BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
Přiznávám, že každou minutou, co jsme byli blíže k Babylonu, se zvyšovaly moje pochybnosti. A věřte, že nejste jediní, kdo se nad tím pozastavuje, i já si uvědomuju tu ubohou existenci, kterou jsem se stal. Sice jsem na to neměl zrovna titul jako Justin, ale byly doby, kdy jsem byl král Babylonu, všichni mě chtěli, ale nikdo mě nemohl mít, pokud jsem to nechtěl já, což si přiznejme, že ve velké části případů jsem chtěl. Pak sice přišla ta dohoda s Justinem, která jasně říkala, že s nikým víc než jednou a vlastně i nálepka, že už nejsem single, ale pořád jsem měl velké šance na to si užít. Když jsem však po výbuchu v Babylonu přehodnotil celý svůj život a nechtěl jsem nic víc, než to, abych byl Justinův manžel a on zase mým, už jsem netoužil po tom trávit každou noc ve společnosti toho nejvíc sexy kluka, protože už jsem ho měl, Justin byl jediný, s kým jsem chtěl být. A opět se dostáváme do toho bodu, jak uboze a pateticky to zní, ale je to tak. A po jeho odchodu už zkrátka nebylo nic stejné ani jsem se nevrátil do starých kolejí, jo sex jsem pořád potřeboval a i jsem si ho dopřával, ale jednoduše už jsem z toho neměl takové potěšení, a když jsem se nakonec rozhodl, že svůj život překopu, abych se přes Justina přenesl zahrnovalo to i tu část, že jsem opustil Babylon a teď po mě jako Honeycutt chce, abych se tam vrátil?
B: "Tak v kolik tě mám vyzvednout?"...Zastavil jsem před Babylonem a v podstatě jsem se krčil za volantem.
Emmett: "Musím znovu vytáhnout ten proslov o tom, že si můžeš, sakra, dělat, co se ti jen zachce a ostatním je do toho nic? Věř mi, nikdo si tě ani nevšimne. Pokud ovšem to není ten problém?"
Já, sakra, ani nevím, co je můj problém! Jo, nechci, aby na mě všichni zírali a říkali si o mně, kdo ví co, dokonce i přes to, že jsem se vždy pyšnil, jak mě názory druhých nezajímají. Ale zároveň mě děsí představa toho, že si mě vážně nikdo ani nevšimne, že pro všechny už jsem dávno zapomenutý a novým králem Babylonu je nějakej podělanej nagelovanej sexy kluk!
Emmett: "Musíš se přes to přenést, Briane. Jsi člověk, nejsi žádná nadpřirozená bytost, ale člověk a tomu nezbývá nic jiného, než zatnout zuby a prostě to skousnout. Jinak budeš doma zavřený do smrti a pak mi na smrtelný posteli budeš vyčítat, že si se mnou musel sledovat každej večer telenoveli."
Uznávám, že jsem se musel zasmát, Emmett má opravdu někdy přímo kouzelnou pusu, která občas slouží i k něčemu jinému, než k tomu, k čemu jí tak moc rád vždy používal.
Emmett: "A kdo ví, třeba potkáš novou spřízněnou duši, když odmítáš tu starou."
Nevěděl jsem, jestli to bylo víc k smíchu anebo děsivé... původně jsem neměl najít ani tu první, Justin se mi zkrátka připletl do života a už neodešel, no vy víte, jak to myslím, ale i když už nejsme spolu, pořád ho miluju. A děsivá na tom byla ta představa, že bych se snad zamiloval do někoho jiného, protože už z logického hlediska to u mě nepřipadá v úvahu a myslím, že moje srdce bylo vytvořeno jen pro jednu osobu, která si s ním bohužel dělá, co se mu zlíbí.
B: "Prosím tě, jdeme dovnitř dřív, než řekneš další ptákovinu."
Emmett se vítězoslavně usmál a zamířil ke vchodu, za to já jsem se za ním táhl s ne moc nadšeným výrazem. Když jsme však následně prošli dveřmi, všechny obavy jako by se najednou rozplynuly do vzduchu. Ten pocit, ten adrenalin, ten tlukot srdce, co jsem vždy cítil, byl najednou zpátky, najednou jsem se zase cítil jako ten pubertální třicátník, co mohl mít, koho chtěl a všichni ho uctívali.
"Hele, to je Brian Kinney, on není mrtvej?" tohle mi trochu ubralo na úsměvu, to uznávám, ale když jsme se na sebe s Emmettem následně podívali, nešlo odolat, začali jsme se smát jako nějací pošuci. Možná jsem byl pro většinu lidí tady mrtvej, ale rozhodně podle jejich výrazů, nejsem zapomenutej.
Emmett: "Vidíš, zvládl si to, buď... a do prkýnka dubovýho."
B: "Co, co je?"
Emmett: "Podívej se k baru."
Ohlídl jsem se a koho jsem tam neviděl sedět? Maikeyho a Theodhora, dva lidi, který jsem tu právě teď nepotřeboval! Sice s Maikeym už máme tu chvilku 'po letech' za sebou, ale pořád - nejsme zpátky tam, kde jsme byli, možná ani nikdy nebudeme. A co se týče Teda, u toho to mám zkrátka podělaný asi doživotně.
Emmett: "Myslím, že teď už můžeme jít domů,"...Otočil se k odchodu.
B: "Tak to prrrr,"...Chytil jsem ho za triko a přitáhl ho zpátky.
Emmett: "Měl si pravdu, tohle byla chyba."
B: "Už si s nimi mluvil, tak co děláš?"
Emmett: "Jo a hned po tom jsem se opil a Maikey mě musel doslova odnést domů."
B: Jsem si jistý, že pro to mají pochopení, to já se jim hnusím."
Emmett: "Ale..."
B: "Nebuď padavka, zvlášť v tom ohozu, co na sobě máš a jdi ukázat ostatním, jak se tancuje... potřebuješ to."
Emmett se sice zakabonil, ale nakonec zahodil veškeré zábrany a opět v sobě našel tu část svého ztraceného já, která tu vždy tak s chutí nakroucela zadkem.
Já mezitím zamířil na bar, abych si objednal, byl to fakt dobrý pocit a moc pěkný barman. Nebudu lhát, chtěl jsem pokřtít svůj návrat mezi živé.
Maikey: "Ahoj."
Shit. Fakt jsem doufal, že se tomuhle vyhnu, ale co bych mohl chtít, když jsem v podstatě seděl naproti němu a toho účetního... ale kde ten, sakra, je? Oh, zdá se, že Emmett nebo možná jeho zadek je pro něj větším magnetem, než jeho slib Blakovi.
B: "Co chceš, Maikey?"
Maikey: "Překvapuje mě, že tě tu vidím."
B: "Jsem si dost jistý, že ani ty tu nějak často nevysedáváš."
Maikey: "Vlastně jsem tu dneska poprvé po hodně dlouhé době, s Tedem jsme si řekli, že by nebylo špatný zavzpomínat."
B: "Boží,"...Zakroutil jsem očima nad tím, že ze stejného důvodu jsme tu s Emmettem, jak je tohle vůbec možný?
Maikey: "Jak je na tom Emmett?"
B: "Proč se ho nezeptáš sám? Nebo se pak zeptej Teda."
Maikey: "To můžu, ale snažím se vést konverzaci s tebou."
B: "Proč, Maikey? Profesor je ze hry, tak zas běžíš za mnou?"
Maikey: "Ty si fakt vůl, Briane."
Vůl nebo ne, dal jsem mu volnost, kterou potřeboval. Od svých 14 let mě následoval na každém kroku, miloval mě, i když věděl, že mu nemůžu nabídnout to, co chce, stál při mě, i když jsem se k němu choval jako ke kusu hadru a když jsem nakonec stál úplně za hovno, věděl jsem, že ho před tím musím ochránit a za tím názorem si pořád stojím.
B: "Tak proč tu pořád jsi? Běž... někam prostě."
Maikey: "Kdy konečně pochopíš, že nepotřebuju, aby si mě před sebou chránil? Jo, možná si tenkrát myslel, že nechat mě jít, bude pro mě to nejlepší a vlastně i já si to myslel, ale copak to nevidíš, že nic z toho není lepší? Byli jsme nejlepší přátelé tolik let, tak mi neříkej, že tobě tohle vyhovuje?"
Nic jsem na to neřekl, protože i když měl pravdu, tak jsem jednoduše nemohl říct, že mě tohle vytáčí stejně jako jeho. Chybí mi, opravdu moc, ale dal jsem mu možnost naučit se žít beze mě, protože v hloubi duše vím, že je to tak pro něj lepší.
A Maikey po chvíli díky bohu pochopil, že nemá cenu se mnou ztrácet čas a odešel pryč. Nebudu však tvrdit, že jsem se cítil líp, protože vím, že jsem to podělal, mohl jsem dostat svého nejlepšího přítele zpátky, ale radši jsem zase poslechl to, co si myslím, že je správné, i když je to ve výsledku asi pěkná hovadina.
A když jsem následně vypil svojí skleničku Jima Beama, chtěl jsem se jít s tím milým... pardon sexy barmanem seznámit trochu blíž, ale stalo se něco, co jsem nečekal. Stal se Justin.
No comments:
Post a Comment