Nový díl.
JUSTIN
Maikey mi nabídl, že mě odveze domů, teda pokud to můj domov pořád je, ale já ho odmítl. Nejen, že jsem si potřeboval vyčistit hlavu na čerstvém vzduchu, ale stejně tak jsem se cítil naprosto hrozně v jeho blízkosti. Zdálo se, že on to bere až nějak moc v pohodě, ale možná já jsem z toho dělal až zbytečně moc velkou vědu. Teda ona to věda je, vlastně je to přímo šílený, protože jestli se to někdy Brian dozví, nikdy nám neodpustí, no vlastně jen mně, Maikey je jeho nejlepší přítel a je v tom přeci nevině, za to já mám hodně velký, černý puntík. Ale jde o to, že Maikey to nerozmazává, protože rozumí tomu, proč jsem to udělal, měl jsem vztek a ten mi zatemnil úsudek a já tak udělal tuhle neskutečnou volovinu, jenže Brianovi bych to vysvětlit nejspíš nedokázal a i kdyby jo, on by mi nevěřil a především by mi to neodpustil.
J: "Briane?"
Už na první pohled se mi něco nezdálo, za prvé dveře loftu byly zamčené a pokud je Brian doma, tak je nezamyká. A když nakonec ani neodpověděl na moje volání, bylo jasné, že tu není. Ani jsem nevěděl, jestli mám právo se zlobit, on podle všeho sice porušil naší 3 hodinu, ale můj prohřešek je mnohem horší. Navíc kdo ví, třeba jen šel brzo do práce, aby tu na mě náhodou nenarazil. Každopádně z mého pohledu mám alespoň víc času na to vymyslet, co dělat dál.
Dal jsem si proto sprchu, vzal si čisté věci a následně jsem se vydal do jídelny v naději, že Debb má jeden z těch dnů, kdy rozdává rady... i když jsem teda netušil, jak si říct o radu a zároveň nevytáhnout to o Maikeym, myslím, že to by ani ona nerozdýchala!
Debbie: "Tady se nám někdo dobře vyspal,"...Ironií rozhodně nešetřila.
J: "Blbá noc."
Debbie: "Co provedl?"
J: "On nic... teda ne tak docela, ale o to nejde."
Debbie: "Tak co se stalo?"
J: "Debb, hypoteticky, co když jsem udělal něco, o čem kdyby se Brian někdy dozvěděl, tak by mi nejspíš nikdy neodpustil... zkrátka myslíš, že bych mu to měl říct a riskovat, že to bude vážně špatný anebo to mám před ním tajit a cítit se fakt mizerně?"
Debbie na mě třeštila nevěřícně oči, nejspíš si nedokázala představit, že bych zrovna já udělal něco tak hrozného, že v porovnání s tím, co mi dělá Brian je to tak hrozné, že nemám ani odvahu mu to vpálit do obličeje za ty hrůzy, co on někdy dělá mně.
Debbie: "Mám vůbec chtít vědět, o co jde?"
J: "Radši ani ne."
Debbie: "Fajn... A co se týče tvé otázky, měl bys mu to říct."
A já fakt tak doufal, že mi řekne pravý opak. Protože kdyby to udělala, věděl bych, že neříct mu to je správné, ale takhle vím, že by to všechno jen zhoršilo, kdybych žil s tím, že to před ním tajím. Jen nevím, jak mu to říct.
J: "Tak to nebude moc snadné."
Debbie: "Lhaní by nebylo o nic snazší a nakonec by tě dohnalo svědomí a stejně by si mu to řekl, jen už by bylo pozdě na to to napravit."
J: "To máš asi pravdu."
Debbie: "Navíc je to Brian, toho nic jen tak nepoloží na kolena."
J: "Abychom se nedivili."
Sotva jsem to dořekl, začal mi zvonit telefon. Ani jsem nevěděl, jestli chci, aby to byl Brian. Věděl jsem, že mu musím říct pravdu, ale nevěděl jsem, jestli jsem na to právě teď připravený. Jenže když jsem vzápětí uviděl na displeji jméno Ted, zklamalo mě, že to není Brian.
BRIAN
Začalo mě probouzet ostré denní světlo, měl jsem pocit, že mi hlava exploduje už sama o sobě, natož když vás oslepuje něco tak odporného. Ještě horší pro mě ale bylo zjištění, že nejsem doma, ale na gauči u toho nejvíc nudného účetního na světě!
B: "Theodhore!?"
Ted: "Jo?"...Jeho hlava nečekaně vykoukla zpoza kuchyňské linky.
B: "Kurva! Jsi jak duch!"
Ted: "Nechtěl jsem tě vzbudit, tak jsem byl potichu."
B: "Co tady, kurva, dělám?"
Ted: "Ty si nic nepamatuješ?"
On je nejen nudnej, ale i naprosto blbej! Určitě bych se ho ptal, proč jsem u něj, kdybych si něco pamatoval z dnešní noci, skutečnost je ta, že si pomalu nepamatuju ani svoje vlastní jméno!
B: "Ne, nepamatuju! Tak co, kdyby si mi to vysvětlil?"
Ted: "Víš, jak jsme u tebe s Emmettem byli a ty si nás poslal někam? Měl si tu svojí náladu..."
Trošku se mi to začalo vracet... Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, začíná se mi vracet dost věcí jako například - Maikey s Justinem!
B: "Nooo?"
Ted: "Hned jak jsme od tebe odešli, začal sis objednávat jednu skleničku za druhou a nakonec si byl tak zlitej, že sis ustlal přímo na baru. S Emmettem jsme tě odvlekli do tvého auta a já tě chtěl hodit domů, ale ty si trval na tom, že tam nejdeš. Nechtěl si říct proč, jen..."
B: "To mi stačí!"
Nevím, co bylo horší, jestli to, že Ted s Emmettem byli svědci mého zhroucení anebo to, že si Ted nejspíš domyslel, že jsem domů nechtěl jenom kvůli Justinovi a to se stalo poprvé. Musí mu být proto jasné, že máme hodně velký problém.
B: "Kolik je?"
Ted: "Půl desáté."
B: "Co? Musím do práce."
Ted: "Volal jsem tam, že ti není dobře, Synthia se tam o to pro dnešek postará."
B: "Můžeš mi říct, kdo ti dal svolení... Díky,"...Došlo mi, že nebýt jeho, pravděpodobně by mě teď uklízečka seškrabávala z podlahy v Babylonu a zaměstnanci v Kinneticu by ke mně ztratili veškerý respekt, kdyby si mysleli, že se jen ulívám.
Ted: "V pohodě."
Bylo mi hrozně zle a cítil jsem, že nějaké zbytky alkoholu se v mém systému ještě nacházejí, ale potřeboval jsem se dostat domů a pohřbít tam svojí existenci.
B: "Kde mám klíče od auta a telefon? Musím domů."
Ted: "Víš, měl bys vědět, že jsem zavolal Justinovi, aby tě přišel vyzvednout, takhle se sám domů nedostaneš."
B: "Cože, prosím?"...Začal jsem rudnout vzteky.
V tom se ale rozeznělo klepání na Tedovy dveře. Chtěl jsem se v tu chvíli teleportovat klidně do Číny, jen abych se mu vyhnul! Jenže když Ted vzápětí otevřel a on tam stál s tím svým roztomilým výrazem... Jo, v ten okamžik jsem měl ještě větší vztek!
No comments:
Post a Comment