BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Nebylo to pro mě zrovna snadné, ani před její smrtí jsem sem už nijak zvlášť nechodil, natož teď po její smrti, ale zkontrolovat jídelnu je zkrátka nezbytné, protože nevím, kde jinde můžu hledat, i když je asi dost velká blbost, aby byli tady, když jim to ani ne za dvě hodiny letí. I tak jsem ale šel dovnitř a hned jsem uviděl tu bláznivou ženskou, která to tu po Debbie převzala. Vlastně je i docela milá, to ta její šílená povaha mě ale děsí, jako by snad Debbiin duch přešel do ní a to ještě před její smrtí a z toho mi doslova běhá mráz po zádech. Proto když jsem se pečlivě přesvědčil o tom, že tu vážně nejsou, chtěl jsem odejít a pokračovat v hledání, ačkoliv jsem nevěděl kde, jenže...
Nicole: "To odejdeš, aniž bys pozdravil?"
B: "Zdravím,"...Křečovitě jsem se usmál a chtěl jsem rychle zmizet.
Nicole: "Ne tak rychle... už si mluvil s Justinem?"
B: "Cože? Jak vy o tom víte?"
Nicole: "Už tu párkrát byl, je to zlatíčko."
B: "Jo úplnej brouček... a teď mě omluvte, mám něco na práci."
Nicole: "To tě nikdo nenaučil slušnému chování?"
B: "Někdo jo,"...Přiznal jsem tiše... jenom Debbie tu pro mě byla, pokud šlo o tohle. A byla by i úspěšná, kdybych nebyl věčně tak tvrdohlavý.
Nicole: "Řeknu ti něco, co by ti řekla ona, kdyby tu teď byla... nezahoď tu šanci být se svojí životní láskou jen kvůli věcem, které zkrátka nevyšly podle tvých představ."
Reflexně jsem zakroutil očima, ačkoliv jsem jí vlastně dával za pravdu. V hloubi duše vím, že bych to neměl jen tak zahodit, zvlášť když se i přes tak dlouhé a bolestivé odloučení s Justinem pořád stejně milujeme... ale já na to zkrátka nejsem připravený, nedokážu mu odpustit lusknutím prstů a prosit ho, aby tu zůstal, nejen, že by to nebylo fér, ale ani toho zatím nejsem schopný, možná nikdy nebudu.
Nicole: "Já bych ti jednu..."
B: "Nejste první a děsíte mě, takže pokud dovolíte, budu muset jít."
Už jsem se nenechal nijak zastavit a fakt rychle jsem jídelnu opustil. Když jsem však nasedl do auta, došlo mi, že jsem v dost zoufalé situaci. Jsem připravený udělat něco, o čem jsem myslel, že to nikdy udělat nedokážu a to napravit vztah s mým synem, ale jak se zdá, tak k tomu nebudu mít ani příležitost vzhledem k tomu, že ho nemůžu najít. A nejhorší na tom je, že číslo Linds mám stále v telefonu, alespoň myslím, že je pořád její a i přes to na něj nedokážu zavolat, protože jsem si dost jistý, že kdyby na displeji viděla moje jméno, tak to ani nezvedne a i kdyby jo, co bych jí asi tak řekl? Naposled, když jsme spolu mluvili, dali jsme si jasně najevo, že jediný vztah, co budeme v budoucnu udržovat je ten, co se týká Guse. Proto jsem došel k jedinému možnému závěru a to k takovému, že budu sedět jako trouba na letišti, dokud se tam neobjeví a doufejme, že mě tam nějaká špekatá ochranka nebude považovat za úchyla, co si hledá další oběť.
Když jsem tam však tak vysedával, ani nevím, jak dlouho už, zmocnila se mě panika, bylo chvíli před půl desátou a já věděl, že co nevidět se tu ukážou a neměl jsem ani páru o tom, co vlastně řeknu, čím ho přiměju mě vůbec poslouchat a chtít se mnou mít nějaký vztah, i kdyby jenom přes telefon. Jak ho vlastně přiměju mít mě rád?
Jenže na tyhle otázky se zdá zjistím odpověď opravdu hodně brzy, protože právě teď celá jejich bláznivá rodinka vešla vchodovými dveřmi a bylo to tak zvláštní, ale přitom... já ani nevím, byl to vážně dobrý pocit všechny vidět po tak dlouhé době. Jako bych najednou i zapomněl na to všechno, co se mezi mnou a Linds stalo, protože mi ve skutečnosti chybí víc, než jsem ochotný připustit. Mel, i když mi pije krev od samého začátku, jsem taky viděl opravdu rád. S J.R. jsem si taky vybudoval vztah, když jsem jezdíval za Gusem a Gus? Bože, vypadal úplně jako já. Byl už tak velký, tak dospělý. Nikdy jsem nechtěl nic tak moc jako ho obejmout.
Najednou jsem však zamrzl a dokonce jsem si i ulevil, když si mě nevšimli a šli si stoupnout rovnou do fronty, část mě totiž chtěla jednoduše utéct a zase se zavřít doma, kde mě nikdo kromě Emmetta neotravuje, ale nakonec jsem si řekl, že je asi na čase poslouchat všechny ty rady, kterých se mi v poslední době dostalo...
B: "Ahoj."
Všichni čtyři se ke mně otočili a všem se následně na tváři usadil úplně stejný výraz - šokovaný. No možná jediná J.R. vypadala, že mě asi ráda vidí, jenže ta ani neví, proč jsem přestal jezdit, takže je jasné, že ráda vidí svýho strejdu. Ale Linds a Mel? Kdyby tak pohledy uměly zabíjet. Jenže nejvíc mě zajímal Gus a ten se tvářil tak nějak zranitelně, nemohl jsem odhadnout, zda mě víc rád vidí anebo si přeje, abych tu nebyl. Cítil jsem se hrozně... jsem ten samý mizerný táta jako můj otec.
Lindsay: "Briane?"
Gus: "Tati?"
Ani nevím, co z toho znělo líp. Lindsay to řekla takovým způsobem, že mě to pohladilo po duši, ale od Guse jsem mohl slyšet ten nazlobený tón, i přes to mi však oslovení 'tati' vykouzlilo úsměv na tváři.
Melanie: "Co tady, sakra, děláš?"...Bože, jak mi chyběla, hned mám chuť jí poslat někam.
Linds: "Mel, nech toho,"...Z nějakého mně neznámého důvodu se mě zastala.
J.R.: "Strejdo, kde ses tu vzal?"
B: "Jsem tady, protože doufám, že se mi podaří něco napravit,"...Podíval jsem se na Guse.
Gusova reakce byla... já nevím, děsivá? V očích jsem mohl vidět to, co vždy vidí ostatní, když se snažím být drsňák a to to, že chci být taky milován někým, kdo pro mě moc znamená, ale ve tváři má ten samý výraz taky a ten říká, že je už příliš pozdě.
Gus: "Nemám zájem."
Bolelo to, nebudu lhát, ale chápal jsem ho. Byl zraněný, já jsem si to zažil se svým otcem nesčetněkrát a vždy, když už jsem myslel, že mě to nemůže bolet, tak bolelo a ještě víc. Jenže já už takový být nechci, chci tu pro něj být a on to bude muset překousnout, i kdyby to mělo trvat roky.
B: "Podělal jsem to, to mi říkat nemusíš, nikdo z vás. Ale jsem tvůj táta, uvědomuju si, že jsem ve tvém životě moc nebyl a nebudu to svádět na to, že bydlíš daleko nebo snad na to, že si myslím, že beze mě se máš líp, protože teď už vím, že je to blbost, že mě potřebuješ, stejně jako já potřebuju tebe. Mám tě rád, si můj syn a já udělám, co budu moct, abych to napravil, i kdyby to mělo trvat do konce mýho života."
Gus se na mě podíval se skleněnýma očima a jeho ústa se třásla, ničilo mě ho takhle vidět, ale věděl jsem, že je to lepší, než aby mě hned poslal někam. A Linds s Mel podle všeho neměly nic proti mému proslovu, protože na mě obě koukaly s úžasem v očích... divný, já vím.
Gus: "Jak můžu vědět, že se na mě zase nevykašleš?"
B: "Protože nevykašlu."
Gus: "Tati, ty... to je tvoje specialita slíbit něco a nakonec udělat opak."
B: "Já vím a nedivím se, že mi nevěříš, taky bych si nevěřil. Ale i přes to ti slibuju, že tu pro tebe od teď budu, jak jen to půjde. Prosím, dovol mi to,"...Zničehonic se mi zlomil hlas.
Počítal jsem s tím, že se mnou bude ještě bojovat, ale bylo mi to jedno, chtěl jsem být jednoduše v jeho životě, děj se, co děj... jenže místo toho se stalo něco úplně jiného - objal mě, tak pevně, že jsem pomalu popadal dech a následně začal brečet, objal jsem ho proto ještě víc. Ani nemůžu vyjádřit, jak moc dobrý pocit to byl. Sice mi bylo jasné, že tohle všechno nevyřeší, ale na ten malý moment jsme byli jako každý normální otec se synem.
No comments:
Post a Comment