White Christmas/Party(9)

Nový díl.

BRIAN

Celou cestu na letiště jsem byl naprosto mimo, docela jsem se tedy divil, že jsem to ještě nenapral do nějakého elektrického vedení, ale rozhodně jsem za to byl rád. Šlo zkrátka o to, že jsem nevěděl ohledně čeho mám být vytočený či snad asi spíš znepokojený víc, jestli proto, že se mnou Justin nejede anebo proto, že ani nevím, kde je a především, co s ním je, je sice jasné, že kdyby se mu něco stalo, tak už to dávno vím, v tomhle bude něco jiného nebo v to alespoň doufám, jenže já nevím, co to je a ta nevědomost mě fakt nutí otočit auto a jet to zjistit, jenže co když se nakonec ukáže, že ten pitomec opravdu jen usnul u Jennifer a mně kvůli němu propadne lístek na Ibizu? To ho fakt pak asi zabiju a ani mi to nebude líto!

---

Maikey: "Jsi v pohodě?"

B: "Co?"

Maikey: "Ptám se, jestli si v pohodě?"

B: "Jo, jsem, proč bych neměl být?"

Maikey: "Protože to na tobě vidím... Máš o něj strach."

B: "O koho?"

Maikey: "Hádej,"...Obrátil oči v sloup.

B: "O Justina? Prosím tě, ten si někde užívá svoje mládí."

Maikey: "Snažíš se přesvědčit mě anebo sebe?"

B: "Nesnažím se o nic."

Maikey: "Musíš uznat, že je divné, že nepřišel domů a že se ani neozval."

B: "Nemusí se mi se vším hlásit, nejsme k tomu zavázaní."

Maikey: "Samozřejmě! Přiznáš ty vůbec někdy, že ti na něm záleží?"

Raději jsem nijak nereagoval, to ani nemělo smysl, protože on moc dobře ví, že mi na Justinovi záleží, jen prostě chce, abych to řekl nahlas, jenže toho by se ode mě nedočkal, akorát bych zase řekl nějakou stupiditu a klesl o další level níž, proto je lepší držet pusu a doufat, že Justin je opravdu v pohodě a že se mi brzo ozve, protože jinak je jisté, že asi zešílím!

Jakmile jsem zastavil před letištěm, chvíli mi trvalo, než jsem dokázal vylézt z auta, přeci jen ve mně pořád zápolil ten pocit, že bych měl jet domů, ale nakonec jsem si řekl, že všechno bude v pohodě a vylezl jsem.

B: "Nebudeš po mně chtít, abych tě objímal stejně jako tvoje bláznivá matka?"

Maikey: "To si piš, že to budu chtít, jsou Vánoce, tak mi to dopřej."

Nemůžu uvěřit, že to přiznám, ale když to řekl, tak na zlomek vteřiny ve mně zažehla myšlenka, že strávit Vánoce s mojí rodinou by přeci jen nebyl ten nejhorší způsob, jak je oslavit, ale díky bohu mě to včas přešlo... Nicméně Justina bych s sebou jednoduše uvítal... Ale dost myšlenek o něm!

B: "Fajn, tak ať to máme za sebou,"...Objal jsem jej.

Maikey: "Nebylo to tak hrozné, ne?"

B: "Bylo to přímo dojemné."

Maikey: "Ty si fakt někdy na zabití. A mimochodem až se vrátíš, tak si u mě vyzvedni dárek."

B: "Co? Ne! Říkal jsem, ať mi nic nekupuješ."

Maikey: "Co naděláš? A teď už jdi, než ti to uletí."

B: "Fakt se z tebe zblázním. Měj se."

Maikey: "Ty taky a užij si to."

B: "To si piš, že užiju. A postarej se mi o auto a vzkaž Tedovi, ať..."

Maikey: "Ať ti nepohřbí firmu, já vím. Neboj, dám na všechno a všechny pozor."

B: "Když už o tom mluvíš, mohl bys... mohl..."...Nějak jsem tu větu nedokázal dokončit.

Maikey: "Podívám se po něm."

B: "Díky."

Ještě jsem se k Maikeymu natáhl pro polibek a následně jsem se vydal dovnitř, byl tam naprostý zmatek, nechápal jsem, jak je možné, že lidé na štědrý den někam cestují, ale když vezmu v potaz, že já dělám to samé, tak to zas tak divné asi není.

Šel jsem si hned stoupnout do fronty na odbavení a řeknu vám, že ta fronta byla přímo neskutečně dlouhá, měl jsem pocit, že mi ten nahoře dělá alespoň nějaké naschvály a samozřejmě během čekání na to, až přijdu na řadu, jsem neměl nic jiného na práci, než myšlenky na Justina... Pořád jsem kontroloval mobil a snažil se vymyslet, proč se mi neozývá, proč nedorazil domů, kde, sakra, je a neskutečně mi z toho hrabalo, věděl jsem, že ty dva dny na Ibize nemůžu zvládnout, když šílím už teď a to teprve stojím ve frontě na odbavení!

"Pane? Pane?"

B: "Huh?"

"Jste na řadě, musíte si odložit věci."

Najednou jsem zpanikařil, nevěděl jsem, co mám dělat, byl jsem na řadě a všichni na mě civěli jako na nějakého blázna, co se není schopný pohnout dál a zároveň jsem dost usilovně zvažoval, že se na to fakt vykašlu a kvůli tomu idiotovi si zkazím Vánoční plány na Ibize, jenže pokud nezjistím, co s ním je, tak jsou mi moje plány docela ukradený!

B: "Kašlat na to."

"Co?"

B: "Promiňte, ale musím jít,"...Čapl jsem svoje zavazadlo a otočil jsem se k odchodu.

Chtěl jsem si za tohle rozhodnutí hned nafackovat, nemohl jsem uvěřit, že jsem to fakt udělal, že jsem zahodil Bílou party na Ibize zdarma jen kvůli němu, já jsem se už opravdu musel zbláznit, to jinak není možné!

Jenže všechno se v další vteřině, kdy jsem došel až na konec fronty, změnilo...

B: "Justine?"...Naléhavě jsem zamrkal v domnění, že ta halucinace zmizí, ale to se nestalo.

J: "Bri, a-ahoj,"...Usmál se na mě tím svým "nevinným" úsměvem.

B: "Co tady, sakra, děláš?"

J: "Stojím ve frontě... Myslím, že si mě pozval s sebou."

B: "Ale vždyť ty si odmítl... A kde si, do háje, byl celou noc?"

J: "Já... Počkat, kam si teď šel?"

B: "Já se ptal první!"

J: "Ono je to vlastně hrozně jednoduchý... Odmítl jsem, ale to neznamenalo, že bych s tebou jet nechtěl, potřeboval jsem si to nechat projít hlavou a když jsem došel k závěru, že s tebou pojedu, zbývalo mi, abych něco zařídil..."

B: "A to jako co?"

J: "Moje máma a Debbie a vlastně i ostatní."

B: "A jak to dopadlo?"

J: "No jsem tady, takže... Ukázalo se, že moje obavy byly úplně zbytečné, s Debbie si mi to ulehčil ty, přišla za mnou, když si včera odešel z jídelny a řekla mi, že pokud s tebou chci jet, tak to mám udělat a na nikoho se neohlížet..."

V ten okamžik jsem se musel pousmát, nikdy by mě nenapadlo, že Debbie bude stát za něčím, co chci udělat, tak moc, že mi i bude pomáhat v tom, aby mé plány byly naprosto ideální právě díky přítomnosti Justina a ona ho kvůli mně zpracovala!

J: "A v tu chvíli jsem věděl, že moje rozhodnutí je správné a tak jsem se vydal k mámě a i přes menší nejistotu jsem jí to oznámil a víš, co mi na to řekla?"

B: "Co?"

J: "Cituji - 'Konečně tě někam pozval!'"

B: "Tak takovou reakci jsem nečekal."

J: "Mě to zas tak nepřekvapilo, pořád mi básnila o tom, že se určitě jednou dočkám... Ale je pravda, že za těhle okolností byla tak reakce... No řekněme, že nečekaná."

B: "A co se s tebou stalo, že si nedorazil domů?"

J: "Hádám, že ti to řeknu až v letadle, jsme na řadě."

Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že to vydržím až do letadla a s přihlouplým úsměvem na paní, která mě dnes viděla již po druhé, jelikož jsem od ní předtím utekl, jsem se nechal konečně odbavit a poté jsem se společně s Justinem vydal do letadla, kde jsem doufal, že z něj získám všechny odpovědi a detaily, a upřímně - pořád jsem tak nějak nemohl zpracovat to, že je tu opravdu se mnou!