BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Nikdy by mě nenapadlo, že se člověk může cítit až takhle mizerně jako právě teď já... posadit Guse do letadla bylo snad to nejtěžší, co jsem v životě udělal. Moc dobře si totiž pamatuju na to, jaké to bylo poprvé, bylo mu 5 let a stěhoval se do Kanady, pamatuju si přesně, jak bezmocně jsem se cítil, když jsem ho v autě políbil na čelo a byl jenom kousek od toho, abych se rozbrečel jako nějaký ubohý teplouš... ne, vlastně jako milující otec. A zažít to znova téměř do detailu jen o 12 let později nebylo ani o trochu snazší. Já ani vlastně nevím, kdy ho zase uvidím. Kdy budu mít tu možnost dokázat mu, že už opravdu nehodlám být otec na hovno.
A když jsme ještě k tomu po rozloučení se s těmi třemi zůstali s Lindsay stát sami v trapném tichu a ani jeden jsme nevěděli, co udělat nebo říct, to bylo teprve to pravé ořechové. Jak je možné, že v jednu chvíli nemusím vůbec nic řešit, protože už nic nemám a v další stačí potkat Justina a můj život je zase naprosto vzhůru nohama?
Lindsay: "Nezajdeme na kafe?"
B: "Měl bych jít."
Oba jsme promluvili nastejno, takže jsem v podstatě její otázku zachytil až po tom, co jsem domluvil. Její výraz byl jaksi v rozpacích, myslím, že sbírala dlouho odvahu na to se mě zeptat a když jsem jí takhle uzemnil, i když nevědomky, tak jí asi není zrovna příjemně. Za to já jsem tak trochu mimo, posledních několik let žiju v domnění, že jen při myšlence na mě se jí zvedá kufr a ona teď chce jít na kafe? Co se to se všema děje?
B: "Ehm... já... ne, že bych měl nějak nabitý program."
Lindsay: "To znamená jo?"
B: "Budu rád."
Linds se pouze usmála, no dobře spíš se vyděšeně zakřenila, ale dejme tomu, že se usmála a následně jsme se vydali do mého auta. Ani jsem se nemusel ptát, kam mám jet, bylo mi úplně jasné, že do jídelny. Celou cestu jsme samozřejmě mlčeli a v podstatě dělali, že tu ten druhý není, ani nevím, jestli jsem byl rád, že to nemusím řešit to, co je třeba za jízdy anebo, zda jsem se cítil fakt trapně... jo, rozhodně obojí!
B: "Kam si chceš sednout?"
Lindsay: "Můžeme támhle ke stolu, jestli chceš."
B: "Klidně."
Vydali jsme se rovnou tam a já jen netrpělivě čekal, odkud se vynoří ta bláznivka. Netrvalo dlouho a byla u nás. Fakt mě ta ženská děsí!
Nicole: "Koukám, že to tu máš rád."
B: "Je tu dobrý kafe... což si taky dáme."
Nicole: "A ještě něco?"
Lindsay: "Já ne."
B: "Taky mi to stačí."
Budu si protiřečit, ale najednou jsem se modlil za to, aby ta ženská nikam nešla a nejlíp si k nám přisedla. Protože jakmile odejde a my zůstaneme s Linds tváří v tvář bez možnosti útěku... jo to bude sranda.
Nicole: "Hned vám ho přinesu."
Jak tahle věta nezněla dobře! Hned by mělo znamenat hned, ale když vidím počet strávníků, kolik tu sedí a čeká na to, až si objedná, tak jsem si zcela jistý, že minimálně několik minut to trvat bude a za tu dobu může jít všechno do kytek!
Lindsay: "Takže..."
B: "Hmmm,"...Usmál jsem se, ale vlastně jsem se jen modlil, aby se stal zázrak.
Lindsay: "Je ti taky tak trapně jako mně?"
B: "Naprosto."
Věřte nebo ne, ale oba jsme se začali smát, najednou jako by mě všechna ta tréma nebo, co to bylo, opustila a já se mohl uvolnit. To ovšem neznamenalo, že jsem byl úplně v klidu ohledně toho, co si budeme muset vyříkat.
Lindsay: "To, co si udělal s Gusem bylo úžasný... opravdu si mu chyběl. Sice dělal, že je v pohodě, ale viděla jsem, že není, vážně tě ve svém životě potřebuje."
B: "Já vím... nezachoval jsem se správně, když jsem z jeho života zmizel a omlouval to tím, že je mu beze mě líp."
Lindsay: "To rozhodně ne. Ale abych pravdu řekla, ani já se nezachovala nejlíp."
B: "Co tím myslíš?"
Lindsay: "Myslím to, jak ses pokusil Guse získat do své péče... nezvládla jsem to."
B: "To my oba."
Lindsay: "Jo, ale ty si měl právo na to se tak zachovat, v podstatě jsem ti nedala na vybranou, snažil se s ním být v kontaktu, ale já se o to moc nesnažila, neustála jsem rušila plány, co sis s ním dělal kvůli naším plánům, moc často jsem ho k tobě nepouštěla... slíbila jsem ti, že nedovolím, aby na tebe zapomněl a přitom jsem pro to nic neudělala. Jenže když mi pak přišel ten dopis... tak místo, abych uznala svojí chybu, začala jsem tě nenávidět, bylo to snazší."
Slyšet od ní tohle přiznání bylo... já ani nevím. Čekal jsem na to, až mi tohle řekne několik dlouhých let, zatímco jsem jí nenáviděl, i když mi ve skutečnosti strašně chyběla. A teď když mi to konečně řekla, necítím úlevu, protože vím, že ani já se tenkrát nezachoval správně.
B: "Ani já jsem to nezvládl. Od chvíle, co se narodil, jsem se o něj nijak zvlášť nestaral, jo tenkrát jsem si myslel, že stačí, co dělám - vypsat šek a občas ho pohlídat, i když ho ve skutečnosti většinou hlídal Justin. Ale jednoduše jsem se v jeho životě nijak neangažoval a pak si řekla, že se stěhujete do Kanady a já věděl, že ho ztratím, nechtěl jsem ho nechat jít, ale jo tys mi slíbila, že na mě nezapomene, tak jsem ho jít nechal. A i když si mi setkávání s ním nijak neusnadňovala, mohl jsem se snažit jezdit častěji a promluvit si s tebou i Mel o tom, že se něco musí změnit... nemusel jsem tě hned tahat k soudu."
Vyslovit to nahlas? Jo, teď teprve jsem pocítil úlevu. Tohle mi leželo na hrudi v podstatě od doby, co jsem se rozhodl tahat Lindsay k soudu. Už tenkrát jsem si uvědomoval, že tím nejen zničím Gusův život, protože ho dost možná připravím o milující matky a sestru, ale taky jsem věděl, že si zničím přátelství s nimi, a když jsem nakonec prohrál, prohrál jsem doslova a do písmene, prohrál jsem svého syna, svojí nejlepší kamarádku a část sebe samého.
Lindsay: "Nemůžeme to prostě hodit za hlavu? Gus nás potřebuje oba... a ať už si to přiznáš nebo ne, i my dva se potřebujeme. Chybíš mi, Briane."
B: "I ty mně chybíš, Lindsay."
Myslím, že nebylo třeba říkat víc. Oba jsme pět let žili v tom, že se nenávidíme, ačkoliv jsme se vlastně vůbec nenáviděli, chyběli jsme si. Proto jsme mohli udělat jediné, užívat si naše znovupřátelství nad šálkem kávy, co nám Nicole vzápětí přinesla.
No comments:
Post a Comment