BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Jakmile jsem domluvil se Synthiou, z Kinneticu jsem v podstatě utekl. Nechtěl jsem tam být už ani vteřinu, měl jsem pocit, jako bych se tam měl snad udusit, hrudník se mi doslova svíral, bylo mi zkrátka hrozně. Když mi minulý týden máma zavolala kvůli Debbie a pohřbu, první, co mě v tu chvíli napadlo při představě, že se budu muset vrátit do Pittsburghu, bylo, jak, sakra, budu čelit Brianovi, když jsem ho 12 let neviděl a ve své hlavě jsem měl za to, že už ho nikdy neuvidím... a teď, když si přeju s ním za každou cenu mluvit, je to jako by osud byl proti mně. Ten trapný směšně romantický osud, jak by ho Brian nazval. Brian, který romantikou naprosto opovrhoval. A přes to tady jsem, snažím se ho najít jak v nějakém romantickém filmu, v naději... v jaké vlastně? Co si vůbec od toho setkání slibuju? Co vlastně chci? Ano, doufám v nějaké uzavření a vysvětlení, v to, že mi třeba bude schopný odpustit, ale... co když mi odpustí? Co když mi řekne, že mě pořád miluje a že mě chce zpátky? Co pak? Chtěl bych to vůbec taky? Proč se, sakra, vůbec ptám! Od prvního dne, kdy jsem ochutnal chuť jeho rtů, poznal dotek jeho kůže, slyšel jeho sametový hlas, zažil svůj první orgasmus s ním, jsem věděl, že s ním chci být děj se, co děj... samozřejmě, že bych to chtěl pořád, tohle je prostě láska, ze který se nedá vyrůst. Ale něco chtít a moct to mít, jsou dvě naprosto rozdílné věci, které se u mě naprosto vylučují, New York je důvod, proč jsme spolu nezůstali, vybudoval jsem si tam život a kariéru a ano, i když to stojí svým způsobem za houby, pořád je to můj život. Jenže, co na těhle mých myšlenkách vůbec záleží, když je Briana nemožné najít.
Daphne: "Justine, co tady...?"
J: "Já vím, nenávidíš mě a naprosto to chápu, taky bych se nenáviděl... vlastně já se nenávidím a mrzí mě všechno, co sis kvůli mně musela vytrpět a pochopím, pokud mi to nikdy neodpustíš a ani se mnou už nikdy nepromluvíš... ale právě teď, Daph, prosím, dej mi šanci."
Vím, že to nebyla ta nejlepší řeč, ale doufal jsem, že aspoň trochu zabere. Vážně jsem jí potřeboval, byli jsme přátelé v podstatě od dětství, zažili jsme toho spolu spoustu, vždycky mě ve všem podržela a podporovala mě. A vím, že jsem si nezasloužil mít jí jako kamarádku, protože jsem jí ublížil, ale ona jediná mi právě teď mohla pomoct.
Daphne: "Tohle dělám jenom kvůli svým těhotenským hormonům... tak pojď dovnitř."
J: "Díky za těhotenský hormony."
Sice se snažila, abych to neviděl, ale ten malý úsměv jsem přeci jen zahlédl. Další z mnoha bodů na cestě k jejímu odpuštění.
J: "Kde máš... Ehm..."
Daphne: "Erica?"
J: "Jo, toho."
Daphne: "No aspoň jeden z nás musí pracovat, pokud chceme svatbu a dát tomu prckovi všechno, co potřebuje."
J: "Pořád nemůžu uvěřit, že si těhotná."
Daphne: "Jo... ani já ne. Neplánovali jsme to, prostě se to stalo... a to je něco, co ti říkat nemusím."
J: "Rád si to poslechnu."
Daphne: "Nechci o tom mluvit."
J: "Myslíš se mnou?"
Daphne: "Justine... ano, ublížil si mi, byl si můj nejlepší kamarád a prostě si mě opustil. Já chápu, že si dostal příležitost a chápu, proč ses jí chopil... jen nechápu, proč ses na mě vykašlal."
J: "Nevykašlal! Já... prostě jsem Pitts potřeboval nechat za sebou, jinak bych se zbláznil."
Daphne: "A co přesně tě přivádělo k šílenství na mně?"
J: "To, že jsi byla moje nejlepší kamarádka, v podstatě rodina... byla si důvod, proč bych všechno zahodil a vrátil se sem a to jsem nemohl."
Bylo to jako by mi spadl jeden z těch obr kamenů ze srdce. Do teď jsem si nebyl tak nějak úplně schopný připustit, proč jsem Daphne prostě opustil, ale teď jako by to prostě potřebovalo vyjít na povrch. Prostě bylo lepší se na všechny vykašlat, abych dokázal na Briana zapomenout, obětoval jsem svou rodinu pro svůj sen a pocit, že se s Brianem bez sebe budeme mít lépe.
J: "Máš pravdu. Vykašlal jsem se na tebe a mrzí mě to, tak strašně moc."
Daphne se odmlčela a jen se na mě dívala, čekal jsem, že mě pošle do háje a popravdě bych se jí ani nedivil, bylo mi z té představy ale pěkně mizerně.
Daphne: "Neříkám, že ti odpouštím a že na všechno zapomenu a že navážeme tam, kde jsme přestali, ale... jsem ochotná pro to něco udělat."
Bylo to jako bych jeden další dílek skládačky zapadl na místo, jako by snad další část mě zase získala naději na to, že ne všechno špatné, co se během těch 12 let stalo, tak nadále i zůstane.
J: "Děkuju, Daph."
Daphne: "Tak co kdybys mi radši řekl to, proč si sem přišel? Lépe řečeno, jak se má Brian?"...Hodila po mně svůj šibalský úsměv a já se chtěl usmát nazpět, ale nemohl jsem, ne když ani nevím, kde Brian je.
J: "Já nevím... je pryč."
Daphne: "Co tím myslíš - pryč?"
Nevěděl jsem sice, jak jí to mám všechno vlastně říct, ale ve výsledku toho tolik nebylo, abych se s tím nějak páral a tak jsem to na ní prostě vybalil.
Daphne: "No tak to mě podrž..."
J: "Ty si vždycky uměla reagovat tak pozitivně."
Daphne: "Promiň, já jen... nikdy by mě nenapadlo, že se Brian jen tak sebere, všechno opustí a už nikomu o sobě nedá vědět... tys mu vážně musel zlomit srdce."
Mám pocit, že s každým člověkem, co tohle řekne, vlastně cítím, jak zlomeně se Brian po mém odchodu musel cítit. Vždyť on kvůli mně překopal celý svůj život, už od prvního okamžiku, kdy mě vzal k sobě domů, se začal měnit, porušil se mnou svá pravidla, vzal mě pod svou střechu, zachránil mě před mým homofobním otcem, po plese dělal vše pro to, aby mi pomohl znovu kreslit, platil mi školu, ve všem mě podporoval, vždy si vybíral mou stranu, miloval mě každým dnem, i přes to, že jsem mu někdy dokázal až nesnesitelní pít krev, přijal mě zpátky i potom, co jsem ho podvedl a opustil, řekl mi ta tři slova a požádal mě o ruku, udělal pro mě zkrátka naprosto všechno... a já? Zabalil jsem si svoje věci a vydal jsem se za svým snem. Proč jsem tohle, sakra, neviděl před těmi 12 lety, ale vidím to až teď?!
J: "Myslím, že jo... zlomil jsem mu ho, tím nejhorším způsobem, jakým jsem mohl... není divu, že udělal vše pro to, abych ho nikdy nenašel."
Nedokázal jsem to zkrátka ovládat a po tvářích mi začaly stékat slzy. Uvnitř sebe jsem najednou cítil takové prázdno, to místečko, ve kterém jsem pořád nějak doufal, že je naším osudem být spolu, najednou shořelo na popel a já si uvědomil, že tohohle osudu jsem se před 12 lety vzdal.
Daphne se i přes to, co jsem jí udělal, snažila o to, aby mi zlepšila náladu. Prostě si se mnou o něm povídala a říkala mi všechno, co jsem potřeboval slyšet... ale v hloubi duše jsem věděl, že to není pravda, Brian mě totiž musí nenávidět anebo hůř, prostě na mě radši zapomněl.
Strávil jsem u ní v podstatě celý den a až k večeru jsem se vydal domů... domů? Tady už nejsi doma, Justine! Tak si to, sakra, zapamatuj, sám si to tu opustil a nemáš nárok na to doufat, že ti všichni prostě odpustí, speciálně Brian.
J: "Ahoj, mami."
Bylo to zvláštní, místo odpovědi se na mě jen tak dívala, jako by snad chtěla brečet a já věděl, že i když by k tomu měla důvod, tak Debbie se to netýkalo, tady šlo zkrátka o něco jiného.
J: "Mami, co se děje? Proč tu jen tak sedíš v tom tichu?"
Máma: "Musím ti něco říct, zlato, něco, co jsem ti měla říct už dávno... ehm, já... Já jsem důvod, proč se Brian odstěhoval."
Jediné, co ze mě vyšlo, bylo tiché 'co' a pak už jsem na ní dokázal jenom beze slova zírat. Nechápal jsem, co tím myslí, nechápal jsem, jak ona může být ten důvod, proč se Brian všeho vzdal a odešel.
No comments:
Post a Comment