BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Po obřadu jsme všichni kromě Guse s Jenny Rebecou, kteří byli holkami posláni na hotel a Daphne, která ve svém stavu nemohla být v prostředí, kde to zapáchá cigaretovým kouřem a alkoholem a asi si můžeme i přiznat, že především mou existencí, skončili u Woody's. Každý jeden z nás mohl určit svojí poslední návštěvu tady před několika lety. Já, Linds a Mel jsme však vedli. Bylo zvláštní tam zase být, bylo to tam pořád stejné, ale zároveň jiné... hlavou mi kolovala spousta vzpomínek na to, jak jsme sem chodili s Brianem a jen tak spolu blbli, užívali si vzájemnou společnost a popíjeli s kamarády, ten život byl zkrátka... úžasný? Asi tak bych to řekl. Část mě pořád musí uvažovat nad tím, proč jsem se toho všeho jednoduše vzdal, ať už jsem toužil po rodinném životě sebevíc, miloval jsem život s Brianem a kolem Briana. Kolem všech, co tu teď sedí. A taky vím, že ta příležitost v New Yorku byla sice něco, na co jsem čekal od chvíle, kdy jsem poprvé vzal do ruky tužku a papír... ale neměl jsem přeci jen počkat? Neměl jsem si Briana vzít a mít tak jistotu, že spolu budeme i přes cokoliv, i přes možnost, že budeme nějakou dobu od sebe, protože by třeba přišla další příležitost, jak z mého jména udělat známé? Já fakt nevím. Jedno je ale jisté - vzdal jsem se, vzdal jsem se toho všeho až moc rychle a proč vlastně? Jo, vydělávám celkem slušné peníze, nežiju si špatně a moje jméno lidi znají, ale co z toho, když vlastně vůbec nejsem šťastný? To s Brianem jsem ale byl. Svým způsobem. Jasně, nemohl mi dát všechno, o čem jsem kdy snil, ale dával mi toho dost. A ve výsledku, co víc jsem potřeboval, než být s ním? Ale i tak jsem ho opustil s vědomím, že je nejspíš konec a ten teď už opravdu je.
Zatímco jsme se všichni snažili otupit si mysl panáky, vzpomínali jsme na Debbie, na to, jaká byla, co jsme s ní zažili, co nám na ní bude nejvíc chybět... zažívali jsme chvilky, kdy jsme buď chtěli hromadně brečet anebo se smát - takový vliv na nás měla. Je tak zatraceně zvláštní nemít jí tady poblíž a neslyšet její bouřlivý smích, kterým by klidně mohla bořit domy. Sice jsem jí neměl 12 let ve svém životě, ale to nemění nic na tom, jak velkou díru mám teď v srdci.
Pak jsem měl taky možnost sledovat ostatní, to, jak Ben nedokázal spustit pohled z Maikeyho, který to nebyl schopný přes smutek zaregistrovat. Bylo vidět, že Benovi moc chybí a že by ho nejradši políbil a pevně držel v náruči, kdyby mohl, věděl ale, že teď se to jednoduše nehodí. Mohl jsem taky vidět to, jak se k sobě Mel a Linds stále po tolika letech a věcech, co si spolu vytrpěly, mají. Bylo to jako by jejich láska byla jednoduše nezničitelná. Hunter s Hannou se neustále drželi za ruce a tiskli se k sobě, bylo vidět, že Hanna je mu velkou oporou. Ted s mojí mámou o něčem živě diskutovali, tak nějak si vždycky rozuměli, ale i přes to, že už se nějakou dobu neviděli, tak to bylo jako by se znali snad ještě víc. A Carl? Na tom bylo znát, že ho smrt Debbie opravdu zasáhla, snažil se tvářit normálně, ale miloval jí, je jasné, že to zkrátka nešlo.
Po nějaké chvíli jsme tam zůstali jen já, Maikey, Ted a Linds, všichni ostatní se vydali domů a Mel za dětmi na hotel. Tak nějak jsem z tohohle složení měl pocit, že dojde na téma, které si nejsem jistý, že jsem připravený vést.
Ted: "Kdy konečně začneme řešit Emmetta? Jsem si totiž dost jistý, že nejsem jediný, koho jeho chování vyvedlo z míry."
Tohle téma jsem sice na mysli neměl, ale nebylo o nic míň důležité. Ted měl pravdu, s Emmettem se opravdu něco děje, neviděl jsem ho sice 12 let, ale moc dobře si pamatuju na to, jaký byl, co se týče téhle rodiny a Debbie, nikdy by se k nám jen tak neodvrátil zády, jenže přesně to se dnes stalo... a nikdo z nás rozhodně nechápe proč.
Lindsay: "Viděla jsem, jak hned po obřadu odešel... chtěla jsem za ním jít, ale zmizel."
Maikey: "Co se mu, sakra, stalo?"
Ted: "Na to bych taky rád přišel, je to Emmett, proboha!"
Bylo znát, že Ted o něj má opravdu velký strach, přeci jen si vzpomeňme na to, jaký vztah mezi sebou měli, ať už přátelský nebo milostný, vždy při sobě stáli, děj se co děj, byli to nejlepší přátelé na život a na smrt a ačkoliv teď už žije každý jiným životem, nemění to ten fakt, že Ted se stále zajímá... vlastně my všichni. Je to i můj kamarád a dřív než odjedu, chci zjistit, co s ním je, nebudu riskovat, že se znova něco stane a já budu stovky kilometrů pryč.
J: "Přijdeme na to, co s ním je."
Maikey: "Nerad ti to říkám, ale myslím, že tak dlouho tu nebudeš."
J: "Zůstanu, dokud na to nepřijdeme."
Lindsay: "My s Mel taky... je to náš kamarád a očividně potřebuje naší pomoc."
Na Tedovi a vlastně i Maikeym bylo znát, že se jim ulevilo, že v tom nebudou sami. Sice jsem tu měl být už jenom dva dny, ale zkrátka si to zařídím tak, abych tu mohl zůstat o něco déle. A kdo ví, třeba budu mít to štěstí, že narazím i na Briana... po kterém se jednoduše slehla zem.
Jakmile jsme měli dost popíjení, šli jsme se jen tak procházet, připomnělo mi to všechny ty noci, které jsem strávil na Liberty Avenue. Mojí první noc tady, kdy jsem šel ve správnou chvíli správným směrem a zastavil jsem se u správného sloupu... díky tomuhle sletu náhod se mi naprosto změnil život a tím naprosto, myslím naprosto. Od té noci nebylo nic stejné. Ale bohužel ani teď už nic není takové jako dřív a já vlastně ani nevím, jak k tomu došlo, jako by mi snad těch 12 let prolítlo před očima, čas je zkrátka všechno, co mám a já toho tolik promrhal. Myslím, že Brian se spletl, když říkal, že je to jen čas, na kterém nezáleží, protože záleží... opravdu záleží.
Lindsay: "Nechtěla jsem to řešit před ostatními, ale když jsem se tě zeptala, zda si viděl Briana a tys řekl, že ne, to nebyla pravda, viď? Jen si jednoduše zjistil, co se mezi ním a mnou stalo?"
Bylo mi jasné už z toho, jak se se mnou Linds držela kus od kluků, že na něco takového dojde, ale najednou jsem si nebyl jistý, že jsem připravený na to vést rozhovor o Brianovi i s někým jiným, než sám se sebou.
J: "Myslel jsem to vážně, neviděl jsem ho... ale ano, zjistil jsem, co se stalo, Maikey mi to řekl."
Lindsay: "Myslela jsem si to. A pokud se můžu zeptat, proč si za ním nebyl? Je to sice 12 let... ale oba dobře víme, jak moc jste se milovali a máš možnost ho teď vidět... nepromarnila bych to."
Z toho, jak to řekla, jsem měl pocit, že spíš mluvila o sobě. Jako by snad doufala v to, že když je tady, najde nějakou odvahu na to dát to s Brianem do pořádku... i když netoužím snad já po tom samém? A jsem si dost jistý, že já mu ublížil mnohem víc, takže pokud má jeden z nás šanci na to se s ním zase vidět, je to rozhodně ona.
J: "To myslíš mě nebo sebe?"
Lindsay: "Myslím nás oba... S Brianem už spolu nemluvíme skoro pět let a člověk by řekl, že čím víc času uteče, tím líp bych se měla cítit, ale je to naopak... je to otec mého syna, přátelé jsme byli dlouho před ním a dlouho po něm a vím, jaké to je ho milovat... takže si nedovedu ani představit, jak těžké to musí být pro tebe. A co teprve pro něj, ztratil nás oba."
J: "Tak proč ses ním nikdy nesnažila zase spřátelit?"
Lindsay: "Nejdřív jsem měla vztek, fakt velký, chtěl mi Guse prostě vzít, aniž by se mnou nejdřív probral nějaké řešení, jak by ho mohl vídat častěji... nemyslela jsem si, že mu to někdy dokážu odpustit. Jenže nakonec jsem si uvědomila, že být to obráceně, zachovala bych se stejně... jenže v tu chvíli už jsem věděla, že na usmíření je pozdě. Ale teď mi řekni ty, proč právě teď nestojí vedle tebe?"
Jak jsem jí jen měl oznámit, že její šance na usmíření se s ním je ještě mizivější, než si myslí, protože nikdo neví, kde Brian je? A ještě k tomu, že důvod, proč nebyl na pohřbu, je nejspíš ten, že o Debbie vůbec neví? To se prostě snadno asi neříká.
J: "Šel jsem za ním hned první den, co jsem přijel, bál jsem se jako malej kluk, ale věděl jsem, že pokud se mu mám někdy omluvit, musím to udělat hned... a zjistil jsem, že se před dvěma lety odstěhoval a nikdo neví kam. Ani nevíme, zda o Debbie ví."
Linds se zastavila v pohybu a soudě dle jejího výrazu byla dost v šoku... jo koho by napadlo, že náš slavný Brian Kinney někdy opustí svoje království, které pro něj tolik znamenalo? Myslím, že nikoho.
Lindsay: "To je vtip ne?"
J: "Kéž by, taky jsem byl v šoku, když jsem zjistil, že tam místo něj bydlí heterosexuální manželé."
Lindsay: "Já mám na mysli tu část o Debbie... jak, že to, sakra, neví? Byla pro něj mámou!"
Maikey: "Za to nejspíš můžu já... to já se rozhodl mu nedat vědět,"...Přišel k nám s proviněným výrazem.
Lindsay: "Jak si mohl?"
Maikey: "Dal mi dost jasně najevo, že se mnou už nechce mít nic společného a..."
Lindsay: "Ano - s tebou! Ne s Debbie! Ona jediná při něm zůstala po tom, co jsme ho všichni opustili... po Justinově odchodu se ke všem choval hrozně, moc dobře to vím, mně se pokusil vzít Guse a já ho za to nenáviděla... ale ve výsledku to byl on, kdo zůstal sám... a ty mi chceš říct, že si mu nedal vědět o něčem tak důležitém? Co se s tebou, sakra, stalo?"
Lindsay vzápětí beze slova odešla a Maikey s Tedem po chvíli taky. Na Maikeym bylo znát, že svého rozhodnutí lituje, ale musel jsem s Lindsay souhlasit, to Brian nakonec zůstal sám a my všichni si vedli svoje vysněné životy a když nakonec ztratil osobu, která pro něj byla důležitější víc, než kdokoliv, protože mu dávala to, co každé dítě potřebuje - mateřskou lásku - tak mu to nikdo z nás nebyl schopný dát vědět kvůli svým osobním důvodům... včetně mě.
No comments:
Post a Comment