BEZ VAROVÁNÍ
Brian's POV
O 2 roky dříve...
Nechápal jsem, jak jsem se sem dostal, nechápal jsem, proč jsem sem, sakra, přišel. Důvod stát u těchto dveří jsem ztratil před deseti lety, v den, kdy jsem se prostě vzdal jako nějaký zbabělec a nechal jsem ho jít se slovy, že je to jen čas, na kterém nezáleží. Bože, jak naivní jsem tenkrát byl. Ta věta se mi leda tak vymstila, protože on jí vzal podle všeho vážněji, než jsem zamýšlel. Ale co na tom teď záleží, je prostě pryč a já tvrdnu v zasraném Pittsburghu, bez lásky a rodiny. Koho by napadlo, že se ze mě stane troska, kurva, ze mě! Z Briana Kinneyho, největší děvky na Liberty Avenue, kterou každý chce a nikdo jí nemůže mít. Jo, kéž by, ale ten život už je dávno v tahu, dneska už o mně pomalu nikdo nezavadí pohledem a mně je to vlastně jedno, nikoho ani nechci a možná je i lepší, že jsem prostě sám, nikomu neničím život a nemusím řešit ty kraviny, jako jsou vztahy a city, který mi nikdy k ničemu nebyly, protože každej, koho jsem kdy miloval, mě nakonec opustil. Nejdřív holky s mým synem, kteří mě teď nenávidí. Potom Justin, který na mě nejspíš už zapomněl. Následně Ted s Emmettem, jelikož jediný, co jsem byl schopný dělat, bylo neustále se do nich navážet kvůli svýmu posranýmu životu. A nakonec i Maikey... můj nejlepší přítel. I když ve výsledku toho jsem poslal pryč sám, nemusel se mnou být dál v těch mých sračkách, musel jít zkrátka dál a tak jsem to zařídil a poprvé v životě asi pochopil, že fakt musí jít dál beze mě... rozumnej Maikey. Koho by to kdy napadlo?
Ale i tak nechápu, proč právě teď stojím přede dveřmi člověka, který mi nemůže nijak pomoct, říct mi nic, čím by mě dostal z tohohle dna, prostě nemůže udělat vůbec NIC. Ale i přes to jsem stiskl zvonek a čekal...
Jennifer: "Briane?"
Z jejího výrazu bylo znát, že je zaskočená. Taky, aby nebyla. Jak dlouho jsem jí vlastně neviděl? 5 let? 6 let? Kdo to, sakra, počítá! Zkrátka je to dlouho. Bylo snazší vyhýbat se všemu, co mi připomíná Justina a jeho máma je mi velkou připomínkou... ale ne dneska, dneska jí z nějakého důvodu potřebuju vidět. Nebo spíš potřebuju slyšet... zkrátka cokoliv.
B: "Zdravím, Jennifer."
Jennifer: "Co tady děláš?"
B: "Řekl jsem si, že se stavím."
Jennifer: "Ale... ehm... je to tak dlouho, co jsme se..."
B: "Já vím... omlouvám se. Bylo toho prostě moc."
Jennifer: "Chceš jít dál?"
B: "Rád."
Vešel jsem dovnitř a stejně mě zahltilo několik vzpomínek. A to jsem tu byl kolikrát? Tak pětkrát možná? Víckrát to nebude. Ale i tak jsem viděl ten Justinův úsměv naprosto všude... a přiznejme si, že jeho fotky taky moc nepomáhaly.
Jennifer: "Dáš si něco? Kafe, čaj?"
B: "Skotskou,"...Zasmál jsem se, ale myslím, že jsem to myslel vážně.
Jennifer: "Mám víno..."
B: "To by šlo."
Ne, že bych se za ta léta dal na ženské pití, ale chlast je chlast, ne? To jediné mi teď v podstatě pomáhá, abych zůstal pohromadě a vedl Kinnetic, i když přiznejme si, že ten teď spíš vede Synthia a já jí tam jenom zacláním.
Jennifer: "Tady to je."
B: "Díky,"...Ihned jsem se napil.
Jennifer: "Nemáš hlad, můžu něco udělat?"
B: "Díky, ale ne."
Jennifer: "Určitě? Vypadáš, že by ti trocha jídla neuškodila."
B: "Určitě."
Najednou mezi námi vznikla taková klasická chvíle trapného ticha. Jen jsme každý někam zírali a moc nevěděli, co si říct. Přeci jen v jednu chvíli se téměř stala mojí tchýní a v další sedím tady a už jí vlastně ani neznám.
Jennifer: "Nemluvila jsem s ním, Briane."
B: "Co?"
Jennifer: "Jestli ses na něj přišel zeptat, tak..."
B: "Ne, já jen... já vlastně ani nevím, proč jsem tady. Justin je pryč a nevrátí se, já to vím... jenom prostě..."
Jennifer: "Ty ses zasekl na místě."
B: "Mám pocit jako by mě někdo pohřbil zaživa a já prostě nemůžu umřít a tak jenom ležím a čekám na zázrak..."
Jennifer: "Na Justina?"
B: "Je to už 10 let a já pořád doufám, že se objeví ve dveřích s tím svým obřím úsměvem, že se zkrátka... a místo toho ty dveře pořád zůstávají zavřené a já je tak nenávidím. Nenávidím loft, protože všechno mi ho tam připomíná."
Bylo to jako bych se po strašně dlouhé době mohl pořádně nadechnout, když jsem dokázal říct, jak se vlastně cítím. Ale zároveň mi bylo ještě víc mizerně, protože uvědomovat si, v jak hlubokém dnu vlastně jsem, je strašnej pocit.
Jennifer: "Musíš jít dál, Briane. On se nevrátí... věř, že svého syna miluju a jsem na něj pyšná za to, kam to dotáhl. Ale myslím, že s tebou udělal chybu, když tě opustil... proto mi věř, že to, co ti řeknu, myslím vážně - jdi zkrátka dál. Udělej, co můžeš, aby se ti to povedlo, nenávidíš loft, tak ho prodej a jdi jinam... prostě cokoliv, aby ses přes něj dostal."
Ještě před chvíli jsem nevěděl, proč tu vlastně jsem, ale něco mi říká, že teď už to vím. Potřeboval jsem zkrátka slyšet něco takového, slyšet, že Justin je vážně nadobro pryč a že už se za mnou nikdy nevrátí. Najednou jsem věděl, co je třeba udělat, abych dokázal jít dál.
Justin's POV
Současnost...
Slyšet ta slova z máminých úst byl pocit jako by mi bodla kudlu do zad. Cítil jsem se zrazený a ne snad proto, že Brianovi řekla, ať jde dál, protože moc dobře vím, že jsem ho držel zpátky a to bylo sobecké a nesprávné, měl jsem mu dát vědět, že se nevrátím, aby přestal čekat. Ale o to nešlo, byl jsem naštvaný, protože mi lhala. Nechala mě v domnění, že vůbec o ničem neví, vymyslela si nějakou večeři s Brianem, ke které nikdy nedošlo, jen abych se nedozvěděl, co udělala... byl to jednoduše hrozný pocit.
Máma: "Musíš věřit, že jsem to udělala ze správného důvodu. On trpěl, zlato. A jelikož tys mu nebyl schopný říct, co potřeboval slyšet, udělala jsem to já.
J: "Neměla jsi mi o tom lhát."
Máma: "Co by se stalo, kdybych ti to řekla?"
J: "Já... já nevím."
Máma: "Nenáviděl by si mě."
J: "To není pravda."
Máma: "Řekla jsem mu, ať na tebe zapomene a zbaví se všeho, co mu tě připomínalo a on to udělal - kvůli mně. Sakra, já bych se nenáviděla."
Nevěděl jsem, co jí na to mám říct, protože jsem nechtěl tvrdit, že jí za to nenávidím, ale nemohl jsem tvrdit ani opak. Udělala sice něco, co Brianovi pomohlo jít dál, ale mě tím zradila a lhala mi přímo do očí. Nechala mě si myslet, že se mu třeba něco stalo, nechala mě si myslet mnohem horší scénáře a přitom pravdou je, že to ona ho poslala pryč a nikdo neví, kde teď je. Nejspíš zařídila to, že ho nikdy nenajdu! V tu chvíli jsem se na ní nedokázal ani podívat a tak jsem se radši sebral a šel pryč. Jen tak jsem bloumal venkem a potlačoval slzy. Byl jsem ze sebe zmatený, věděl jsem, že mezi mnou a Brianem je konec, věděl jsem to. Ale i přes to malá část mě, která ho pořád bezhlavě miluje, doufala v naději na nový začátek.
Když jsem narazil na lavičku, prostě jsem se na ni posadil a jen doufal, že se zničehonic probudím a tahle noční můra skončí. A pak mě to trklo, je na čase udělat to, co jsem měl udělat už před pár dny - z kapsy kalhot jsem vylovil Brianovo číslo a vytočil ho...
No comments:
Post a Comment