Zůstaň!(4)

Nový díl.

BRIAN

Bože, tohle bylo opravdové mučení! Měl jsem ho přímo před sebou, ale nemohl jsem se ho dotýkat, líbat ho nebo ho alespoň cítit u sebe a to nejen proto, že mé ego pro mě ještě pořád něco znamená a že bych mu tím, kdybych se k němu přiblížil, dal najevo, že jeho přítomnost mě naplňuje a rozradostňuje, že jeho jediného se tak moc rád dotýkám a nikdy mi to nikdo nedokáže vynahradit, tak... Jednoduše jsem mu nedokázal dát najevo, jak moc ho chci a potřebuju - pro mé ego by to byla prohra! Ačkoliv pro mě samotného výhra! Ale taky, jak jsem tak nějak pochopil z toho jeho výrazu a nervózního pochodování, tak on si přišel promluvit a ne jen tak o něčem, ale o něčem velmi konkrétním, pro mě nepříjemném...

B: "Nechceš si sednout?!"...To jeho pobíhání mě nervovalo.

J: "Jo... Ne... Já nevím!"

B: "A kdo to má vědět?"

J: "Nejspíš já."

B: "No tak se rozhodni!"...Proboha, to je takovej cvok, že to snad ani není možný!

J: "Dobře... Tak já si sednu,"...Vykoktal.

B: "Skvělej nápad."

J: "Ne, to nejde,"...Jakmile dosedl tak zase vstal.

B: "Ty si fakt na hlavu!"...Rozesmál jsem se.

J: "Já vím,"...Přidal se ke mně.

Ach jo! Já snad budu brečet! Nemohl by si ke mně jít, sakra? Proč chceš, abych ten první krok udělal já?! Prostě ke mně pojď... Obejmi mě!

---

J: "Briane,"...Začal zlehka a najednou se mu roztřásl hlas.

B: "Co?"...Odvážil jsem se a přistoupil k němu blíž.

J: "Zůstaň,"...Dokončil se skleněnýma očima.

A v ten moment jsem se od něj zase vzdálil, nemohl jsem mu stát tváří v tvář a koukat na jeho slzy, když jsem se mu chystal říct, že zůstat v plánu nemám a ani zůstat nechci. Vlastně on je tak trochu důvod, proč odjíždím, za prvé, i po roce s ním je moje přesvědčení o neexistující lásce pořád silné, i když ne tak jako dřív... A možná, že i tohle si jen namlouvám a už tu žádné není, jen věřím tomu, že pořád je! Nedokážu jeho lásku prostě přijmout, bojím se té ztráty, toho zklamání, prostě se řídím jednoduchým pravidlem 'Pokud nechceš mít zlomené srdce, nikoho k němu nepusť a předstírej, že žádné nemáš!'a já vím, že jednoho dne bych si ho pustil k tělu víc, než už jsem pustil a nakonec bych pak jednou pocítil, jak hnusná může být láska, když tě člověk, kterého miluješ, opustí! A za druhé - vím, že bych mu nikdy nedokázal dát to, co chce, se mnou by neprožil život, jaký si zaslouží, a proto ho můj odjezd zachrání před zklamáním, které by ho se mnou dřív nebo později neminulo!

Zkrátka a jednoduše už zase utíkám před láskou a nejen Justinovou, ale i mých přátel a mého syna... Všem těm bych nedokázal dát to, co si každý jeden z nich ode mě zaslouží!

B: "O tom už jsme snad mluvili,"...Pokoušel jsem se o přísnější tón.

J: "Nemluvili! Jen si řekl, že jedeš a tečka!"

B: "To je dost vystihující odpověď, ne?"

J: "To si opravdu takový zabedněnec, před kterým mě všichni varovali, ale já tomu odmítal věřit?!"

B: "Nejspíš si věřit měl!"

J: "Tohle na mě nezkoušej! Já vím, že v tobě je dobro větší, než v komkoliv jiném... A vím, že tam někde pod tou tvrdou slupkou je ta část, která dokáže milovat hluboce a trvale,"...Pomalu se ke mně blížil, ale já se od něho vzdaloval... Musel jsem!

B: "Milovat? A koho? Tebe snad?"...Tohle byl snad ten nejhnusnější a nejchladnější tón, jaký jsem za celý svůj život použil a nenáviděl jsem se za něj!

Ale musel to slyšet! Potřeboval to slyšet! Jedině tak jsem mu to mohl ukázat! Musel věřit, že jsem ten mizera, před kterým ho všichni varovali, ačkoliv jím už dávno právě kvůli němu nejsem, ale on tomu musel věřit! Jedině tak jsem mu mohl ublížit natolik, že mě bude nenávidět a bude pro něho jednoduší mě nechat odjet a zapomenout na mě... Žít lepší život beze mě!

J: "Ty mě vážně nenávidíš, že jo?"

Zaskočil mě a to naprosto! Já fakt nevěděl, co mám dělat, co mám říct, kam utéct a schovat se! Věděl jsem, že když mu řeknu, že ho nenávidím, bude to ta největší a nejhorší lež, jakou bych kdy řekl a sám bych se pak nenáviděl, ale taky jsem věděl, že pokud mu řeknu, že tomu tak není, nikdy mě nenechá odjet!

B: "Já přece nevyjadřuji pocity... Zapomněl si?"...Nebylo to to nejlepší východisko, ale asi jediné.

J: "No tak o to už se nemusíš strachovat."

B: "Tím chceš říct co?"

J: "Odjeď a už se nevracej!"

Přísahám, že za celou dobu, co ho znám, z něj nešla cítit taková nenávist jako právě teď... Bylo to přímo nesnesitelné, a ačkoliv o to jsem se právě snažil, myslel jsem, že mě to snad zabije!

J: "Sbohem, Briane."

B: "Sbohem, Justine,"...Sunshine!

Stál přímo naproti mně a díval se mi do očí a já jemu, bylo to těžké, ale zároveň nezaměnitelné... Pořád jsem v nich totiž i přes tu nenávist mohl cítit lásku... Lásku ke mně!

Nakonec se však rozešel a byl rozhodnutý kolem mě bez povšimnutí projít a téměř se mu to podařilo, dokud se hřbet jeho ruky neotřel o mou ruku a v celém mém těle zachvělo, najednou jsem si nedokázal představit, že by měl odejít a že už bych ho třeba nikdy neviděl a tak jsem ho jedním pohybem svou rukou chytil za tu jeho a přitáhl si ho zpět k sobě... Okamžitě jsem jej políbil a on se ani v nejmenším nebránil!

J: "Já věděl, že mě nenecháš jen tak odejít,"...Vydechl.

B: "Mlč a líbej mě,"...Podmanil jsem si jeho rty.

Držel jsem jej pevně v náruči a on měl své ruce omotané kolem mého krku, tiskli jsme se k sobě, jak nejvíc jsme jen dokázali, nechtěl jsem jej pustit a ani on se neplánoval pustit mě... Nechtěli jsme a tak jsme jen stáli uprostřed mého obývacího pokoje a oddávali se něžnému, vášnivému líbání skoro vystřiženému jako z nějakého romantického filmu... Tak moc jsem si jeho přítomnost užíval a vychutnával, chtěl jsem, aby ten okamžik byl nekonečný!