BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Ráno jsem se probudil naprosto zpocený, sen o Brianovi byl toho rozhodně důvodem a bohužel to nebyl ten erotický. Nýbrž to byla má představa o tom, jak pravděpodobně bude vypadat naše setkání, pokud k němu vůbec někdy dojde a rozhodně nebude pěkné. Musel jsem se posadit a rozdýchat to, najednou mi bylo vážně mizerně. Jsem tu už pár dní a zatím jsem nebyl schopný udělat vůbec nic proto, abych ho našel, abych ho nějak zkontaktoval. Přitom mi jeho pravděpodobné číslo leží na dně kapsy kalhot. Bylo by tak snadné ho vytočit a zavolat mu, třeba by se ukázalo, že naším osudem bylo se jednoho dne zase najít, ať už by to pak dopadlo jakkoliv... mám totiž pocit, že je to mezi námi pořád takové neuzavřené. Když jsem tenkrát odjel, nebrali jsme to úplně jako rozchod, spíš takové odloučení, i když část mě a nejspíš i Briana věděla, že to je konec, ale zkrátka vím, že je tu spoustu nedořešených věcí, o kterých bych s ním chtěl mluvit. Zároveň mám ale strach z toho, že když se mi ho podaří zkontaktovat, jenom se to zhorší pro nás oba, já zjistím, že mě k smrti nenávidí a on akorát bude prožívat všechnu tu bolest znova. Bylo mi 17, když jsem ho potkal a myslel jsem, že s ním strávím zbytek svého života, teď o 17 let později se ale bojím toho, že strávím zbytek života s výčitkami, že jsem se ho vzdal a ani jsem to s ním nebyl schopný řádně uzavřít tak, jak si zasloužil.
Máma: "Zlato, ty už si vzhůru?"
J: "Jo nemohl jsem spát."
Máma: "V kolik si přišel?"
J: "Asi ve 3 ráno, ještě jsem byl s Maikeym, Linds a Tedem."
Máma: "Jak to Maikey zvládal?"
J: "Ehm... šlo to, celkem... dokud na něj Lindsay nezačala křičet kvůli Brianovi."
Máma: "Proč, proboha?"
J: "Protože ho nepozval na pohřeb... vlastně asi spíš, protože ho o Debbie neinformoval."
Máma: "Jako, že to Brian neví?"
J: "Jo."
Máma: "Zlato, on to ví... tohle prostě musí vědět. Vím, že za Debbie chodil domů, když tam Maikey nebyl, říkala mi to... věř, že o tom ví."
J: "Tak proč nebyl na jejím pohřbu?"
Máma: "Protože je to Brian, zlato. Byla pro něj mámou a myslím, že jednoduše nechtěl být viděn, jak je z toho zničený."
Bylo zvláštní tohle slyšet a zavzpomínat si na to, jak se ohledně Briana cítila, když zjistila, že on je ten tajemný BRIAN, se kterým se její syn začal stýkat... a teď se zdá, že ho zná možná lépe, než já. Pořád se bojím, že o Debbie neví, ale už ne tolik, přeci jen byla jeho máma a tohle je něco, o čem nějak vědět zkrátka musí.
Brian se mi nějak začínal zase rozléhat v hlavě a tak jsem usoudil, že bude lepší jít na vzduch a zkusit přijít na jiné myšlenky. Jenže to nakonec bylo mnohem těžší, než jsem si myslel. Vzduch ty myšlenky na něj totiž akorát povzbuzoval, bylo to jako bych měl v hlavě doslova hurikán o Brianovi. 12 let jsem ho neviděl a stejně dokáže to, co vždy - stát se během chvíle prioritou v mém životě.
Nějak se mi zase podařilo skončit před jídelnou, najednou jsem měl ještě větší dojem, že není správné tam chodit a chtěl jsem zase odejít, jenže pak jsem tam zahlédl Lindsay a vydal jsem se dovnitř.
J: "Ahoj, Linds."
Lindsay: "Justine,"...Vstala, aby mě objala.
J: "Proč si tu sama?"
Lindsay: "Hmm... tak nějak jsem to tady chtěla vidět, Mel nemohla, bylo by to na ní moc být tady, tak zůstala s dětmi na hotelu, aby zabalila."
J: "Já myslel, že zůstanete, kvůli Emmettovi."
Lindsay: "Já zůstanu, ale Mel se musí vrátit, má toho teď v práci hodně a tak vezme děti s sebou."
J: "Aniž by se Gus viděl s Brianem?"
Lindsay: "Ty snad víš, kde je?"
J: "Myslel jsem, že na něj třeba máte číslo..."
Lindsay: "Já ho z telefonu smazala hned po tom, co se stalo, Mel udělala to samé a Gus to udělal, když se s Brianem přestali vídat, Gus na něj začal být naštvaný za to, že v jeho životě není víc, snažila jsem se mu vysvětlit, že to není tak snadné, ale zkus vysvětlit něco puberťákovi."
J: "Chápu, byl jsem ten puberťák,"...Zasmál jsem se.
Lindsay: "Asi tak. No a Brian se nějak zatvrdil s tím, že pro Guse bude lepší, pokud se mu nebude plést do života..."
J: "To nechápu, nejdřív si ho chce vzít do péče a nakonec se ho vzdá... to zkrátka nezní jako on."
Lindsay: "Justine, toho Briana, co jsem znala, už neznám, nevím, kým dneska je, viděla jsem ho naposledy asi před rokem a půl... ani mi neřekl, že se přestěhoval, od toho boje o Guse v podstatě jen přijel, vzal Guse na celý den pryč, večer ho vrátil a zase odjel a nakonec jezdit přestal a Gus za ním už taky nikdy nejel."
Bylo hrozné tohle poslouchat, nejdřív máma, která mi musela připomenout, jaký Brian vlastně je ohledně projevování citů a nakonec Lindsay, která Briana přednesla jako otce, co se jen tak vzdal svého syna... tohle byl Brian, který mi byl naprosto cizí a po zádech mi z toho běhala husina. Strach z toho, že ho uvidím a ani nepoznám toho muže, co bude stát přede mnou, byl najednou milionkrát větší.
J: "Mluvila si s Maikeym?"...Snažil jsem se odvést téma jinam.
Lindsay: "Ne... ale když ze mě vyprchal alkohol, cítila jsem se dost hloupě. Udělal blbost, že Brianovi nezavolal, ale zrovna mu umřela máma, neměla jsem na něj tak vyjet."
J: "Chápu, proč si to udělala, část mě na něj taky byla naštvaná, ale jiná část mě věděla, že je lepší obviňovat jeho, protože i já bych mohl Brianovi dát nějak vědět, kdybych chtěl."
Lindsay: "Jo asi bylo snazší hodit to na Maikeyho... budu se divit, pokud se mnou ještě někdy promluví."
J: "No rozhodně to můžeš zjistit,"...Kývl jsem hlavou na právě přicházejícího Maikeyho.
Lindsay se zvedla a vydala se za ním, Maikey byl trochu odtažitý, ale nakonec se spolu posadili na bar, a když se nakonec zdálo, že si to nějak vyříkali, rozhodl jsem se, že bude lepší jít pryč a nechat je o samotě. Když jsem se však procházel venku, napadlo mě něco, co mě mělo napadnout, už když jsem zjistil, že se Brian přestěhoval - jít do Kinneticu.
Jakmile jsem stál před vchodem, bylo mi snad ještě víc špatně, než když jsem stál před pár dny před loftem. Měl jsem za to, že je tohle naprostá blbost, ani jsem nevěděl, zda tam bude... ale na druhou stranu jsem věděl, že aspoň udělám něco pro to ho najít a budu mít aspoň malou šanci o všem si s ním konečně promluvit, i kdybych ho měl prosit na kolenou, aby mě vyslechl. A tak jsem se nadechl a vešel dovnitř, moje nohy zamířily rovnou k jeho kanceláři, opět mi v hlavě kolovalo tolik vzpomínek. A když jsem vzápětí stál u dveří jeho kanceláře a nahlédl jsem dovnitř, rozbušilo se mi srdce, nikoho jsem ale neviděl. Tak moc jsem chtěl ty dveře otevřít a vejít, ale bylo to jako bych byl paralyzovaný, ale zároveň jako bych měl nohy ze želé, začala se mi toho točit hlava.
"Justine?" zničehonic se ozvalo za mnou a já zatrnul, ale ne proto, že by to byl Brian, nýbrž proto, že to Brian nebyl, ale ten hlas jsem poznával...
J: "Synthio?"...Otočil jsem se k ní.
Synthia: "Já věděla, že si to ty, vypadáš tak dospěle! Co tu, proboha, děláš?"...Objala mě a já objal ji.
J: "Jen jsem šel kolem..."
Synthia: "Vážně? Protože pokud si vzpomínám, tak New York není jen tak kolem."
J: "Oh... ty to asi nevíš, ale... Debbie umřela, byl jsem tu kvůli pohřbu."
Ačkoliv jí moc neznala, bylo vidět, že jí to zaskočilo. Následně mě však pozvala do své kanceláře... což bylo zvláštní, protože pokud se nepletu, tak tohle je Brianovo kancelář.
Synthia: "Asi tě zajímá, proč je tohle moje kancelář, co?"
J: "No... docela jo."
Synthia: "Brian... on... ehm...,"...Dobře, začínala mě fakt děsit.
J: "Začínám se bát toho, co mi chceš říct."
Synthia: "On už tu nepracuje, Justine, před dvěma lety zničehonic odešel, vzal si peníze, co mu patřily a Kinnetic nechal mně, když Ted odešel, udělal ze mě svého partnera a nakonec mi ho nechal... od té doby jsem s ním nemluvila."
V tu chvíli to bylo jako by se moje srdce zastavilo. Jako by snad moje poslední naděje, co jsem měl na to, že ho třeba ještě někdy uvidím, byla zadupána hluboko do země. Chtělo se mi z toho brečet, je jedno, jestli mi je 17 nebo 34, nic to nemění na tom, že Brian Kinney mě má naprosto v hrsti, ať už je přímo vedle mě anebo někde, kde ho pravděpodobně nikdy nenajdu.
No comments:
Post a Comment