Rage(6)

Nový díl.

BRIAN

Momentálně jsem s Justinem nechtěl sdílet ani stejnou planetu, natož jedno auto - moje auto, které se tak zatvrzele rozhodl, že bude řídit! Úlevné bylo alespoň to, že mlčel, nechtěl jsem od něj nic slyšet, leda tak pravdu! Já sice o všem vím, ale on neví, že to vím a pokud se mi k tomu ani nepřizná, tak už není co řešit. Vlastně k řešení je toho hodně, jako třeba proč to udělal a do jaké pozice nás to teď staví, ale jak jsem řekl - teď ať prostě mlčí a dělá vše pro to, aby se moje auto neocitlo natlačené v nějakém stromě.

J: "Briane?"

Protočil jsem oči a opřel si hlavu tak, aby mi neviděl do obličeje, mohl by si totiž myslet, že mám mrtvici. Alespoň jsem se tak právě cítil - fakt hroznej pocit být svědkem toho, kdy se dva lidi, na kterých vám z celého srdce záleží, sbližují způsobem, ze kterého vám je na zvracení!

J: "Co si v noci vyváděl?"

B: "Byl jsem v Babylonu, psal jsem ti to."

J: "Jo, já vím,"...Pronesl to takovým způsobem, že jsem věděl, že ta zpráva účel splnila. Což mě přivádí k myšlence - můžu za to, co se mezi nimi stalo, tak trochu já?

Přeci jen Maikey je na mě naštvanej za to, že jsem mu 14 dní ničil každou příležitosti k romantickým blbostem s profesorem a Justin se podle všeho už vrátil s pocitem, že mu vadím a ta zpráva ho nejspíš už dodělala... blbost, ani to není důvodem, aby si spolu užívali!

---

J: "A co tě dovedlo k tomu se takhle zřídit?"...Ptal se jako by se snad obával toho, že to vím... ale nebylo mým úkolem s tím začít.

B: "Měl jsem žízeň."

Nejspíš pochopil, že nemám zájem se s ním bavit a tak zmlkl. Bylo to po dlouhé době, co jsem měl důvod děkovat tomu nahoře, jestli tam teda fakt je.

Když jsme zastavili před domem, Justin jen seděl a zdálo se, že chce začít něco říkat, ale na to jsem neměl nervy a tak jsem vystoupil a vydal se dovnitř, za to on tam zůstal. Nahoru dorazil až za několik minut a vypadal, že spatřil přízrak.

J: "Briane?"

B: "Jop?"

J: "Ale nic."

Nic? Pravda, ono se vlastně vůbec NIC nestalo! Tak proč by mi o tom měl říkat, že? Možná, že bych to přeci jen měl nadhodit sám, za ten jeho výraz by mi to rozhodně stálo. Ale kdybych měl pak poslouchat ty jeho důvody a výmluvy, tak bych pravděpodobně zešedivěl a už takhle mám pocit, že jsem s ním zestárl tak o 20 let.

B: "Jdu si dát sprchu."

Ani nevím, proč jsem mu řekl. Dělám to jen, když chci, aby šel se mnou a tohle rozhodně nebyla ta situace, každopádně on byl tak duchem nepřítomen, že si ani nevšiml, že mluvím. Tím líp pro mě, čím hůř se bude on cítit, tím lepší pocit budu pak mít... něco mi ale říká, že k plnému zotavení potřebuju jedno jeho velké nervové zhroucení!

Když jsem se vrátil, Justin byl v kuchyni a podle vůně jsem soudil, že dělá jedno z těch svých rychlých, chutných jídel, kterými se bude alespoň trochu zmenšit škody, jenže tohle je jako tsunami a uklízení jeho následků trvá roky.

J: "Máš chuť na špagety?"...Rozzářil se na mě jako nová žárovka.

B: "Ani ne."

J: "Vlastně ani já ne,"...Odhodil vařečku, kterou zrovna míchal omáčku, která sice báječně voněla, ale právě teď bych jí pozřít nedokázal, mám tak stáhnutý žaludek!

Posadil jsem se na pohovku a zapnul televizi, zvuk jsem dal tak nahlas, že jsem věděl, že cokoliv Justin bude říkat, tak tomu alespoň nebudu rozumět, zkrátka jsem nechtěl nic slyšet, možná ani to přiznání ne. Jenže jsem nějak nedomyslel, že to dá Justinovi důvod sednout si ke mně a to hodně blízko.

Nejhorší na tom bylo to, že i přes to, jak moc velký vztek jsem na něj měl, tak 14 dní je 14 dní a já jsem Brian Kinney! Je samozřejmé, že jsem si přál, aby se mi klidně posadil do klína a...

J: "Co to je za film?"

B: "Netuším, nějaká blbost o láce nejspíš."

Vážně, Briane? Lepší narážka tě nenapadla? Tohle je tak okatý až to bolí mě samotného! A soudě dle Justinova výrazu mu to aspoň trochu došlo!

J: "Chyběl jsem ti?"

Kdybych zrovna něco pil nebo jedl tak bych se tím nejspíš zadusil! Co, prosím? On se mě na vážně ptá a myslí si, že mu dám upřímnou odpověď? Zná mě vůbec?

B: "Přežil jsem."

J: "Očividně."

B: "A jak ses měl ty? Daphne ti určitě dávala zabrat."

J: "Vlastně ani ne, ona byla super na to, že zažila tak hnusnej rozchod. To já spíš otravoval pořád jí."

B: "S čím?"

J: "S tebou... chyběl si mi."

Začal jsem pociťovat, jak aorta z mého srdce, začala pomalu roztávat... ale pak jsem si uvědomil, že Justin jen předchází tomu, aby jeho přiznání nemělo tak velký dopad.

B: "Uhmmm."

Fakt mě tahle hra začínala unavovat, oba jsme si hráli na to, že nic nevíme a přitom jsme se doháněli vzájemně k šílenství! Věděl jsem, že jednou to prostě říct musím, protože on se k tomu nejspíš neměl...

B: "Vím, že ty a..."

Ale podle všeho mi nebylo souzeno to vyslovit - loftem se začalo rozléhat hlasité klepání a já s hlubokým nádechem musel napočítat do pěti, než jsem se vydal otevřít.

Maikey: "Ahoj!"

B: "To snad není pravda,"...Přecedil jsem skrz zuby.

Maikey: "Co?"

B: "Ale nic. Potřebuješ něco?"

Maikey: "Já..."

J: "Maikey?"...Zaskočeně vedle mě začal panikařit a nejspíš si říkat důvody, proč tu Maikey je.

B: "Já padám."

J: "Co, proč?"

Maikey: "Chtěl jsem s tebou mluvit."

B: "To je dobrý, nerad bych vám dělal křena."

J: "Co?"

B: "Určitě chcete navázat tam, kde jste přestali... takže prosím,"...Rozhodil jsem ruce a následně jsem se vyprovodil ven.

Řeknu vám to takhle, za ty jejich výrazy mi to rozhodně stálo. Oba vypadali, že jsou chvíli před srdeční příhodou a to přesně si zasloužili! Na druhou stranu nemůžu říct, že by se mi nějak ulevilo! Protože jestli to pro ně třeba znamenalo něco víc, než jsem si ochotný připustit, co když jsem je ztratil nadobro oba?