BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
Kdyby existovalo něco jako plnění přání, nejspíš bych si přál vrátit se o těch 12 let zpátky a rozhodnul bych se, že tu zůstanu. S Brianem by to možná nevyšlo, ale aspoň bychom to zkusili, neměl jsem to jen tak zahodit. A kdybych neodjel, Briana by to nezničilo a jeho přátelé by pořád byli jeho přáteli. Já bych se dál kamarádil s Daphne a moje máma by posledních 12 let nežila s pocitem, že ztratila syna. A Debbie... možná, že by stejně zemřela, ale aspoň by při sobě měla celou svojí rodinu, která se místo toho rozutekla do všech koutů světa. Což mi připomíná...
J: "Mluvil si s Mel a Linds?"
Maikey: "Volal jsem jim kvůli pohřbu a docela často za nimi jezdím kvůli Jenny Rebece a vlastně i Gusovi... je až neskutečný, jak je Brianovi podobný. Co ty? Vídáš se s nimi?"
J: "Naposledy jsem se s nimi viděl asi před sedmi lety, měl jsem čirou náhodou výstavu u nich v Kanadě, všichni mi tam přišli... máš pravdu, Gus je celej Brian."
Maikey: "No tak teď ještě víc, viděl jsem ho asi před měsícem a ta podoba je až děsivá."
J: "To si dovedu představit. A jezdí za nimi Brian, to asi nevíš?"
Maikey: "Sice už se spolu nebavíme a o třičtvrtě věcech v jeho životě už nevím... ale co se týče Guse tak vím, že se vídali. Když jsem se s ním ještě přátelil, tak sem Gus hodně jezdil za ním a i Brian jezdil do Kanady, ale za tyhle dva roky už to není tak časté. Gus má období, kdy má pocit, že se na něj táta vykašlal a Brian si myslí, že pro Guse bude lepší, pokud se mu nebude plést do života... to aspoň říká Lindsay, že Brian řekl."
J: "Proč to říkáš jako bys Linds nevěřil?"
Maikey: "Asi to nevíš, ale Brian se snažil získat Guse do péče před několika lety... a mezi Linds a Brianem to pak nebylo dobré. Potom už se v podstatě snášeli jen kvůli Gusovi."
Může to být ještě horší? Jedna věc je, že se Brian už nepřátelí se svým nejlepším kamarádem, pro kterého by dal ruku do ohně, ale že se už nepřátelí ani se svou nejlepší kamarádkou a matkou svého syna... Jak je možné, že 12 let dokázalo změnit naprosto všechno? Ale to, že Brian bojoval o svého syna, to je něco, za co jsem na něj opravdu hrdý, protože vím, jak moc se bál být jeho otcem.
J: "Prosím, řekni, že máš pro mě i nějakou dobrou zprávu?"
Maikey: "Nějakou jo... Hunter se oženil. Jmenuje se Hanna a žijí spolu v Chicagu."
J: "Tak to je rozhodně dobrá zpráva. Kdo by to do něj řekl."
Maikey: "Jo s Benem jsme na něj opravdu hrdí."
J: "To se nedivím."
Maikey: "A co ty? Máš někoho?"
J: "Já? Hahaha. Bylo tu pár známostí, jedna i vážnější, ale..."
Maikey: "Nikdo nebyl jako Brian."
J: "Nikdo není jako on."
Jen je škoda, že jsem si to uvědomil až moc pozdě. Kdybych tenkrát věděl, že nic na světě mě nemůže udělat šťastnějším, než on, možná bych o náš vztah bojoval víc. Já se ho ale místo toho vzdal s tím, že to pro nás oba bude lepší. Ale podívejme se na nás dnes... co je lepší? Absolutně nic.
J: "Co vůbec krámek?"
Maikey: "Ten už neexistuje. Všechny peníze jsem dával mámě na léčbu a nebyl jsem schopný platit nájemné, tak mi ho zabavili. Udělali z toho večerku či co. Nebýt anonymního daru, nebyl bych schopný mámin pohřeb zaplatit. Dokonce jsem byl nucený zase žebrat o práci v obchoďáku... opět slavně doplňuju toaleťák do regálů."
J: "To mě mrzí."
Maikey: "Jo, co už. Ne, že bychom se s RAGE někam posunuli po tom fiasku v LA."
Jo v tom má asi pravdu. Nápadů jsme na něj měli hodně, ale s mým odchodem a s LA se naprosto všechno změnilo. Jen je škoda, že nebyla možnost napsat jeho pokračování.
S Maikeym jsme se následně rozloučili s tím, že se zítra uvidíme... však vy víte kde. A já se opět vydal do ulic Pittsburghu s pocitem, že pokud chci, aby aspoň něco vyšlo během toho, co jsem tady, budu pro to muset něco udělat. Chvíli mi trvalo, než jsem našel potřebnou adresu, kterou mám už několik let vloženou v peněžence, protože jsem vždycky myslel, že jednou na ni zajedu, než se stalo, co se stalo, ale je na čase ji zkrátka použít.
Daphne: "A-no? Proboha, Justine?"
J: "Pane bože..."
Nevěřil jsem vlastním očím a ne jenom proto, že tahle holka - tahle ženská byla tak krásná, že bych možná i přehodnotil svojí homosexualitu... ale především proto, že její štíhlounká postava se právě teď pyšnila bříškem velkým jako...
J: "Ty si těhotná?"
Daphne: "Co tady děláš, Justine?"
J: "Ty jsi těhotná...,"...Nedokázal jsem se z toho jednoduše vzpamatovat.
Daphne: "A ty všímavý. Odpovíš mi konečně?"
J: "Já... zkrátka... Debb umřela."
Daphnin naštvaný výraz se ve vteřině změnil. Sice se s Debbie tolik neznala, ale vím, že jí měla taky ráda. Bylo vidět, že jí to opravdu zaskočilo.
Daphne: "To... to je mi líto."
J: "Je nějaká šance, že mě pustíš dovnitř?"
Daphne: "Justine... já nemůžu. Ne po tom všem."
J: "Ublížil jsem ti, já vím... měl jsem se vrátit nebo jezdit na návštěvy, víc volat... byl jsem blbec."
Daphne: "Kdy odjíždíš?"
J: "Co?"
Daphne: "Tak kdy?"
J: "Za pár dnů."
Daphne: "Vidíš, nemá to cenu."
J: "Daphne, prosím... Já tě potřebuju."
Do poslední chvíle jsem myslel, že mi práskne dveřmi před nosem, ale neudělala to a dokonce mě nakonec pustila dovnitř. Do teď jsem si myslel, že mě opravdu nenávidí, ale nikdy tomu tak nebylo, jenom nesnesla pomyšlení, že už mě nikdy neuvidí a tak mě radši odstřihla, aby to pro ni bylo snazší. A já o naše přátelství nebojoval, stejně jako jsem nebojoval o nikoho.
Daphne: "Kdy má pohřeb?"
J: "Zítra ve 4 odpoledne. Můžeš přijít, jestli chceš."
Daphne: "Nemyslím, že je to dobrý nápad."
J: "Taky si jí znala, měla tě ráda."
Daphne: "Já..."
J: "Nenutím tě, ale kdybys chtěla tak přijď."
Daphne: "Uvidím."
Je zvláštní si přát, aby tam přišla, abych měl možnost se s ní zase sblížit, když se jedná o Debbiin pohřeb. Ale možná to, že Debbie umřela, znamená, že alespoň někoho z nás i po smrti může zase sblížit. Kdo ví, třeba si k sobě zase najdeme cestu všichni. Neříkám, že smrt Debbie je nějakým přínosem, to vůbec ne, dal bych cokoliv za to, aby se vrátila, ale třeba je to jen její způsob, jak nás dát zase všechny dohromady, vím, že ona by byla schopná to udělat za jakýchkoliv podmínek.
J: "Smím vědět, co to bude?"
Daphne: "Nevíme, nechtěli jsme si to nechat říct."
J: "Nechtěli? Kdo je ten šťastnej?"
Daphne: "Můj snoubenec - Eric."
J: "Eh... co?"
Daphne: "Za 14 dní se vdávám."
J: "Proboha, Daphne... to je skvělé, gratuluju. A nebudeš v tu dobu náhodou rodit? Jenom, že tvoje bříško má docela velké rozměry..."...Zasmál jsem se.
Daphne: "Ráda jím, to oba víme. A termín mám za měsíc a půl."
Bylo hezké slyšet alespoň nějaké skvělé zprávy. Jen mě mrzí to, že jsem u toho nebyl, když se Daphne zamilovala, když se zasnoubila a dokonce i otěhotněla... zameškal jsem toho spoustu a bohužel ne jen to, co se týká Daphne, ale všech, koho jsem někdy miloval. Což mi opět připomíná Briana... to, že i když mám strach, chci ho vidět, opravdu moc.
No comments:
Post a Comment