Nový díl.
JUSTIN
Je až neskutečné, kolik času už uběhlo od mého rozchodu s Ethanem a od toho, co se stalo mezi mnou a Brianem v zadní místnosti a já mám i přes to pocit, že se v tom pořád doslova topím, je sice pravda, že přes Ethana jsem se dostal nějak moc snadno anebo si to ještě ani pořádně neuvědomuju, ale od chvíle, co jsem si u něj vyzvedl věci, což bylo mimochodem taky super, když se mě snažil přesvědčit, abych mu dal ještě jednu šanci, tak jsem na něj v podstatě ani nepomyslel, za to na Briana... Sakra, ani nevím, kdy naposledy se mi podařilo zažít den bez myšlenek na něj, je zkrátka všude, Brian Kinney mě má zase v hrsti a to ani nic nedělá, jako že doslova nic, on na mě totiž ani nemluví a dá se říct, že dělá, že neexistuju a já mám pocit, že z toho za chvíli zešílím!
Daphne: "Hej, chceš broskvovej jogurt?"...Probudila mě z mého dumání nad Brianem.
J: "Ne, díky."
Daphne: "Já jen, že je o dost zdravější, než všechny ty cigarety, co vykouříš... Seš v depresi prakticky po celý měsíční nájemný."
J: "Omlouvám se, jsem hroznej spolubydlící, odstěhuju se, jestli chceš."
Ale opravdu se modlím, že to nechceš, protože právě teď je tohle to poslední, s čím bych se chtěl ještě potýkat, už teď toho mám nad hlavu, natož si shánět nový bydlení.
Daphne: "Řekla jsem snad něco takovýho? Jen chci, aby ses dal dohromady."
J: "Nemůžu si pomoct. Nemůžu na něj přestat myslet."
Daphne: "Hm."
J: "Minulou noc se mi o něm znova zdálo, nějak se naučil levitovat a pak jsme spolu šukali ve vzduchu."
Daphne: "Zajímalo by mě, co to znamená,"...Uchechtla se.
J: "Pravděpodobně to, že potřebuju cvokaře."
Daphne: "Je normální, že tyhle věci trvají dlouho, musíš se přes něj nějak dostat, posunout se dál. Řekni si: Ethan je historie."
Podíval jsem se na ní, abych se ujistil, že to myslí opravdu vážně a soudě dle jejího výrazu, bylo jisté, že fakt myslí!
J: "Kdo mluví o Ethanovi? Já mluvím o Brianovi."
Nevěděl jsem, co je víc znepokojující, zda to, že Daphne si myslela, že mluvím o Ethanovi anebo to, že mluvím o Brianovi, právě teď je všechno jeden velkej zmatek!
Daphne: "Brian? Ale já myslela, že tohle už máš za sebou, tak si to říkal."
J: "Taky jsem si to myslel. Takže co uděláš, když zjistíš, že si udělal tu největší, neblbější chybu svýho ubohýho, pitomýho života?"
Daphne: "Pohřbím to ve svém podvědomí a zapomenu na to?"
J: "To očividně nefunguje."
Daphne: "No tak s tím něco udělej. Řekni mu, že ho pořád miluješ."
J: "Jo, jasně. S radostí se mi vysměje do obličeje."
Daphne: "Napiš mu dopis."
J: "Roztrhá ho."
Daphne: "Nevím, pokus se o sebevraždu!"
J: "Nechá mě umřít."
Daphne: "Okay, vzpomínáš, co jsem dělala, když jsem byla šíleně a vášnivě zamilovaná do Billyho Hausera?"
J: "Jaks ze sebe dělala idiota?"...Zasmál jsem se nad tou vzpomínkou.
Daphne: "Ne! Ne! Přihlásila jsem se na každej předmět, kam chodil. Chodila jsem na plavání, šla jsem na každou párty, o které jsem věděla, že tam bude, kamkoliv šel on, tam jsem byla já, nemohl se mě zbavit."
Daphne jsem měl sice tenkrát za idiota a nedovedu si představit, že by mi to nějak mohlo pomoct, pokud jde o Briana, s tím je totiž všechno naprosto nemožný, ale tak nějak se mi tenhle nápad uhnízdil v hlavě a já nad ním pořád musel přemýšlet, dokonce i během své šichty v jídelně, z čehož Debbie rozhodně neměla radost.
Debbie: "Justine, jsi tady?"...Luskla mi prsty před očima.
J: "Huh? Stojím přímo před tebou,"...Nechápavě jsem se na ní podíval.
Debbie: "To ano, fyzicky tu si, ale tvoje mysl je na druhý straně planety. O co jde?"
J: "Proč si myslíš, že vždycky o něco jde?"
Debbie: "Protože jde."
Tak to má recht, opravdu vždycky o něco jde, jenže si nejsem jistý, že jsem připravený na to podívat se jí do očí a říct jí, že měla pravdu úplně ve všem a že bych teď potřeboval její rady.
J: "Tak tentokrát to nic není."
Sotva jsem to dořekl a Brian vešel do jídelny v jednom ze svých sexy, dobře padnoucích, pracovních obleků a mně spadla brada, div jsem neslintal, on se fakt nemusí ani snažit a stejně vypadá perfektně... A jako obvykle dělá, že tu nejsem, bože, za co mě trestáš?!
Debbie: "Briana bych označila hodně věcmi, ale NIC mezitím rozhodně nebude."
J: "Co? To není... Tady nejde o Briana,"...Bránil jsem se zuby nehty.
Debbie: "Že ne? I blbej by poznal, že jde!"
J: "Nech to plavat."
Debbie: "Já to klidně nechám plavat, ale ty se v tom běž vykoupat."
J: "Co tím myslíš?"
Debbie: "Běž ho obsloužit."
J: "Debb, to nejde... Vždyť víš, že se mnou nemluví."
Debbie: "Nebudu to opakovat dvakrát."
Tohle snad už nemůže být ani pravda, já se z tý Debb jednou zblázním, proč se vždycky musí do všeho plést, sakra práce?!
Jenže se zdálo, že nemám na vybranou, Debbie šla obsluhovat jiné stoly a na Brianovi začínala být znát netrpělivost, i přes to však dělal vše pro to, aby o mě byť jen koutkem oka nezavadil. Proto jsem se rozhodl, že seberu veškerou odvahu a prostě za ním půjdu...
J: "Tak co to bude?"...Přistoupil jsem k němu s pocitem prasete, co jde na porážku.
B: "Kde je Debb?"
J: "Jsem tu já."
B: "Fajn, přines mi hamburger."
Slovíčko "prosím" by ho pravděpodobně zabilo, proto jsem se ani nenamáhal ho z něj páčit a vydal jsem se pro jeho objednávku... Ačkoliv mě svým chováním štval, tak jsem nebyl v pozici si nějak dovolat, pokud doufám, že se ještě někdy dáme dohromady a já v to opravdu doufám!
J: "Tady to máš,"...Postavil jsem před něj po chvíli talíř s tím nejzářivějším úsměvem v naději, že to ocení.
B: "Díky,"...Ale zmýlil jsem se, ani si toho nevšiml, vlastně se mi ani nepodíval do tváře... Sakra, on ke mně musí cítit takovou zlost a já se mu vlastně ani nedivím.
V tu chvíli jsem se proto rozhodl, že nemám na vybranou, že musím konečně začít bojovat, proto jsem ještě ten den zašel do školy a hned na to jsem si zařídil stáž u Briana ve firmě, věděl jsem, že tím Briana nejspíš hodně naštvu, ale byl jsem zkrátka ochotný podstoupit naprosto cokoliv, jen abych ho získal zpátky a dokázal mu, jak moc mě mrzí, co jsem mu udělal!
No comments:
Post a Comment