Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
postavy: Brian Kinney, Justin Taylor
Vrátil jsem se domů po čtvrté, po Justinovi nebylo ani památky, znepokojilo mě to, ale jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že dnes neměl jen ranní, ale dá se říct, že celodenní šichtu, která mu končí až v pět, do té doby se tedy mohu v klidu dál proklínat za to, co jsem včera udělal - za to, jak jsem ho políbil na čelo, dal mu pramen vlasů za ucho, díval se na něj jako na obrázek, za to, že jsem si dovolil být tak patetický a směšně romantický, za to, že jsem se nekontroloval, protože... Protože mi zatraceně chybí! Nechtěl jsem si to připustit, jenže když včera přišel a já ho viděl, věděl jsem, že nechci, aby odešel, aby spal někde jinde, aby na mě byl pořád naštvaný, nesnáším chvíle, kdy si za ním nemůžu jednoduše dojít a políbit ho, dotknout se ho nebo ho třeba jen obejmout, je to tak frustrující a včera to bylo několikanásobné, najednou jsem se nechtěl chovat jako kretén, naopak jsem mu chtěl ukázat, že dokonce i já se umím zachovat hezky! Nezískal jsem sice to, oč mi především šlo, tedy mít ho v noci u sebe, ale alespoň zůstal, mně to sice způsobilo tu nejhorší bolest zad v životě díky mojí podělaný italský pohovce, ale aspoň jsem věděl, že je tady a bylo to lepší než nic!
Když jsem zaslechl zvuk toho křápu, který si říká výtah, ztuhl jsem a možná dokonce i zpanikařil, ráno jsem odtud utekl, co mi nohy stačily, protože jsem mu nechtěl čelit, jenže teď nemám kam utéct a ani nemám ponětí, co mám vlastně dělat natož říkat a to u mě není normální!
B: "Ahoj,"...Pozdravil jsem jej od počítače.
J: "A-ahoj, dneska jsi tu nějak brzy."
B: "Vzal jsem si práci domů."
J: "Vidím."
B: "A jak ses měl ty v práci?"
J: "Jako obvykle."
B: "Aha."
Jestli tohle měla být konverzace tak já jsem asi z jiný planety! Tohle přeci nemůže být všechno, co si řekneme, přeci tu teď nebudeme sedět jak dva šašci a ignorovat se a... Do prdele! Vždyť on tu sedět nebude vůbec, on jde na tu podělanou večeři s Daphne, na tu, na kterou chtěl, abych s ním šel já, na tu, na kterou nemám koule jít, protože jsem prostě Brian Kinney!
B: "V kolik jdeš?"
J: "Zajímá tě to nebo..?"
B: "Zajímá,"...Přerušil jsem jej dřív, než mi stihl připomenout, že mě nikdy nic nezajímá.
J: "V 7 tam mám být, takže tak v půl hádám."
B: "A dostaneš se tam v pohodě?"
J: "Proč se ptáš?"
B: "Nevím, že bych tě tam hodil,"...Fakt jsem to řekl?!
J: "Zvládnu to, ale díky."
Jasně, že to zvládne! Cokoliv je totiž lepší, než aby musel sedět se mnou v autě a počítat vteřiny, než se mě konečně zbaví!
B: "Není zač... A domů přijdeš v kolik?"
J: "Nevím, ale hádám, že budeš ještě v Babylonu."
B: "To je dost možný."
J: "No právě."
Hodil na mě výraz ve stylu 'Kde jinde bys ty asi tak mohl být?!' a pak se vydal do ložnice, myslel jsem, že to prostě budu ignorovat společně s ním, jenže jako obvykle jsem udělal přesný opak a vydal se rovnou za ním...
B: "Jak dlouho to bude takhle?"
J: "Jak?"
B: "Takhle! Ty se budeš tvářit a chovat jako idiot..."
J: "Jako idiot?! Takže za všechno můžu já?"
B: "Nikdo nic takovýho neřekl... Ale já už ani nevím, proč se vlastně hádáme... To pořád jde o tu podělanou večeři?"
J: "O tu šlo nejdřív, jenže ty ses pak choval jako ty a já už jednoduše..."
B: "Co?"
J: "Nemůžu!"
Jak, prosím? Co, sakra, jako nemůže? Snášet moje chování anebo život se mnou? Začínám v tom mít docela dost velký zmatek!
B: "Co po mně vůbec chceš?"
J: "Chci tebe! To to nechápeš? Já chci tebe! Jenže ty se mi nikdy stoprocentně neodevzdáš... Pořád to bude jen, že nejsi žádnej heterák, aby sis hrál na romantiku, abys připustil, že máme nějaký vztah, abys mě miloval se vším všudy!"
A já chci tebe, zatraceně! Nikdy jsem si v ničem nebyl tak jistý, nikdy jsem nic takového necítil, to až s tebou jsem poznal, co to je někoho milovat a být milován... Jenže já, sakra, nemám tu odvahu ti to říct a ukázat to, jako to děláš ty, protože to prostě nejsem já a ty ne a ne to pochopit!
B: "Cítíš se líp, teď když si mi to vmetl do ksichtu?"
J: "Ne, Briane, necítím, vlastně je to ještě horší."
B: "Co mám udělat, aby ti bylo líp?"
J: "Já nevím, Briane... Možná bys mě měl nechat být, abych mohl přemýšlet."
Tak to mi rovnou řekni, že si sbalíš svoje věci a půjdeš, vyjde to totiž nastejno! Jenže pokud to uděláš tak se dočista zblázním, vždyť já už se ani nevyspím, pokud mi nejsi nablízku, tak jak bych asi tak mohl žít?!
Najednou mě napadla jen jediná věc, kterou jsem mohl udělat a kterou jako jedinou udělat dokážu... Šel jsem rovnou k němu, natiskl jsem se k jeho tělu, kolem pasu jsem jej pevně objal a poté jsem ho začal líbat - něžně až mazlivě! Nevěděl jsem, zda to s ním něco udělá, ale nechat ho být? To bych nedokázal!
J: "Briane,"
B: "Pššt."
J: "Nech toho."
Justin mě od sebe odstrčil a to pro mě byl konec! Vzdal jsem to, otočil jsem se a vrátil se zpátky k počítači, k předstírání toho, že mě neničí to, jak mě ničí!
Neměl jsem ani ponětí o tom, co bych měl udělat a nejspíš na tom stejně nezáleželo, on si mě k sobě teď jednoduše nechtěl pustit a s tím bojovat nemůžu a ani nechci, byl bych akorát tak za slabocha!
Po pár minutách jsem slyšel, jak se za ním zavřely dveře od koupelny a další půl hodinu jsem ho neviděl ani neslyšel, věděl jsem, že se připravuje a za chvíli odejde a já s tím prostě nic neudělám, jde sice jen na blbou večeři, ale já mám pocit, jako by se už neměl vrátit a z toho mi je téměř zle!
J: "Tak jak vypadám?"...Zničehonic vyšel z ložnice a já zůstal zírat téměř beze slov!
B: "Krásně,"...Zašeptal jsem.
J: "Děkuju,"...Usmál se tím svým sunshine úsměvem a já se z toho málem zbláznil.
Byl jsem jím naprosto okouzlen, on vážně vypadal jako sluníčko, jako anděl, jako nevyjádřitelná dokonalost, kterou chci vlastnit už navždy!
J: "Tak já půjdu."
B: "Hezky se bavte... Ať už jdeš s kýmkoliv,"...Sice vím s kým jde, ale on neví, že to vím a budu rád, když to tak ještě chvíli zůstane, dokud mu Daphne neřekne, že mě včera poctila milou návštěvou, což ještě nevím, jak pak vyřeším, ale teď se tím nechci zabývat.
J: "Pokusíme se."
Justin se rozešel rovnou ke dveřím a já nevěděl, co dělat, nechtělo se mi ho nechat jen tak odejít, beze slova, bez polibku, proto jsem udělal následovné...
B: "Justine?"
J: "Ano?"
Zamířil jsem rovnou k němu a přitáhl si jej k sobě, nebránil se, spíš naopak, jako by snad chtěl, abych to udělal a tak jsem to udělal - dal jsem mu jeden něžný téměř nepatrný polibek a potom jsem jej propustil ze své náruče, měl jsem z toho strašně divný pocit, ale zmohl jsem se jen na blbé "Užij si to," potom Justin odešel a loft se zase ponořil do naprostého ticha!
No comments:
Post a Comment