistě mířil, ale především proto, že do mého života zase vrátil alespoň malou jiskru, mám ho rád, opravdu jo, možná jsem to nikdy nijak zvlášť nedával najevo, ale mít ho zpátky ve svém životě byl dobrý pocit. Umíte si asi tedy představit, jak dobře se cítím, když jsem si dokázal najít zase zpátky cestu k Linds a Gusovi. Ale i přes to mi chybí ta jistota mít při sobě někoho, koho můžu vidět každé ráno po probuzení, někoho, za kým můžu jít, když mám fakt mizerný den, někoho, do koho se můžu navážet a on mě nechá, protože mě má svým způsobem rád - chybí mi Justin, chybí mi Maikey a chybí mi i ten podělanej účetní Theodhor. A ano, chybí mi Kinnetic.
"Zdravím, pane Kinney."
Nebudu lhát, vůbec nevím, jak se ten kluk jmenoval a budu upřímný ohledně toho, že bylo opravdu zvláštní procházet se zase chodbami Kinneticu a vzpomínat na to, jaké to bylo ho vést. A při vzpomínce na to, jak Justin vymyslel jeho název, jsem se zkrátka musel přihlouple pousmát. Až si říkám, jak jsem se ho mohl jen tak vzdát, toho Kinneticu myslím. Jasně jako šéf jsem poslední měsíce stál úplně za hovno, v podstatě jsem se do práce chodil vyspat po kocovině a většinu prezentací dělala Synthia, vlastně dělala skoro všechno, proto jsem jí Kinnetic taky nakonec přenechal. Ale jednoduše Kinnetic byl jako moje dítě a království v jednom a já ho i přes to tak zanedbával a ve výsledku opustil. Možná kdyby tu byl ještě Ted, který mě vždycky tak nějak povzbudil a já si měl aspoň do koho rýpnout pro lepší pocit, i když to je důvod, proč jsem ho taky ztratil... ale jednoduše jakmile odešel on tak bylo jen otázkou času, než odejdu já.
Synthia: "Briane? Proboha!"
Soudě dle jejího výrazu rozhodně nečekala, že mě tu uvidí, vlastně bych řekl, že měla za to, že už mě neuvidí nikdy nikde. Řekl bych, že jsem se k ní tenkrát ani nezachoval moc fér, vůbec jsem to s ní neprobral a prostě jsem nechal Kinnetic převést pouze na ní, což jí oznámil papír v obálce, kterou jsem jí nechal na stole i s klíči a když se mi snažila dovolat, nezvedal jsem to a ve výsledku jsem si i změnil číslo... když nad tím tak přemýšlím, asi mě zabije.
B: "Ahoj."
Synthia: "Ahoj? AHOJ?!"
B: "Říkal jsem si, že takhle začít je asi blbej nápad."
Synthia: "Jsem ráda, že ti to došlo. A teď bys mi mohl vysvětlit, kde si ty dva roky, sakra, byl?"
B: "To je dlouhý příběh, unudil bych tě k smrti. Ale upřímně se ti omlouvám za to, do jaké pozice jsem tě tenkrát postavil."
Synthia: "Nechal si mi na stole obálku s tím, že tuhle firmu budu muset vést úplně sama a vypařil se neznámo kam... seš si jistý, že tohle spraví omluva?"
B: "Asi ne. Ale myslím, že kdyby ti to tak moc vadilo, tak bys Kinnetic někomu prodala."
Synthia: "Ty si myslíš, že bych ti to udělala, když vím, co tě stálo ho otevřít a vést ho? Miloval si to tady, neprodala bych ho."
B: "A stejně jsem se na něj nakonec vykašlal."
Synthia: "Jo, protože si měl zlomené srdce."
Mělo mě napadnout, že s tímhle začne i ona, ale nenapadlo, proto si dovede představit to prvotřídní protočení oči, co jsem předvedl.
Synthia: "Hledal tě tady, mimochodem. Řekl mi o Debbie, je mi to líto."
Docela mě to zaskočilo, protože jsem nad tím, jestli mě Justin vůbec hledal, než jsme na sebe narazili na hřbitově, vůbec nepřemýšlel. Vlastně jsem se na to najednou musel dívat z trochu jiného úhlu, poněvadž jestli mě Justin hledal, tak jeho představa, že by chtěl, abychom zase byli spolu, nevznikla jen tak z ničeho nic, musel o tom přemýšlet... ale na tom nezáleží.
B: "Už mě našel a zase odešel."
Synthia: "Co?"
B: "Poslal jsem ho pryč."
Synthia: "Já jsem asi nahluchlá, protože jsem si zcela jistá, že si řekl, že si ho poslal pryč."
B: "Tvůj sluch funguje perfektně,"...Ironicky jsem se pousmál.
Synthia: "Proč bys to dělal?"
B: "A proč by ne?"
Synthia: "Protože se milujete!"
B: "Milovali, minulý čas."
Synthia: "Briane, kluk, který ti změnil život a miluje tě způsobem, za který by většina lidí vraždila, je právě teď tady po 12 letech, co jste byli odloučení a ty se zmůžeš jenom na další lži a přetvářku?"
Když to podala takhle, tak jsem se cítil docela uboze, přeci jen má pravdu... oni mají pravdu všichni, dokonce i ta část mého mozku, která tohle všechno ví sama od sebe, ale nikdo se na to nedívá z mého pohledu. To mě opustila láska mého života. A opustil mě i několikrát předtím a vždycky to stálo za nic. Ale tentokrát? Tentokrát jsem měl pocit, že každý den umírám znova a znova a znova. Kdo z vás by dokázal lusknutím prstů odpustit něco takového?
No comments:
Post a Comment