Nový díl.
JUSTIN
Jaká je šance, že někde na světě nebo lépe řečeno v celém vesmíru existuje někdo stejně nebo víc šťastný než já? Mám vše, po čem jsem kdy toužil - Briana! Nechal mě u sebe bydlet, dává na mě pozor, stará se o mně a víc mě už neodhání, člověk by řekl, že se změnil, já věřím tomu, že to tak prostě je, takového jsem ho nikdy nezažil a pokud se nepraštil do hlavy, což je v této chvíli dost nevhodný černý humor vzhledem k tomu, co mě před pár měsíci potkalo na plese a já od té chvíle mám třes v ruce a noční můry, ale i tak je to buď to anebo jednoduše šel do sebe a uvědomil si, že tak jako chci být já s ním chce i on být se mnou, jasně důvodem jeho chování může být už zmíněná rána pálkou do hlavy a jeho pocit viny, který jsem se mu již milionkrát snažil vyvrátit, ale já si jednoduše stojím za tím, že se pomalu, ale jistě začínám stávat středem jeho vesmíru! Tudíž odpověď je jasná - nikdo není šťastnější než já!
Daphne: "Země volá Justina!"...Věděl jsem, že ignorovat jí není dobré, ale ještě chvilku jsem chtěl být myslí někde jinde.
Debbie: "Sunshine!"...Jenže když se přidala i ona nešlo jinak než reagovat.
J: "Copak dámy?"
Debbie: "Já ti dám dámy, šichta ti končí až za 15 minut, takže se neflákej a mazej pracovat.
J: "A nemohl bych dneska odejít dřív? Zítra ti to vynahradím. Navíc Daph potřebuje někoho, aby jí doprovodil domů."
Daphne: "Co? Já..."
J: "Mlč,"...Přecedil jsem.
Daphne: "Jasně, doprovod se hodí, dneska člověk na každém rohu potká sériového vraha."
J: "Vidíš, Debb, nemůžeme jí vystavit takovému nebezpečí."
Debbie: "Uvědomuješ si, že nejsem blbá?"
J: "Nikdy mě ani nenapadlo, že jsi,"...Nejsem si jistý, že tohle byla správná odpověď.
Debbie: "Zítra si to odmakáš a teď už mazej!"
Ani na vteřinu jsem neváhal, shodil jsem ze sebe zástěru, vzal si bundu a i s Daphne jsem prchal, jak nejrychleji jsem mohl, byla tu totiž dost velká pravděpodobnost, že si to Debb rozmyslí a to jsem nehodlal riskovat!
Daphne: "Myslím, že už můžeš zpomalit."
J: "Od Debb není člověk nikdy dost daleko."
Daphne: "To jsem ráda, že to vím, když si mě teď přinutil lhát."
J: "Prosím tě hned v prvním okamžiku, jí bylo jasné, že žádný doprovod nejsem, takže kdyby ti zazlívala lhaní, teď tu vedle mě nestojíš."
Daphne: "Ještě lepší! Tohle vynahradíš i mně."
J: "Vynahradím, slibuju! Ale teď už musím jít."
Daphne: "Doufám, že to aspoň bude stát za to, myslím, že si to zítra v jídelně pořádně odpracuješ."
J: "To je mi fuk, chci být s ním a vím, že on chce být se mnou."
Daphne: "Tak upaluj."
J: "Měj se, Daph,"...Políbil jsem jí na líc a rychle jsem spěchal domů.
Po celou cestu jsem si na tváři udržoval přihlouplý úsměv, měl jsem štěstí, že takhle pozdě v noci jsem nepotkal moc lidí, kteří by mě mohli považovat za blázna, za to podivínu, které jsem za blázny považoval já, jsem potkal spoustu, až mi z toho mrazilo, ale ta myšlenka na Briana mě udržovala v klidu!
Už jsem byl téměř před domem a viděl jsem Brianovo zaparkované auto, takže se mi ulevilo, že ho nebudu muset shánět po všech čertech, svými zmrzlými rukami jsem se rychle snažil odemknout dveře a když se mi nakonec podařilo vklouznout dovnitř, čekala mě ještě jedna překážka a to nejezdící výtah, ale ani to mě však nezbavilo té dobré nálady, té radosti z toho, že už jen pár okamžiků a budu u něj a budu cítit jeho mužnou náruč, jeho nádhernou vůni!
Vyšplhal jsem tedy těch několik nezbytných pater a ještě než jsem otevřel dveře, jsem se několikrát zhluboka nadechl, byl jsem z těch schodů naprosto odrovnaný, nakonec se mi však podařilo zklidnit mé splašeně bijící srdce a můj rychlý dech, takže už zbývalo jen jediné - otevřít dveře a vstoupit...
J: "Bri..."...Ale ani jsem neměl tu možnost vyslovit jeho jméno celé, hned mezi dveřmi jsem byl naprosto zbaven slova... Kdo by nebyl, kdyby viděl to, čeho jsem právě byl svědkem já?
Nevím, co přesně mě zarazilo víc, jestli to, že si to tu právě Brian rozdával, s kdo ví, sakra, kým přímo na pohovce anebo to, že v tom pokračoval dál i přes to, že si byl vědom toho, že už se tu nacházím taky a ještě k tomu se spokojeným výrazem blaha, kterým jako by se mi snad vysmíval... Chtělo se mi brečet, ale ještě víc se mi chtělo řvát a snad ho i zabít! Nemohl jsem se na to dál dívat a tak jsem se raději otočil a doslova jsem utíkal pryč, adrenalin mě neskutečně popoháněl, měl jsem pocit jako bych snad byl nezastavitelný, jenže nakonec jsem zastavit musel, i kdybych utíkal sebevíc dlouho, před tím pohledem, co se mi před pár minutami naskytl, asi už nikdy neuteču!
Snažil jsem se racionálně uvažovat a přijít na to, proč by mi tohle udělal kromě faktu, že je to naprostý idiot, ale na nic jsem nemohl přijít, bylo mi z toho neskutečně na nic! Nakonec jsem se však raději přemohl a vydal jsem se škemrat o nocleh, věděl jsem, že dnes už se domů nevrátím!
Debbie: "Sunshine, co se děje?"
J: "Díky bohu, bál jsem se, že tu ještě nejsi."
Debbie: "Dorazila jsem před pár minutami... Ale co tu děláš ty?"
J: "Mohl bych zůstat přes noc?"
Debbie: "Justine?"
J: "Prosím na nic se neptej, nechci o tom mluvit. Ale ta postel by se mi hodila, nevím, kam jinam jít."
Debbie: "Můžeš mi říct, co by si dělal, kdybys mě neměl?"
J: "Pravděpodobně skončil mezi bezdomovci."
Debbie: "Tam stejně jednou skončíš, protože vy dva mě už přestáváte bavit, nemůžu tu být pokaždé, co se neshodnete... Což když nad tím přemýšlím, je dennodenně."
J: "Já vím, ale... Mohl bych teda?"
Debbie: "Pojď, než se z tebe zblázním."
J: "Děkuju."
Ani mě nenapadlo zůstávat dál v její blízkosti, věděl jsem, že by to byl jen samý výslech, a i když ani útěk před ní nebyl dobrý nápad, tak jsem byl neskutečně rád, když se za mnou nakonec zavřely dveře mého nebo snad Maikeyho pokoje na tom asi nezáleží, hlavní bylo, že jsem byl schovaný před vším a před všemi! Tolik k tomu, že jsem nejšťastnějším klukem vesmíru!
No comments:
Post a Comment