Poslední díl.
JUSTIN
Čím víc jsem se blížil ke Kinneticu, tím míň jsem tam chtěl dojít, věděl jsem totiž, že vyžehlit si to u Briana nebude nic snadného a možná ani proveditelného! Podělal jsem to ve všech směrech, ve kterých jsem to podělat mohl, Brian se sice nechoval jako andílek a myslím, že to ani neumí, navíc já mám raději roli, při které se chová jako samotný ďábel, ale to, jak jsem se choval já, to bylo mnohem horší, ano štve mě, že si Brian večer přijde domů a myslí si, že všechno bude tak, jak on žádá, ale zároveň ho musím pochopit, já změnil jeho život, ne on ten můj nebo tak bych to neřekl, samozřejmě, že i on změnil ten můj, ale já ten jeho víc, mnohem víc a proto je pochopitelné, že když už nemůže mít svou masku, své ego, svou povahu, své soukromí, svůj klid a je tu dalších milion věcí, které bych mohl vyjmenovat, tak chce mít alespoň jedno a to pořádek v tom, co chce nebo spíš potřebuje, ať už je to uvařená večeře nebo má přítomnost a tím, že mu to budu odpírat, ho akorát odeženu!
Jakmile jsem vstoupil dovnitř, chvíli jsem jen přemýšlel nad tím, jak vlastně začnu... Jasně vtrhnout mu do kanceláře a vášnivě se na něho vrhnout by nebylo k zahození, ale zároveň by to nebyl ten úplně nejlepší nápad, nejen, protože se tu nachází asi dvacet Brianových zaměstnanců, ale tentokrát jsem si jistý, že Brian je na mě opravdu naštvaný a něco mi říká, že by mě ze sebe shodil, no to asi přeháním, ale vy snad víte, jak to myslím! Nakonec jsem se tedy odvážil jít dál a pokusit se nepozorovaně projít, až do jeho kanceláře, ale to se mi ani trochu nepovedlo...
Ted: "Jsi si jistý, že za ním chceš jít?"...Ozvalo se za mnou.
J: "Je hodně naštvanej?"
Ted: "Naštvanej může být člověk, kterému ujede autobus nebo ten, který omylem stoupne do psího lejna, ale Brian? To je čiré zlo! Ani já jsem se tam neodvážil jít, když přišel, nikoho si nevšímal, zalezl si do kanceláře a bouchl dveřmi způsobem, že nechápu, jak to že jsou pořád skleněný."
J: "Nemohl si mi prostě lhát, Tede?"
Ted: "Promiň."
J: "Takže bych si měl vzít hádám brnění, než tam vlezu?"
Ted: "Něco takového."
J: "Paráda... Už se těším!"...Pokusil jsem se o úsměv, ale byl to spíš zhrozený a zoufalý úšklebek.
Teda si bohužel zavolal jeden z kolegů, tudíž jsem ho nemohl dál využívat k tomu, abych vstup do Brianovo kanceláře co nejvíc oddálil a tak jsem se z celých plic nadechl, v duchu se povzbudil a poté jsem se vydal rovnou tam. Jemně jsem zaklepal na dveře, nechtěl jsem ho hned naštvat, on zvedl pohled od stolu a obrátil oči v sloup, poté mi dal rukou signál, že mohu vstoupit... No i když, mohl to být taky náznak, že dostanu přes držku, nebyl jsem si moc jistý, ale i tak jsem se odvážil vstoupit...
B: "Co chceš?"
Dobře, začít jednoduchým pozdravením by asi bylo dost troufalé, on musí jít hned k věci, klasický Brian! Ale o to tu teď přeci nejde!
J: "Nějak jsem zapomněl,"...Kdo by taky ne, když sotva vejdete a on už kouše?!
B: "Tak můžeš zase jít... K Maikeymu."
J: "Briane, nemůžeme si promluvit?"
B: "Maikey mě zve na večeři?"
J: "Chápu, chodit k němu byla volovina, nemůžeš s tím ale už přestat?"
B: "Nejsem si jistý,"...Začal se věnovat papírům jako bych tam ani nebyl.
J: "Byla to ode mě podpásovka, já to vím... Můžeš to brát jako, že jsem se ho snažil poštvat proti tobě, ale tak to není."
B: "Nic takového si nemyslím."
Už jen to, jak to řekl, mi dávalo jasně najevo, že přesně to si myslí, a popravdě čím víc nad tím přemýšlím, tím větší smysl mi dává, proč byl a je kvůli tomu tak naštvanej.
J: "Dobře, ale i tak se omlouvám."
B: "Všechno?"
J: "Všechno? Ne, ani zdaleka... Sakra, můžeš se na mě aspoň podívat? Já chápu, že život se mnou není jednoduchý, že si kvůli mně musel změnit všechno, potlačit to, kým jsi a tak dále, ale to, jak si se teď poslední dobou choval, až jsem tě skoro nepoznával, to mě děsilo, bál jsem se, že tě ztratím, ale než abych ti to řekl, jsem se taky radši choval jak mizera a ve finále utekl a..."
Brian se na mě konečně podíval a mně došly slova, nějak jsem nevěděl, jak pokračovat dál, protože jeho oči mě naprosto hypnotizovaly, už v nich nebyl hněv a ani žádná podobná emoce, spíš jsem tam mohl číst úlevu!
B: "Promiň."
V ten okamžik jsem musel nadzvednout obočí a vytřeštit oči, neměl jsem tušení, za co se mi, sakra, omlouval a vůbec, jak je možné, že se omlouval? On se přece nikdy neomlouvá!
J: "Briane, to já se přišel omluvit tobě, tak za co se omlouváš ty?"
B: "Měl si pravdu."
J: "V čem? Můžeš přestat mlžit, prosím?"
B: "Když si řekl, že s tebou jednám jako s kusem hadru."
J: "Ale já to tak nemyslel."
B: "Myslel... A i kdyby ne, je to pravda, takže se omlouvám, za to, že jsem takový hovado."
J: "To je v pořádku... A já se omlouvám tobě za to, že jsem se choval jako pitomec a utekl."
B: "Pokud slíbíš, že už to neuděláš nebo se alespoň budeš držet toho, že jdeš pokaždý k Debb, kde mám jistotu, že tě najdu, tak tvou omluvu přijímám."
J: "Slibuju,"...Usmál jsem se.
B: "To je dobře."
J: "Teď už mě políbíš?"...Popravdě měla to být jen má tajná tužba, kterou jsem si měl říct v duchu, místo toho to bylo nahlas... Ať se propadnu!
Nicméně nebylo, proč se propadat, Brian se ihned zvedl ze svého šéfovského křesla a šel rovnou ke mně, chytil mě kolem pasu a přitáhl k sobě... V ten okamžik, kdy se naše rty setkaly, jsem se málem zbláznil štěstím! Líbali jsme se něžně, ale zároveň tak divoce, věděl jsem, že tohle je jen předehra k dnešní noci!
No comments:
Post a Comment