It's Been a Long Time... // 6 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

Bylo to tady - den, který jsem myslel, že nikdy nepřijde. Teda věděl jsem, že přijde, jen jsem nečekal, že to bude tak brzo a že přijdu o možnost se s Debbie rozloučit. Vlastně tu možnost budu mít už za hodinu. Nebude to sice tak, jak bych chtěl, ale bude to lepší než nic. Vím, že Debbie tam seshora na nás všechny dává pozor a že uvidí, že tam jsem a možná mi i nakonec odpustí, že jsem tenkrát zmizel, ačkoliv já si to nikdy nebudu schopný odpustit.

Na mámě bylo vidět, že to pro ni není snadný, opravdu se s ní za ta léta sblížila a vlastně se s ní vídala téměř do jejího konce, ještě minulý týden seděla u její postele a povídala si s ní a teď je nucena jít na její pohřeb, musí to pro ni být tak těžké. Stejně jako to je těžké pro mě. Stojím před zrcadlem ve svém černém obleku a jen se na sebe dívám. Ani nevím, co bych měl cítit. Smutek? Bolest? Strach? Vinu? Všechno najednou? Vím jen to, že bych si přál, abych tohle nebyl nucený podstoupit. Ale jsem a musím se tomu postavit čelem, musím to udělat pro Debbie.

Máma: "Jsi připravený?"

J: "Jak se to vezme."

Popravdě jsem nebyl připravený ani trochu. Je mi přes třicet, ale právě teď mám v sobě duši toho 17letého kluka, kterého si Debb vzala pod svá ochranná křídla a ochraňovala ho děj se, co děj. Ten kluk chce teď brečet jako malej. Ale muž, který tu právě teď stojí, musí být dost silný na to, aby mohl utěšovat svojí mámu, která je z toho zničená.

J: "Nebreč,"...Utřel jsem jí slzu s tváře.

Máma: "Vždycky jsem si myslela, že ona přežije nás všechny, byla tak energická, bláznivá..."

J: "Šílená,"...Zasmál jsem se.

Máma: "Jo - šílená."

To jsem na ní miloval ze všeho nejvíc, tu její šílenost a bláznivost. Vždycky v každém dokázala vyvolat miliony různých pocitů, ale nikdy žádný negativní, byla jednoduše báječná. A já svou chybou přišel o 12 let s ní.

I když jsme se na to ani jeden necítili, nakonec jsme s mámou vyrazili. Nebyla schopná řídit a tak jsem řídil já, i když jsem sám měl co dělat. Když jsme dorazili na místo, byla tam spousta lidí, dobře byla tam spousta gayů, všichni víme, jak moc mezi nimi byla oblíbená. Jenže já hledal jen toho jednoho, který nebyl nikde k nalezení. Tak moc jsem se modlil, aby se ukázal, ale zároveň jsem se toho bál. Nevěděl jsem, která možnost byla horší - vidět ho a nevědět, co mu říct anebo nevidět a ztratit možnost mu říct všechno, co chci.

Zahlédl jsem Maikeyho s Benem, Carlem a Hunterem, který po svém boku měl nějakou slečnu, hned jsem věděl, že to musí být ta tajemná Hanna. Chtěl jsem za nimi vyrazit, přivítat se s Benem a Hunterem, poznat Hannu a popřát Carlovi upřímnou soustrast, ale tak nějak jsem cítil, že už k nim nepatřím, že oni jsou rodina a já jen bývalý kamarád.

Máma: "Nepůjdeme za nimi?"

J: "Ty klidně běž, ale já..."

Máma: "Neříkal si náhodou, že se na tebe Maikey nezlobí?"

J: "Jo, ale... necítím se na to za nimi jít."

Máma: "Tak já je půjdu alespoň pozdravit."

J: "Dobře."

Stoupl jsem si bokem a stále jsem urputně pátral mezi tím davem lidí po Brianovi. Je to už 12 let, ale jsem si jistý, že bych ho stále poznal. I přes to jsem však neviděl nikoho mu byť vzdáleně podobného. Začínal jsem se bát, že o Debbie opravdu neví. Sakra, vždyť nikdo ani neví, kde bydlí, mohl by klidně žít na druhé straně zeměkoule a o Debbie se nikdy nedozvědět.

Daphne: "Ahoj."

J: "Daphne, tys přišla?"

Daphne: "Kvůli Debbie... ne kvůli tobě."

J: "Jo, to chápu."

Daphne: "Půjdu popřát Maikeymu a ostatním upřímnou soustrast."

J: "Jo... do-dobře."

Část mě asi doufala, že včera jsme prolomili ledy a že se možná jednou zase budeme přátelit, ale nejspíš ten fakt, že mě sice (ne)nenávidí nemění nic na tom, že už nechce být znova má kamarádka... můžu se jí vůbec divit?

Nadále jsem se snažil hledat Briana, ale čím dál tím víc jsem si začínal připouštět, že jednoduše nepřijde. Nevím, jestli byla horší představa, že to neví anebo, že nepřijde, protože nechce, ale Brian, kterého jsem znal před 12 lety je už možná pryč a Brian, který existuje dnes, je pro mě už někdo cizí a možná bych se s tím faktem měl začít smiřovat vzhledem k tomu, že kvůli němu jsem se nevrátil. A i kdybychom spolu mluvili, co by to změnilo? Stejně nakonec zase odjedu za svým životem.

A tak jsem začal pátrat i po jiných lidech jako byli Emmett s Tedem, ale byl jsem stejně neúspěšný jako s Brianem. Začínal jsem pociťovat strašně nepříjemný pocit při představě, že téměř celá Debbiina rodina zmešká její pohřeb, ale nakonec jsem přeci jenom někoho zahlédl... byl naprosto jiný, ale přitom úplně stejný.

J: "Ahoj, Tede."

Ted: "Proboha, Ju-Justine?

Nějak spontánně jsme se objali, skoro jsme si vpadli do náruče. Nebylo to takové jako s Maikeym, ale nebylo to o nic míň výjimečné, protože i jeho jsem strašně rád viděl.

Ted: "Nenapadlo mě, že tady budeš... bože, vypadáš úplně jinak."

J: "Nemohl bych zmeškat její pohřeb. Ty ses taky změnil."

Ted: "Bože, chce se mi brečet, jen pomyslím na to, co nás za chvíli čeká. Je tu někdo?"

J: "Maikey s Benem, Carlem a Hunterem. A taky moje máma s Daphne."

Ted: "Emmett ne?"

J: "Neviděl jsem ho."

Ted: "Co se s tím zatraceným bláznem stalo?"

J: "Určitě se ukáže, uvidíš."

Ted: "Nejspíš ani netuší, co se stalo... nevím, jestli to víš, ale už nejsme přátelé... teda jsme, ale žijeme tak nějak svými životy."

J: "Vím to a mrzí mě to."

Ted: "Jo no... Mě-měl bych jít za Maikeym."

J: "Jo, dobře."

Ted: "Jsem rád, že jsi tady ale."

J: "Díky."

Bylo skvělé se s ním vidět, byl to snad jediný člověk od mého příjezdu, ze kterého jsem měl opravdu pocit, že mě rád vidí. I když jsme na pohřbu, je tu vůbec místo na nějaký hněv? Není.

Lindsay: "Nevěřím svým očím."

J: "Bože můj, Lindsay."

Melanie: "Kde je ten 17letej klučina?"

Obě jsem je objal najednou, vypadaly opravdu skvěle. Doslova mě mačkaly, jak moc mě drtily ve svých náručích. Už v tu chvíli jsem nedokázal zadržet slzy.

Melanie: "Myslely jsme, že už tě nikdy neuvidíme."

J: "Já vím, mrzí mě to."

Lindsay: "Neboj, pak nám budeš mít co vysvětlovat... ale teď...,"...Její oči se začínaly měnit na sklo.

Melanie: "Málem jsme sem nezvládly dojet, nemůžeme uvěřit, že je pryč. Viděly jsme jí asi před rokem a najednou..."

J: "Já vím, je to hrozný."

Lindsay: "Ale moc rády tě vidíme, zlato."

J: "Já vás taky moc rád vidím, moc jste mi chyběly. Kde jsou vůbec děti?"

Lindsay: "Děti? Myslíš ty puberťáky?"...Zasmála.

J: "Jo ty."

Lindsay: "Mluví s Maikeym."

Otočil jsem se, abych se podíval, a když jsem zahlédl Guse, nemohl jsem tomu věřit, on opravdu vypadal jako Brian, byli si podobní jako vejce vejci, jako by snad byli naklonovaní. Nechápal jsem, že tohle je ten malej kluk, kterému jsem měnil pleny a byl jsem jím nazýván 'strejda.'

Lindsay: "Vypadá jako on, co?"

J: "Neskutečně."

Lindsay: "Viděl si ho? Je tady?"

Melanie: "Zlato..."

Lindsay: "Jen se ptám."

J: "Neviděl."

Chtěl jsem jí říct o tom, že už nebydlí v loftu a že o Debbie dost možná neví, ale tak nějak jsem cítil, že teď se nehodí, abych to vytahoval, viděl jsem na ní totiž, že i přes to, že se spolu už nepřátelí, tak jí na něm pořád záleží a na to, abych s ní něco takového probíral, není tohle vhodné místo.

Mel a Linds se po chvíli vydaly za Maikeym. A následně jsme všichni začali vcházet do obřadní síně. Byl tam takový chlad, bylo to až děsivé. A jakmile jsem uviděl rakev, svoje slzy už jsem zkrátka nezadržel. Bylo to hrozné. Přál jsem si, abych se probudil z téhle noční můry, ale věděl jsem, že to se nestane.

Maikey: "V pohodě?"...Objevil se vedle mě.

J: "Jo... Ne. Já nevím."

Maikey: "Nebreč nebo začnu taky a už nepřestanu."

J: "Já to asi nezvládnu."

Maikey: "Musíš... kvůli ní. Běž si sednout dopředu, je tam místo pro rodinu."

J: "Ale já..."

Maikey: "Jsi rodina."

Bylo hezké to slyšet, ale i přes to jsem neměl pocit, že si to zasloužím. Posadit jsem se tam však šel, seděl jsem vedle mámy a Daphne. A Daphne v tu chvíli alespoň na moment zapomněla na to, co se mezi námi stalo a pevně mě chytila za ruku. Byl to krásný pocit.

Po chvíli jsme seděli už všichni a za necelých pár minut měl začít obřad. Téměř všichni jsme brečeli anebo jsme k tomu neměli daleko. Stále jsem se rozhlížel po Brianovi, ale už ne tak urputně, najednou jsem věděl, že pokud se spolu máme ještě někdy vidět, tak se to stane a pokud ne tak zkrátka ne. Jenže když jsem následně zaslechl vrzání dveří vedoucích do síně, ihned jsem se ohlídl v naději, že je to on, ale nebyl... byl to Emmett. Maikey po něm mávnul, aby si šel sednout k nám, ale on to neudělal a posadil se jinde. Bylo to zvláštní, nikdo z nás to nechápal, ale snažili jsme se tím nenechat rozptýlit. A pak začal obřad, byl krásný a dojemný, všichni jsme o Debbie řekli něco pěkného a nakonec jsme jí nechali odpočívat v pokoji.