BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Měl bych si nafackovat! Jasně jsem si řekl, že jsem s Justinem skončil a i přes to se mi pořád nějak daří o něm přemýšlet a zvažovat to, zda bych tomu přeci jen neměl dát šanci. Dokonce i tady v Kinneticu se Synthii podařilo, abych opět přehodnocoval svoje rozhodnutí ho nechat jít. Já vím, že jsem 12 let čekal na to, až ho zase spatřím, snil jsem o tom každý den, dokonce i když jsem si myslel, že jsem ho dostal z hlavy, tak podvědomě jsem si ho vždy s něčím dokázal propojit... takový vliv na mě měl stovky kilometrů daleko! Tak si představte, jaký vliv na mě musí mít, když je jen pár, kdo ví jestli, kilometrů daleko! Každý orgán, každá kost, každá buňka v mém těle za ním chce jít a vylíbat mu duši z těla! Jenže i tak je tu pořád ta část, která se odmítá znova spálit.
Synthia: "Chybí ti to tady?"
B: "Ehm... jo. Chybí mi to tady, něco jsem tu vybudoval a byl jsem na to hrdý, vedl jsem Kinnetic rád, ale na tom už nesejde, podělal jsem to."
Synthia: "Pořád to můžeš napravit."
B: "Co tím myslíš?"
Synthia: "Můžeš se vrátit. Věř mi, že manžel by ocenil, kdybych trávila víc času doma."
B: "To... to nejde. Ale vážím si toho."
Synthia: "Proč by to nešlo? Vedl si to tady řadu let, klienti tě milovali..."
B: "Je to tvoje firma."
Synthia: "Možná je na papíru moje jméno, ale oba víme, že je tvoje, ať si to přiznáš nebo ne."
Nebudu lhát, ta nabídka zněla v mé hlavě jako rajská hudba, ale i tak jsem musel odmítnout. Nepřišlo mi to správné, Kinnetic jsem na Synthiu bez zeptání hodil, protože jsem si v životě procházel asi tím nejhorším obdobím a ona tu za ty dva roky dokázala hodně, a i když jsem bezcitná svině, kterou nikdo nezajímá, vím, že na to jednoduše nemám nárok. Navíc ani nejsem připravený se do toho zase vrhnout po hlavě. I přes to jsem jí ale slíbil, že o tom budu uvažovat.
Hned potom jsem se konečně vydal domů v naději, že mě Emmett nějak zabaví, abych nemusel přemýšlet nad Justinem a především nad tím, zda mu dám druhou... pardon, už několikátou šanci.
Emmett: "Tak jak to dopadlo s Gusem?"
B: "Taky tě zdravím. Měl jsem se fajn a co ty?"
Emmett: "Nech si toho a mluv."
B: "Nejsi nějak energickej?"
Emmett: "Odpovíš mi konečně?"
B: "Šlo to... dobře."
Emmett: "Jen dobře?"
B: "Šlo to líp, než jsem čekal. Asi mi ještě úplně neodpustil, ale ani mě nikam neposlal, dokonce mě objal a slíbili jsme si, že se budeme snažit náš vztah napravit. Spokojenej?"
Emmett: "To je úžasná zpráva!"...Vrhl se mi kolem krku.
B: "Emmette?"
Emmett: "Abys ode mě náhodou něco nechytil,"...Zakřenil se.
Ale musím uznat, že jeho objetí bylo... no řeknu, že nebylo otravné ani ponižující. Dokonce mě to přimělo k úsměvu, který, díky bohu, nezaregistroval.
B: "A pak jsem byl s Linds na kafi."
Emmett: "Co?"
B: "Jop. Posadili jsme ty tři na letadlo a pak mě pozvala na kafe."
Emmett: "A to šlo jak?"
B: "Řekněme, že jsme dokázali překousnout oba naši hrdost a usmířit se."
Emmett se už chystal k dalšímu objetí, ale můj výraz ho zarazil, tak mě jen "chlapácky" poplácal po rameni... i když jsem měl pocit, že mě spíš pohladil.
Emmett: "Kolik dobrejch zpráv pro mě ještě máš?"
B: "Synthia mi nabídla Kinnetic zpátky."
Emmett: "Cože? Tys tam byl? A ona tě nezabila a místo ti ho nabídla zpátky?"
B: "Ano byl. Ne nezabila. Ano nabídla."
Emmett: "A co si řekl?"
B: "Že o tom budu přemýšlet."
Emmett: "Si na hlavu? Musíš s tím souhlasit."
B: "Dal jsem jí ho z nějakého důvodu."
Emmett: "Jo a ten důvod právě teď sedí u Jennifer doma a doufá, že se tam ukážeš."
Hodil jsem po něm ne moc milý obličej a vydal jsem se do lednice pro vodu. Opět jsem si s tím dokázal spojit Justina a první noc, co jsme spolu strávili, tenkrát jsem fakt nevěděl, do čeho jdu!
Emmett: "Před tímhle neutečeš, Briane. Řeknu ti to takhle, buď to se přeneseš přes ten fakt, že ti Justin zlomil srdce a necháš ho, aby ti ho dal zase dohromady, anebo ho necháš odejít, tentokrát už nadobro a do konce života se budeš užírat tím, že si debil."
Jen jsem pokrčil rameny a zalezl jsem si do ložnice, nějak jsem na tu jeho nově nalezenou optimistickou náladu neměl ani pomyšlení. Ale když jsem následně ulehl do postele, tak se mi zamotala hlava, když jsem si v ní přehrál každé slovo, co mi Emmett řekl. Měl pravdu, šokující! Pokud ho opravdu nechám jít, nebudu se mít ani o trochu líp... naopak s ním bych mohl.
Nějak mě ty myšlenky ale zmohly, lépe řečeno jsem se jim snažil zabránit a tak jsem se raději oddal slastnému spánku... který byl víc slastný, než jsem chtěl - díky Justinovi v mém snu, samozřejmě!
Emmett: "Bri-ane... Briane!"
B: "Jestli si mě vzbudil bez pořádnýho důvodu, tak ti přísahám..."
Emmett: "Šetři si dech a vstávej."
B: "Začínám si myslet, že je čas, aby ses odstěhoval."
Emmett: "Šup,"...Plácl mě přes zadek - neskutečný!
B: "A můžeš mi říct proč?"
Emmett: "Protože jdeme ven... už se nebudeme schovávat doma, začneme zase trochu žít."
B: "O čem to mluvíš, ty blázne?"
Emmett: "Jdeme do Babylonu."
Tak a je to oficiální, Emmett se naprosto pomátl! On chce, abych spáchal společenskou sebevraždu! Dovedete si vůbec představit všechny ty pohledy, co se na mě upnou, až tam... omyl, kdybych tam vešel?!
B: "Zapomeň."
Emmett: "Ani omylem... prostě tam jdeme."
B: "Nejsem sebevrah."
Emmett: "Ne, jsi Brian Kinney - nic mě nezajímá, nic a nikoho neřeším, nemám city, dělám si, co chci a koho chci, kdy chci."
Nebudu lhát, proslov to byl dobrej, dokonce tak dobrej, že jsem se z tý postele opravdu vyhrabal a připravil se. Skoro jsem se dostal i do bodu, kdy jsem se v zrcadle slovně motivoval, ale až tak jsem sám sebe nakonec neponížil. A když jsem následně viděl, jak se Emmett ohákl, měl jsem alespoň malou naději na to, že mě si při příchodu nikdo nevšimne.
No comments:
Post a Comment