Významný den // 2 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

To jsem vážně takovej debil nebo to má mysl vytěsnila zcela úmyslně, jen abych nemusel myslet na ty romantické sarapatičky?! Vždyť tohle se opravdu mohlo stát jenom mně a nedivte se tak moc, vím že je u mě divné nebo spíš neuvěřitelné, že si z toho dělám hlavu, vždyť bych nad tím přeci měl jenom mávnout rukou a věnovat se nějakému zadku v Babylonu, ale ono to není tak jednoduché, ne když ten, s kterým bych měl dnes slavit tzv. výročí, je právě Justin! Vím, jak je paličatý a že si tohle za rámeček rozhodně jen tak nedám... Jednoduše s ním nechci být rozhádaný anebo s ním vést tichou válku! To totiž přímo nenávidím a vraždil bych, kdykoliv mezi námi něco takového probíhá! Jenže teď už je stejně pozdě, za prvé, dnešní den končí přesně za 32 minut a za druhé, já jsem doma, zatímco Justin s Kenem, kdo ví kde!

Natáhl jsem se do postele a začal jsem si... Prohlížet strop! To bylo totiž to jediné, co jsem mohl právě teď dělat, usnout jsem nemohl, šukat jsem neměl s kým a komunikace se sebou samým není nic pro mě, takže zbývá jen ten strop! Věděl jsem, že na tom papírku od Justina stálo, že ho dnes nemám čekat, ale i tak jsem dělal přesně to, že jsem čekal na to, až uslyším klíč v zámku, ačkoliv mi bylo zcela jasné, že to se nestane! I když vlastně, proč by ne, stálo tam "Dnes mě nečekej!" a pokud vím, jsou dvě hodiny ráno, tudíž ten den byl už včera, takže v podstatě by přijít měl... Já vím, jsou to jen mé pitomé domněnky, které nemají vůbec žádný smysl, protože všichni víme, jak to Justin myslel... Prostě nepřijde dřív, jak odpoledne po své šichtě, vážně paráda!

Ráno jsem si přivstal, protože jsem ještě před Kinneticem chtěl zajít do jídelny, vím. že je to trapné se mu takhle vnucovat, ale jednoduše jsem ho chtěl ještě vidět a zjistit, jak velké jsou vlastně škody...

Debbie: "No heleme se 'Pán - zapomínám všechno romantické!'"

B: "Hádám, že se svěřil?"

Debbie: "Ani nemusel, já si na rozdíl od tebe pamatuji, kdy jste se poznali a i kdyby ne, mluvil o tom už několik dní... Neustále opakoval, jak moc se těší a že věří, že tentokrát nezapomeneš."

B: "Víra je svině!"...Bránil jsem se, i když absolutně nemožně.

Debbie: "Pokud se týká tebe, tak rozhodně."

B: "Díky... A už je tady?"

Debbie: "Vidíš ho tu snad někde?"

B: "Ne."

Debbie: "Tak vidíš!"

B: "A přijde?"

Debbie: "Myslím, že jo, když jsem ráno odházela, tak už byl na nohou."

B: "Počkat on spal u tebe?"

Debbie: "Samozřejmě, kde jinde?"

B: "Ne, nikde... Jasně, že u tebe."

Ani si neumíte představit, jak si mé vnitřní já oddychlo, že dnešní noc nestrávil v Barbie doupěti, ale v doupěti téhle ženské! Alespoň nějaká dobrá zpráva, než se strhne ta vlna pohrom!

Debbie: "Myslím, že můžeš začít."

B: "S čím?"

Debbie: "Už je tady."

Otočil jsem se a spatřil ho, zatím si neuvědomoval mou přítomnost nebo to alespoň moc dobře předstíral, ale už na první pohled jsem mohl říct, že je minimálně naštvaný - z těch jeho jindy zářivých očí to tentokrát přímo křičelo!

Na chvilku jsem si pomyslel, že by se to snad mohlo vyřešit normálně, že se mu omluvím a on to přijme, že všechno jednoduše zase bude v pořádku, jenže on mě pak taky zahlédl a mně v tu chvíli došlo, že tohle jsem vážně podělal! Justin kolem nás bez pozdravení raději rychle proběhnul a šel si pro zástěru a tác.

Debbie: "Čekáš, že on přijde za tebou? Jdi za ním!"

B: "Myslím, že o to teď nestojí."

Debbie: "A ty mu snad vidíš do hlavy?"

B: "Ne, ale znám ho docela dobře."

Debbie: "Tak to asi znáš jiného Justina, protože já jsem si celkem jistá, že on čeká na omluvu."

B: "Tak to se načeká."

Debbie: "Blbče!"...Vlepila mi pohlavek.

B: "Au... Za co to bylo?"

Debbie: "Ty víš moc dobře! A teď se zvedni a jdi za ním!"

Nenávidím, když mi někdo poroučí a obzvlášť, pokud je to právě naše milovaná Debbie, v ten okamžik by se ve mně krve nedořezalo, ale na druhou stranu, co můžu dělat jiného? Vždyť právě proto jsem sem přece přišel, chtěl jsem seznam škod a pak vymyslet způsob, jak to vše napravit a to se neudělá samo a taky vím, že on za mnou první nepřijde, takže je to zkrátka na mně!

B: "Ahoj."

Jen se na mě podíval a pak se zase věnoval práci, jako bych ho ani nepozdravil nebo ještě líp jako bych tu ve skutečnosti ani nebyl! No tohle bude ještě zajímavé!

B: "Jak se máš, Sunshine?"

Vím, že jindy by svou přezdívku vycházející z mých úst opravdu ocenil, jenže tentokrát se zdálo, že mi o hlavu rozbije talíř a ještě mi nějaké střepy narve do zadku!

B: "Hodláš mě ignorovat?"

J: "Ne, jen pracuju."

B: "No ne, on umí mluvit!"

J: "Já na tohle nemám čas a náladu už vůbec ne."

B: "To vidím... Hele, vím, že jsem to podělal..."

J: "To sis vzpomněl nebo ti to někdo musel připomenout?"

B: "Vzpomněl,"...Přiznal jsem tiše.

J: "Blahopřeji!"

B: "Prosím tě, nemůžeme to probrat v klidu?"

J: "Myslím, že ne."

B: "Tak fajn, co mám udělat?"

J: "Jak - udělat?"

B: "Co mám udělat, abys mi odpustil?"

J: "To ti tak budu věřit, že chceš mé odpuštění!"

B: "No asi se budeš divit, ale přesně o to mi jde... Takže, co chceš?"

Justin utichl a zdálo se, že opravdu hluboce přemýšlí, až se mi z toho točila hlava a začal jsem trochu litovat, že jsem se ho zeptal, co mám udělat, aby mi odpustil, protože přeci jen on si může vymyslet opravdu cokoliv a já tuším, že se mi to nebude líbit!

No a pak když se mu na tváři vykouzlil ten ďábelský úsměv, tak jsem věděl, že se mi to opravdu nebude ani trochu líbit!

J: "Už vím!"...Radostně oznámil.

B: "A řekneš mi to?"

J: "Zatím ne."

B: "Jak zatím ne?"

J: "Přesně tak, jak to říkám, ale slibuju, že se to brzo dozvíš."

B: "Ale..."

J: "A teď mě omluv, musím pracovat,"...Zmizel jako pára nad hrncem.

Sledoval jsem, jak se ode mě vzdaluje a snažil jsem se přijít na to, co asi tak hrozně podlého podle všeho mohl vymyslet, ani bych se nedivil, že mi řekne, ať nahý oběhnu Pittsburgh, ale tím by mi zase spíš udělal reklamu! Takže je asi jasné, že to bude něco velmi nepříjemného a já sám jsem se do toho uvrtal, co víc si přát! Raději jsem své zadumané přemýšlení vzdal a vydal jsem se do Kinneticu, kde se snad trochu odreaguji!