Nový díl.
JUSTIN
Měl jsem za to, že v Maikeyho/mém pokoji nebo spíš v posteli zůstanu už navždy, pomalu jsem do ní začínal zarůstat, byl jsem odevzdán tomu v ní zestárnout a umřít zoufalstvím, tak moc mě to, co Brian udělal zranilo a to i přes to, že vím, že to bylo jeho hlavním záměrem, on mě zranit zkrátka chtěl, nešukal s tím trickem jen pro zábavu, tedy alespoň to nebylo hlavním účelem, on mi jednoduše chtěl zas a znovu ukázat, že pro něj nic neznamenám, že nikdy nebude mým přítelem, že slovo 'pár' v souvislosti s námi nikdy nebude realitou a já snad poprvé za náš vztah nebo spíš za naší známost vzal jeho "vzkaz" naprosto vážně, tedy alespoň jsem ho tak bral těch několik předcházejících hodin, kdy jsem si v hlavě připravoval plán toho, jak se dokopu zvednout se z té prokleté postele, zajdu si k Brianovi sbalit věci a potom budu hledat střechu nad hlavou, pokud tedy neumřu na naprosté nervové zhroucení, jenže nakonec, i když absolutně nevím jak, se ve mně zrodil jakýsi druh bojovnosti, který mi říkal, který na mě doslova křičel, že Brian není jediný, kdo může vysílat vzkaz, což byl přesný důvod toho mého vyparáděného vpádu do jídelny, kde už Brian jako obvykle skrytě sháněl rady od Debbie!
J: "Tak kdo je zničený?"...Zopakoval jsem svou otázku, když se ani jeden neměl k odpovědi.
Debbie: "No..."
B: "Nikdo!"
Musel jsem se nad tím pousmát, Brian zkrátka nepřestane nikdy zatloukat, slyšel jsem dost na to, abych věděl, že žhavým tématem jejich rozhovoru jsem byl já a že i tím zničeným mám být já, v čemž můžu asi jedině souhlasit, to ovšem ale neznamená, že to chci dát i najevo, obzvlášť ne před ním, ale to jeho zatloukání je vážně příšerné, když není schopný mluvit pravdu v takovýchto maličkostech, jak má být asi schopný říkat pravdu o svých citech ke mně?
J: "Dobře,"...Posadil jsem se spokojeným výrazem na tváři přímo vedle něho a nijak to dál nepitval, stejně bych se nic nedozvěděl!
Debbie: "Dáš si něco?"...Řekl bych, že se snažila nějak zachránit situaci.
J: "Kafe, prosím."
Debbie: "Hned to bude."
Když přede mnou ani ne do půl minuty stál hrnek příjemně vonící kávy začínal jsem litovat, že jsem si neobjednal něco jiného, ačkoliv jsem měl hrůzu z toho s ním být o samotě, alespoň v mezích normy vzhledem k přeplněné jídelně, tak i přes to po tom část mě toužila, zajímalo mě, jak se bude chovat, jestli bude něco říkat, zda bude hrát divadlo anebo nebude chodit kolem horké kaše, ale nic z toho jsem se dozvědět nemohl, protože jsem si objednal kafe, kvůli kterému Debbie ani nemusela nikam odcházet a místo toho na nás civěla, jak kdybychom byli z jiného vesmíru!
J: "Možná, že bych si dal i něco na zub."
Debbie: "A co by sis představoval, Sunshine?"
Tohle byla dost zapeklitá otázka, potřeboval jsem vymyslet něco, kvůli čemu by se vzdálila na dýl jak na dvě minuty, ale zároveň, aby nebyla pryč moc dlouho, kdyby se to náhodou neubíralo dobrým směrem... Vajíčka to jistí!
J: "Omeleta by bodla."
Debbie: "Jdu to zařídit."
J: "Děkuji."
Obvykle je pro mě mnohem snazší číst v Brianovo tváři, ale tentokrát jsem s tím měl problém, nemohl jsem přijít na to, zda je rád, že budeme chvíli o samotě anebo, zda by se nejraději zvedl a utíkal, jak nejrychleji by dokázal... Něco mi říká, že asi od obojího trochu! Jenže to, jak vedle sebe mlčky sedíme, mě začíná opravdu hodně deptat!
B: "Takže..."
J: "Takže..."
Jo začít oba dva najednou stejným slovem ve vypjatých situacích vážně umíme, kdybychom byli takhle harmonicky sehraní i v těch pěkných věcech to by byl hned jiný příběh, jenže to je víc než nereálné!
B: "Co si chtěl říct?"
J: "Ty první."
B: "Já vlastně nechtěl nic důležitého, takže klidně mluv."
J: "Ne ty mluv, zajímá mě to."
B: "Klidně to řekni."
Bože, tohle bylo, jak když se dva pošuci předhánějí v tom, kdo z nich je víc na hlavu a zatím to bylo dost nerozhodně! Ale opravdu by mě zajímalo, co chtěl říct, u něj totiž není zvykem, že mluví, když jde o tyhle věci!
J: "Já jen..."
Debbie: "Jedna omeleta pro naše sluníčko."
Mám Debbie rád opravdu jo, ale právě teď jsem jí málem uškrtil, protože i když mám v plánu Briana "trochu" podusit za to, co mi udělal, tak právě teď jsem s ním chtěl mluvit - opravdu mluvit, a zkusit z něho vypáčit vše, co by bylo možné počínaje tím, zda si přeje, abych se od něj odstěhoval pryč, ale díky Debb to bude konverzace na někdy jindy... Ale zase na druhou stranu to nemusí být tak na škodu přeci jen Brian je u mě zvyklý, že mu lezu do zadku, i když tím, kdo to podělal je on, ale aspoň pro jednou bych to mohl vzít za jiný konec a místo toho bych ho v tom mohl nechat vykoupat, než se pokusím vyřešit, jak to s námi vlastně bude, sice ještě nevím, co přesně si pod tím představuji, ale myslím, že pro začátek stačí to, jak ho doháním k šílenství tím, že svým vzhledem si hraju s fantazií všech přítomných!
J: "Děkuji, Debb, voní to skvěle."
Debbie: "Tak ať to tak i chutná."
J: "To určitě bude."
Debbie: "A co vy dva?"
B: "Co by mělo být?"
Debbie: "Promluvili jste si?"
J: "Debb..."
B: "My měli mluvit? O čem jako?"
Debbie: "Třeba o tvé včerejší aktivitě."
Vím, že se Debbie jen snažila být nápomocná, ale mělo to přesně opačný účinek, nejen, že mě Brianovo arogantní chování naštvalo, ale do toho všeho se mi opět před očima zjevil obrázek toho, čeho jsem byl včera svědkem a to nebylo ani trochu dobré!
B: "A já mizím,"...Hodil Debb na pult bankovku a pak odešel nebo spíš utekl, jak nejrychleji to šlo.
J: "To šlo dobře,"...Uchechtl jsem se, ale uvnitř jsem šílel.
Debbie: "Mně z vás jednou klepne,"...Protočila oči a šla se věnovat práci.
Jo tak v tomhle asi nebude sama, mám pocit, že se co nevidět z toho všeho naprosto zblázním! Brian je všechno, co jsem kdy chtěl, miluji ho nade vše, ale zároveň mám dojem, že kvůli němu skončím buď to v blázinci anebo na hřbitově, už to zkrátka zachází moc daleko!
No comments:
Post a Comment