Nový díl.
BRIAN
Normální člověk by při, nebudu říkat nevěře, nebylo by to ani trochu výstižné, ale dejme tomu při nachytání přestal, jenomže jak už všichni víme, já nejsem normální, alespoň ne v měřítku normálnosti, tudíž bylo více než jasné, že mě Justinův příchod nijak nevyruší ani neovlivní a já tak v klidu došel, lépe řečeno došukal až do konce, kdy už byl Justin ale dávno pryč, za což ho asi nemohu vinit! Je sice pravda, že jsem během celého svého výkonu nebo spíš od chvíle, co Justin utekl, měl před očima jeho zraněný výraz, ale pro tentokrát to na mě nemělo obvyklý účinek, neměl jsem potřebu zpytovat svědomí nebo se cítit jako zmetek, bylo to přesně naopak, jako by mě to nějakým způsobem nabudilo k tomu jej vytočit co nejvíc budu moct, k tomu mu dokázat, že já a on nikdy nebudeme pár, zkrátka k tomu být ještě větším hajzlem, než je zvykem a ve finále jsem ze sebe měl vážně skvělý pocit! Jenomže nakonec i trick musel odejít a tak ve stejný moment, co se za ním zaklaply dveře, se loft ponořil do naprostého ticha a to mému mozku bohužel vůbec neprospělo, najednou jsem měl plno prostoru pro přemýšlení, které mě dovedlo k jediným dvěma otázkám, na jednu z nich jsem znal odpověď hned - ano posral jsem to! Ale na tu druhou, kdy a především, jestli se Justin vrátí, jsem si ani vzdáleně nedokázal vytvořit přijatelnou odpověď! Tahle otázka zkrátka visela ve vzduchu a mě to pomalu zabíjelo!
Nakonec se mi podařilo naspat alespoň nějakou hodinu spánku, ale když jsem se ráno probudil ve stále prázdné posteli nebo spíš v celkově prázdném loftu, neměl jsem v úmyslu tu zůstávat nějak dlouho, proto jsem si dal rychlou sprchu a hned na to jsem se vydal do jídelny... A ano nejen kvůli jídlu, Justin přeci někde musí být!
Debbie: "Ty máš teda odvahu se tu ukázat!"
Jasně, že byl u ní! Kam jinam, než k mojí největší nepřítelkyni při takovýchto roztržkách, by asi tak mohl jít? Chtěl mi jednoduše zavařit a já tentokrát bohužel musím uznat, že si to zasloužím! Ale to pořád nemění nic na tom, že se chci zbavit té nálepky 'zadaný!'
B: "Nemám páru, o čem to mluvíš,"...Posadil jsem se s úsměvem neviňátka.
Debbie: "Že ne? Tak proč mi Justin v noci zaklepal na dveře?"
B: "Chtěl tě vidět?"
Debbie: "Já bych ti jednu..!"
B: "A proč pořád mě? Nenapadlo, že tentokrát jsem v tom třeba opravdu nevinně?"
Debbie: To nemůžu vědět, když nic nevím."
B: "Prosím?"
Debbie: "Asi tě to překvapí, ale Justin tentokrát nebyl moc výřečný a hádám, že ještě teď je zavřený v pokoji."
Za těch pár minut, co se tady nacházím, jsem si všiml, že tu Justin není, ale pořád jsem tak nějak doufal, že je třeba ve skladu nebo zkrátka někde tady, ale teď se zdá, že úspěšně trucuje u Debbie doma!
B: "Tak proč ses do mě pustila hned, co jsem vešel?"
Debbie: "Protože si něco udělat musel!"
B: "Spíš někoho,"...Uchechtl jsem se.
Debbie: "Cože prosím?"
B: "Justin se vrátil z práce zrovna ve chvíli, kdy jsem se na pohovce oddával tomu, co mám rád."
Debbie: "Ty seš takovej vůl!"
B: "A proč bych měl být vůl? Nejsem jeho přítel ani nic jiného, co si v tom svém mozečku vyfantazíroval, jsem svobodný muž, který dělá svobodná rozhodnutí bez odhledu na něj."
Debbie: "Správně - bez ohledu na něj."
B: "A co má tohle znamenat?"
Debbie: "Zapomněl si snad na to, co si před pár měsíci prožil?"
Jak bych mohl, když to mám pořád v živé paměti? Ještě teď se mi před očima objevuje každý malý detail toho večera... Kdy jsem ho téměř ztratil!
B: "Ne,"...Odpověděl jsem téměř neslyšitelně.
Debbie: "Tak si představ, jaké to je pro něho... Jsi jediný, komu dovolil se k němu přiblížit, s kým se cítil v bezpečí, začínal věřit, že ses změnil..."
B: "Jenže já se nezměnil!"
Debbie: "To si myslíš jen ty... Tudíž hádám, že je na tobě, jak s tím naložíš, ale přestaň mu ubližovat."
B: "Pokud nechce, abych mu ubližoval tak by se mi asi měl přestat plést do života."
Debbie: "Tak to omyl chlapče, tam sis ho pustil ty sám."
Zmínil jsem se už někdy, že mě tahle ženská jednou přivede do blázince? Věřím, že každý den alespoň jednou! Ale právě teď jsem už jednou nohou ve cvokhausu! Čert ví, možná, že bych se tam dokonce měl líp!
Jenže nejhorší na tom je, že ta otravná ženská má v něčem pravdu, možná spíš ve všem, jak už jsem se zmiňoval toho, že jsem se změnil, jsem si plně vědom, jenže pořád nejsem ochotný to přijmout, já mám rád to, kým jsem nebo lépe řečeno, kým jsem byl a opravdu bych se k tomu rád vrátil, jenže to by se mohlo stát jedině v případě, že bych našel stroj času a vrátil se do dne, kdy jsem Justina poznal, jednoduše bych se mu vyhnul mílovými kroky a teď bych se měl hej, ale takový stroj bohužel nemám a tak mám pouze dvě možnosti - zapomenout na to, kým jsem byl a přijmout své nové já anebo Justina vyškrtnout ze svého života, jenže tahle možnost má jeden zásadní háček... Víte, jak pořád říkám, že není středem mého vesmíru? No tak právě teď, když vím, že jsem ho už několik hodin neviděl a pravděpodobně ještě nějakou dobu neuvidím, cítím, že jsem takový prázdný až zoufalý, jako kdybych neměl pevný bod, kterým je pro mě právě on! Jak já to nesnáším!
A k té části, která říká, že jsem jediný po tom, co se mu stalo, kdo ho drží pohromadě, má Debb taky asi pravdu a teď tak nějak tuším, že tím, co jsem včera vyvedl, jsem ho dohnal k šílenství!
Debbie: "Tohle by se ti mohlo hodit,"...Postavila přede mě hrnek kafe.
B: "Díky."
Debbie: "Měl bys za ním zajít."
B: "Debb!"
Debbie: "Co - Debb? Víš moc dobře, že mám pravdu. Potřebuje tě, je zničený."
J: "Kdo je zničený?"
Já i Debbie jsme se naprosto zarazili, ani jeden z nás ho neviděl přicházet, ale víc než to, že je jako duch, nás zarazilo to, jak vypadal... Byl až nějak moc spokojený! Úsměv široký od ucha k uchu a výraz ve tváři, který ani trochu neodpovídal zničení, spíš jako by se měl dobře, až moc dobře! A to ani nemluvím o jeho vzhledu, ano Justin je sexy, ale takhle sexy jsem ho snad v životě neviděl, vlastně myslím, že nikdo, protože celá jídelna místo nad snídaní slintala nad ním, měl jsem co dělat, abych z toho nezešílel!
No comments:
Post a Comment