Zůstaň!(6)

Poslední díl.

BRIAN

Ranní probuzení nebylo ani zdaleka takové, v jaké jsem doufal a o jakém jsem snil. Ale bohužel vím, že jsem to mohl očekávat, Justinovi jsem nedal ani trochu najevo, že jsem své rozhodnutí odjet, změnil, a tím pádem, že zůstanu, protože nezměnil, takže proč by on měl být po ránu v mé posteli? Ale je to teda pekelně k zešílení, to říkám narovinu, už je to pěkných pár dnů, co jsem se k němu v posteli mohl natisknout, hladit jeho bělostnou, jemnou pokožku a rty si užívat jeho tělo a teď, když nad tím tak uvažuji, opravdu netuším, jak to bez něho v New Yorku mám v plánu přežít! Sakra, ještě včera, než se ke mně nečekaně dostavil, jsem byl přesvědčený o tom, že tohle je to nejlepší, co můžu pro všechny udělat, prostě odjet, neohlížet se a už se nikdy nevrátit, všichni by se tak zbavili toho hajzlíka Briana Kinneyho, který nikdy neudělal nic dobrého pro druhé, ale jenom pro sebe a štěstím by si určitě oddychli, jenže on pak přišel a já si uvědomil, co všechno ztratím, pokud odjedu a z toho mi bylo tak zatraceně mizerně!

---

Ještě víc, než neprobuzení se vedle Justina, mě ale znepokojovalo to, kde se právě teď asi nachází, poněvadž škola ani jídelna to stoprocentně být nemůže. A naskakuje mi husina jen z představy, že by se měl třeba nacházet u Debbie... Ona je moje představa hrůzy, děsu a excelentních nechtěných přednášek! Ale zároveň tím nejlepším vzorem matky, jaký jsem mohl dostat, za její mateřskou lásku, i přesto, že nejsem její syn, jí budu nadosmrti vděčný!

Chtě nechtě jsem mu jednoduše musel kvůli své nejistotě ohledně toho, kde asi právě teď je, zavolat a zjistit co nejvíc jen dokážu a pak... Nevím, prostě to musím zjistit a až pak s tím naložím tak, jak uznám za vhodné! Jinými slovy budu vědět, kde je, ale kvůli tomu, jaký jsem zbabělec, se za ním neodvážím jít!

Ale bohužel to vůbec nedopadlo tak, jak jsem si představoval, telefon mi totiž nezvedal ani na potřetí a to mě začínalo trošičku znepokojovat, dokud ovšem nezazvonil můj telefon ohlašující smsku: "Ahoj, tady Daphne, Justin je u mě a spí, potřebuje trochu času, tak kdybys mu ho mohl dopřát. Především, než se rozhodneš o tom, zda zůstaneš a ukážeš mu, že ho miluješ anebo odjedeš a necháš ho tady jako by pro tebe nic neznamenal!" okamžitě mi spadla brada a srdce se mi snad rozprsklo po celém loftu, ta sms byla tak... Sakra, do očí bijící! Jako bych pochopil to, co už jsem věděl dávno! A že potřebuje čas? Jak čas?! Ani omylem - musím za ním!

B: "Do hajzlu,"...Otevřel jsem dveře a za nimi stála Lindsay s Gusem v kočárku.

Lindsay: "Taky tě zdravím."

B: "Co tady děláte?"

Lindsay: "Chceme tě vidět,"...Nečekala na pozvání, které jsem jí ani neměl v plánu nabídnout a rovnou vstoupila.

B: "Jasně, pojď dál,"...Neodpustil jsem si ironii.

Lindsay: "Nemluv tak nahlas, on spí."

B: "Tady spí všichni koukám,"...Vzpomněl jsem si na Daphninu sms o tom, že Justin spí... A potřebuje čas!

Lindsay: "Je sobota 9hodin ráno, co bys chtěl?"

B: "Chtěl bych... Klid!"...Ne - Justina!

Lindsay: "No jo, ty bručoune, pořád,"...Usadila se i s Gusem v náruči na pohovku.

B: "Roste jako z vody,"...Přisedl jsem k ní a pohladil ho po ručičce.

Lindsay: "A růst ještě bude,"...Zadívala se mi do očí a já pochopil, o co se tu tak urputně snaží.

To jsem mohl očekávat, že na mě bude dřív nebo později útočit osobně místo po telefonu, ale ani ve snu mě nenapadlo, že přivede Guse, aby mě mohla citově mučit... Opouštět Guse pro mě bude stejně těžké jako opouštět Justina a vlastně všechny ale alespoň ho před sebou zachráním dřív, než mě pozná, to Justin takové štěstí neměl, on ví, jaké peklo se mnou někdo může zažívat!

B: "Lindsay, prosím tě!"

Lindsay: "Pšššt... Musíš pochopit, o co všechno přijdeš, když se odstěhuješ... Gus bude růst, dospívat a ptát se po tátovi a ty tu nikde nebudeš, ty o všechno přijdeš."

B: "Ušetřím ho zklamání z toho, že stojím jako táta za hovno."

Lindsay: "Přestaň si nalhávat... Rozkrájel by ses pro něho."

B: "Má dvě mámy a to mu bohatě stačí."

Lindsay: "Ty sám si říkal, ještě když se narodil, že tu pro něho budeš jako mužský vzor... Neporuš svůj slib."

B: "Si na zabití, Wendy."

Lindsay: "Já vím, Petere."

B: "Nemůžu tu zůstat."

Lindsay: "Můžeš! Máš tu syna, který tě potřebuje, přátele, kteří jsou tvojí rodinou, včetně mě, a Justina, kterého miluješ, ať už si to přiznáš nebo ne."

No právě a o to jde, všem Vám ničím životy, i přes to, jak moc mi na vás záleží, proto jsem se rozhodl pro to nejlepší a nejnesobečtější, co pro vás můžu udělat... Jednoduše Vám zmizet ze života!

Lindsay se mě ještě asi hodinu snažila přesvědčovat, ale já to bral jedním uchem dovnitř a druhým jsem se to snažil pouštět ven, ale to už bylo jaksi složitější, nakonec se mi jí však podařilo vyprovodit a svalit se zase zpátky na pohovku. Měl jsem totiž dost o čem přemýšlet, ať už se mi to líbilo anebo naopak naprosto příčilo a to druhé bylo víc odpovídající!

Nemohl jsem uvěřit tomu, že už byl téměř večer a já absolutně k ničemu nedošel, vlastně k jednomu ano... Chce se mi odjet úplně stejně, jako se mi chce zůstat a já absolutně netuším, co si s tím mám počít! Nakonec jsem se však rozhodl pro to jediné, co jsem právě v tento moment mohl udělat... Šel jsem za Justinem.

J: "Briane, co tady děláš? Jak si mě našel?"

B: "Daphne mi ráno napsala, že si u ní."

J: "Já jí snad zabiju."

B: "Je mi jasné, že se ti nesvěřila."

J: "Ani v nejmenším."

B: "No jo - ženský,"...Ušklíbl jsem se.

Chtěl jsem se na něho vrhnout a líbat ho, dokud mě nedostatek kyslíku nepřipraví o život, taková smrt by byla skvělá, on by byl to poslední, co bych viděl a cítil... Miliónová výhra!

Jenže z jeho zmatného pohledu mi bylo jasné, že on nestojí o to, abych ho zasypal polibky a doteky, on chtěl vědět jenom jednu jedinou věc a já sám jsem na ní nevěděl odpověď!

JUSTIN

Ani nevím, jestli jsem byl šťastný, že ho vidím anebo naopak smutný z představy toho, že tohle je třeba vážně naposledy, to mě ničilo, myslel jsem, že se snad na místě rozbrečím a zhroutím se mu do náruče! Jeho krásná vůně z něho přímo sálala, tak moc jsem se k němu chtěl přitisknout a čichat k němu, užívat si ho, jeho oči, které se tak rádi mění, mě v tom tlumeném světle tak okouzlovaly a ta jeho mužná postava oděná do bílého tílka, černých kalhot a kožené bundy mě očarovala... Ten pohled a jeho vůni jsem si chtěl zarýt do paměti, pokud je tohle opravdu naše poslední chvíle!

J: "Tak co tady děláš, Briane?"...Potřeboval jsem to hned vědět!

B: "Já jsem... Sakra!"...Zničehonic mu zazvonil telefon.

Připadalo mi to jako ironie osudu anebo způsob, jak se nám Bůh snaží vysmívat a dát najevo, že my dva nemáme šanci a já mu opravdu začínal věřit... Tento telefonát se mi totiž ani trochu nezamlouval!

B: "Takže jste mě vzali do vaší firmy?"...Usmál se.

A já věděl, že tohle je konec... Absolutní konec! Měl jsem sto chutí mu zabouchnout přímo před nosem a nejlíp ty dveře ještě protlačit ven, aby jimi dostal pořádnou ránu, ale zároveň jsem ho chtěl chytit a už nikdy nepustit! Cítil jsem, jak se mi slzy tlačí do očí a byla to jen otázka vteřin, než se mi spustí po tvářích!

Najednou se na mě Brian podíval, přímo mně do očí a jedna slza mi v ten okamžik utekla, jenže Brian jí svým palcem zachytil a tím mě pohladil po tváři, okamžitě jsem reflexně jeho ruku chytil a nechtěl jí pustit...

B: "Je mi líto, ale já už mám jedno skvělé místo tady v Pittsburghu,"...Věnoval mi úsměv a zaklapl telefon.

A já se v ten okamžik naprosto rozzářil, ihned jsem k němu přistoupil a co nejpevněji jsem ho objal, potřeboval jsem cítit jeho přítomnost a on tu mou... Tak pevně me držel!

J: "Ty zůstáváš?"...Potřeboval jsem se ujistit.

B: "Budu toho litovat?"

J: "Nejspíš,"...Přitiskl jsem se mu na rty.

Nejprve jsem tomu nechtěl věřit, myslel jsem, že se mi to snad jen zdá, ale nezdálo, bylo to to nejskutečnější, co jsem si kdy mohl přát... V ten okamžik jsem věděl, že on mě doopravdy miluje a že je nejspíš víc než ochotný to se mnou zkusit, jak nejlíp bude schopný a za to jsem byl tak vděčný a především šťastný! Právě jsem dostal to nejcennější, co jsem jen mohl chtít - moje láska se mnou zůstane!