Poslední díl. - 12+
BRIAN
Jakmile jsem přežil další z Debbiiných zlověstných výslechů, při kterém jsem jí opět úspěšně neposkytl žádné informace, tak jsem se konečně dočkal své snídaně, bez které bych už asi pravděpodobně co nevidět skončil v márnici a poté jsem se vydal vstříc dalšímu vyčerpávajícímu dni v práci, na jehož konci jsem snil jen o tom, abych se brzo dostal domů a dopřál si pár hodin spánku, což se mi také podařilo, ačkoliv nevím jak, s miliony myšlenek na Justina a především na to, jak s ním mám vlastně naložit, dokonce se mi o něm i zdálo, sen to byl pěkný, ale i přes to velmi znepokojující, začíná se mi totiž dostávat pod kůži čím dál tím víc a to vůbec není dobré!
B: "Už jdu!"...Reagoval jsem na hlasité stále se opakující klepání, které mi začínalo lézt na nervy a to jsem jej chtěl nejprve ignorovat!
Maikey: "No sláva!"...Vešel, aniž by se dožadoval pozvání.
B: "Co tu děláš, Maikey?"
Maikey: "Přinesl jsem jídlo, je mi jasné, že si celý den nejedl."
B: "Jak to můžeš vědět?"
Maikey: "No za mámou do jídelny nepůjdeš, protože by ti nedala pokoj a Justin tu není, aby ti uvařil."
B: "Fajn, dej to sem,"...Vytrhl jsem mu balíček báječně vonícího jídla.
Bylo lepší přistoupit na tohle, než se zaplést do další konverzace na téma JUSTIN! Vlastně cokoliv je lepší, než mluvit o něm, stačí, že na něho nemůžu přestat myslet a to už samo o sobě je dost vyčerpávající a nebezpečné!
Maikey: "Tak co, chutnalo?"
B: "Nebylo to špatné."
Maikey: "Pomalu ti to leze z uší."
B: "Fajn, bylo to báječné."
Maikey: "Proč se tak usmíváš?"
Dokud se Maikey nezeptal tak mi ani nedošlo, že se tvářím nějak přihlouple, ale tvářil jsem se, vzpomněl jsem si totiž na večer, kdy mi Justin poprvé naservíroval večeři v podobě Jambalayi a... Na tom nezáleží!
B: "Neusmívám!"
Maikey: "Dobře, když to říkáš."
B: "Radši mi řekni, co ten tvůj doktůrek?"
Maikey: "Zítra s ním mám rande."
B: "No ne, to se začíná rozjíždět."
Maikey: "V to doufám, takže ne, abys mi udělal ostudu, až ho jednou poznáš."
B: "Já? Prosím tě! Jsem zlatíčko!"
Maikey: "To největší! Ale asi tě opustím, zlatíčko, je pozdě."
B: "Copak Emmett se bojí být sám doma?"
Maikey: "Slíbil jsem mu filmový maraton."
B: "Fůj!"
Maikey: "Můžeš se přidat."
B: "Díky, ale to radši skočím z okna."
Maikey: "Je mi to jasný."
Když se za Maikeym zaklaply dveře loft se opět ponořil do hrobového ticha, před pár týdny to pro mě nebylo nic znepokojujícího vlastně to pro mě bylo takové znamení, toho, že tohle je jen mé království, to ticho mě uspokojovalo, ale pak jsem poznal někoho, kdo mě tohle donutil přehodnotit a jeho smích rozléhající se tu, mi pomohl uvědomit si, že samota a ticho je horší než cokoliv, ale co s tím můžu dělat, když jsem, jaký jsem a nikdy se nezměním?
Raději jsem zahnal tyhle patetické myšlenky a šel si dát relaxační sprchu, která částečně splnila účel, a já se pak opět odporoučel do postele, nevím, jestli jsem se pokoušel zlomit nějaký rekord v počtu prospaných hodin, ale ten spánek jsem opravdu potřeboval! Zhruba uprostřed noci se mi však opět někdo rozhodl zaklepat na dveře...
B: "Justine?"
Zůstal jsem na něj zírat naprosto oněměn, vypadal totiž příšerně, byl celý promoklý, z čehož jsem usoudil, že venku musí být pořádný liják a jeho ret hrál fialovou barvou, věděl jsem, že tohle není ani trochu dobré!
J: "Můžu dovnitř, prosím?"
B: "Co se stalo?"
J: "Je mi zima, mohl bys mě pustit, pak ti všechno řeknu."
B: "No tak pojď."
Naprosto zbaven slova jsem za sebou zavřel dveře, zhluboka jsem se nadechl a pak jsem se vydal za ním na pohovku, kde seděl a upřeně se díval před sebe.
B: "Tak řekneš mi, co se stalo?"
J: "Já... Doma to bylo příšerný, pohádal jsem se s ním jen jsem vešel, pak jsem se na několik hodin zamknul v pokoji a když jsem se rozhodl vylézt, byl opět opilý a začal s těmi klasickými poznámkami... Nevydržel jsem to a poslal ho do hajzlu, on mě uhodil a já utekl k Daphne... Jenže když jsem se probudil, myslel jsem jen na to, jak moc tě chci vidět a vydal jsem se k tobě."
V ten okamžik jsem pociťoval tři různé emoce - vztek, z něhož jsem zatínal pěsti a nehty se mi z toho zarývaly hluboko do kůže, znepokojení z toho, že jsem tím, na koho se spoléhá, že mu pomůže a radost při vědomí toho, že mě chtěl vidět tak moc, že se za mnou vydal i v takovém lijáku!
B: "Je to pokryteckej hajzl, Justine, a ty se musíš vykašlat na to, co si myslí."
J: "Chtěl bych, ale je to můj táta... I když ho teď nenávidím a nějakou dobu ho nechci vidět."
B: "Víš, co potřebuješ? Teplou sprchu, suché oblečení a spánek."
J: "Bohužel nemám kde spát, tudíž ani sprchu a o oblečení nemluvě."
B: "Možná jsem se nevyjádřil jasně, ale zůstáváš tady."
Dokud jsem to nevyslovil ani jsem si neuvědomoval, jak moc vlastně chci, aby tu zůstal, nejen proto, že nemá kam jít a že bych ho domů jít nenechal, když vím, jak to má se svým otcem, ale především kvůli sobě a tomu pocitu, když ho tu mám... Jen jsem ještě nevěděl, jestli to je záležitost jen dneška, nějaké doby nebo zbytku života!
J: "Jsi si jistý?"
B: "Máš snad kam jít?"
J: "Ne."
B: "Tak vidíš... Běž do sprchy, zkusím ti najít něco na sebe."
J: "Díky."
Zatímco se Justin sprchoval, hledal jsem mu něco, co by si mohl obléct, nejprve se to zdálo jako nemožné, nakonec se mi však něco podařilo najít a když jsem mu to šel odnést do koupelny pohled, který se mi na něho naskytl, byl zkrátka andělský, nedokázal jsem mu odolat, svlékl jsem si oblečení a vlezl jsem si k němu!
J: "Briane..."
B: "Pššš."
První, co mi přišlo na mysl, bylo, že bych jej chtěl líbat a to už navždy, ale nemohl jsem, bolelo by ho to a tak jsem jej začal líbat na krk, hruď a další části jeho těla, sténal a vzdychal blahem, zatímco mě vískal ve vlasech. Oba jsme si polibky a doteky vychutnávali svou vzájemnou blízkost, mohl bych to skoro nazvat mazlením, ale neudělám to, stačí, že si to určitě myslí on!
Nevím, jestli se po dnešku naprosto všechno změní a ani nevím, jestli budu svého rozhodnutí litovat nebo ho snad změním dřív, než bych si kdy mohl myslet, ale právě teď vím, že chci, aby zůstal... Nejlíp navždy!
No comments:
Post a Comment